Sister

Někdo krade mrtvá těla

Byl slyšet její zrychlený dech a sem tam bolestné syknutí, které způsobovaly kamínky, jenž se jí zarývaly do bosých nohou. Udýchaně se zastavila a vyděšeně sledovala své okolí. Pomalým krokem se rozešla po jedné z cest, které se jí nabízely. V hlavě se jí promítaly scénáře všemožných bolestných zakončení jejího života. Za sebou uslyšela rychle se přibližující kroky, a tak na nic nečekala a znovu se rozběhla dál. Docházely jí síly, ale musela běžet dál. Nechtěla umřít. Ne dneska.

,,Panebože," vydechla a sledovala velký hořící pařez v jehož prostředku seděl nějaký muž s oranžově zářivýma očima. To ji ale nezarazilo tak, jako hromada mrtvých těl ležících pod pařezem. Najednou ucítila tupou bolest v oblasti temene hlavy. Po chvíli ji opět přivítala jí dobře známá temnota.

--

,,Upustil jsi svůj telefon," přicházel k ní hlas z dálky. Neznala ho, ale věděla, že nemluví na ní.

,,Píše ti Malia, mám jí odepsat?" zeptal se jeden z chlapců toho druhého, ,,vlastně ani nevíš kdo jsem, Stilesi. Možná jsi slyšel o mém otci, ten tvůj ti o něm musel vyprávět. Řekl ti někdy o časech, kdy byl stále ještě strážník?" Sophie začala pomalu otevírat oči a pohledem tikala po místnosti, kde se nacházela. Byla to školní knihovna. Chtěla se zvednout, ale nemohla, ruce i nohy měla svázané provazem, který ji prodíral kůži do krve. Nemohla ani volat o pomoc, protože měla ústa přelepené lepící páskou.

,,Řekl ti někdy o jeho parťákovi, který byl postřelen při přestřelce?" pokračoval chlapec ve vyprávění, ,,ta kulka ho paralizovala, od pasu dolů. Vsadím se, že ti to musel říkat. Ale myslím, že jednu část vynechal a to tu, že během toho co se můj otec vydal dovnitř sám, on seděl v autě a volal posily. Řekl ti, že byl vyděšený jako malá děvka a nešel za ním?!" křičel.

Sophie poznala na koho mluvil. Věděla, že tímhle Stilese jen vyprovokuje a ten udělá něco, co neskončí dobře. Zkoušela se pohnout, ale nedařilo se jí to. S každým dalším pohybem cítila větší a větší bolest. Z očí ji začaly téct slzy, pokud ji Stiles nenajde, zemře tu. Viděla dolů na prostory mezi regály a svého přítele si všimla. Chtěla na něj zakřičet, chtěla mu sdělit, že stojí Donovan přímo za ním, ale nemohla. Druhý z chlapců Stilese popadl a praštil s ním o zem. Začali se prát. Donovan měl jasnou převahu, Sophie se zdálo, jako by snad měl nějaké schopnosti. Najednou mu dal hnědovlásek loktem do obličeje a dal se na útěk. Ozval se Donovanův řev. Stiles začal šplhat po lešení nahoru a druhý z chlapců mu byl v patách.

,,Neboj se, Stilesi, nezabiju tě. Jen ti sním nohy," promluvil na něj podivně zmutovaným hlasem.

PUSTIT PÍSNIČKU

A pak se to stalo. Stiles se natáhl po jednom ze šroubů, které lešení držely a strhl tím půlku železných tyčí, které popadaly dolů i s druhým chlapcem, který se na jednu z nich napíchnul. Pomalu slezl dolů a sledoval prázdný pohled v Donovanových očích. Sophie věděla, že to byla sebeobrana, že jej nezabil schválně. Začala nahlas křičet, ale zpod pásky vycházely jen přidušené skřeky, které nebyly dostatečně hlasité. Chtěla za ním běžet a obejmout ho, vysvětlit mu, že to není jeho vina. Jednou rukou se jí podařilo vyndat telefon ze zadní kapsy. Věděla, že mu nezavolá, že jeho číslo nedokáže vytočit, ale napadlo ji něco jiného. Třeba když jej shodí dolů, tak se půjde podívat, co za ránu to bylo a najde ji. Jak si naplánovala, tak udělala. Knihovnou se rozlehla hlasitá rána. Chlapec sebou škubnul a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe. Pomalu došel k místu, odkud se rána ozvala. Poznal, že to byl její telefon. Pohledem přejel celou knihovnu, ale nic neobvyklého nespatřil. Pak ho to napadlo. Druhé poschodí. Pomalu vystoupal schody a opatrně nahlížel pod jednotlivé stoly a mezi regály.