Sister

Clark Kent *

Podzemní tunely byly pro Sophie čím dál tím větší noční můrou. Kyselý pach jí štípal v nose a prach dosedající na její pokožku nepřidával na nejlepší náladě. Když jí Scott volal s tím, že se Brett ztratil a nejspíše mu je v patách nezkušený lovec, nechápala k čemu bude užitečná. Nemá tesáky ani super sílu, avšak jakmile se k ní dostala informace o Liamově psychickém stavu, na nic nečekala a vydala se k podzemním kanálům sama. Považovala to za krajní nouzi, takže strach z nějaké vedlejší újmy šel stranou. Musela pomoct své smečce, ačkoliv nevěděla jak. Po několika dlouhých minutách bloudění se zastavila. Musela se uklidnit a zapojit to, co jí kdysi Takashi naučil. Opatrně přejela prsty po mokré zdi. Vlna energie, která se v podzemí nacházela, jí navedla na správný směr. Nikdy nepochopila, jak její schopnosti vlastně fungují, ale dokázala vycítit bratrovu polohu pomocí vibrací.

,,Co to-," zamumlala si sama pro sebe. Poznala, že tentokrát to nejsou dobré vibrace, nejsou tam dole sami. V rychlosti se rozběhla. Míjela jednu zatáčku za druhou až dorazila na malou křižovatku cest. 

,,Sophie?" ozval se po její levici Maliin hlas, byla sehnutá nad Scottovým tělem.

,,Co se stalo?" vydechla. Bratrova hruď se zdvihala v nepravidelných intervalech a uprostřed ní byl zabodnut ostrý lovecký šíp.

,,Nejsme tady sami," vydal ze sebe přiškrceně a rukou si stále přidržoval svou bodnou ránu.

,,Cítila jsem je, jsou tu lovci, budou dva," v rychlosti se narovnala a začala se rozhlížet po všech stranách, ,,kde je Liam?" V tu chvíli prořízl to tíživé ticho tunelů hlasitý řev. Byl plný bolesti a zlosti.

,,Běž," podívala se na dívku Malia a dál se věnovala Scottovi. Sophie se rozběhla za Liamovým řevem. Věděla, že to co uvidí, změní doposud všechno, co se v Beacon Hills kdy událo. Když narazila na stopy krve, došlo jí, že to bude ta správná cesta. Její hluboké oddychování prolomilo ticho, které v tunelech nastalo. Bylo to zvláštní, jak moc si za ty roky zvykla na nebezpečí. Když si všimla malého zrezivělého žebříku vedoucího nahoru, došlo jí, že jde pozdě. Víko od kanálu bylo odklopené, a tak s průchodem ven neměla nejmenší problém. Se slzami v očích sledovala ty Liamovy, žluté jak pomalu blednou a nabírají normální odstín, kolena se mu podlomila a z hrdla vyšel bolestný sten. Bála se přesunout zrak za něj, věděla, že když to udělá, nejspíše se dlouho po tom nevyspí. Nedokázala se podívat na blondýnčin prázdný pohled a Brettovo dobité tělo. Když k ní dolehl zvuk přicházejících lidí, hrklo v ní. Jako by ji to drobné šepotání kolemjdoucích uvrhlo zpět do kruté reality. Viděli ho, viděli Liamovy zlatavé oči, slyšely jeho rozzuřený řev.

,,Liame," promluvila na něj se vší opatrností, ,,musíme jít." Chlapec se na ni ublíženě zadíval, ale došlo mu, že má pravdu. Lidé se na něj koukali s odporem a strachem, bylo na čase zmizet. Oba vklouzli zpátky do tunelů a zhluboka dýchali.

,,On-," v půlce věty se mu zlomil hlas, ,,já přišel jsem pozdě." Hnědovláska k němu přistoupila a vtáhla jej do obětí. Oba věděli, že tohle je jen předvoj pro horší začátek.

--

,,Slečno McCallová, na slovíčko prosím," ozval za hnědovlásčinými zády hlas Monroové. Bylo v něm cítit jisté zadostiučinění, že ji mohla vyrušit z pauzy na oběd a opět z ní dolovat ty nepodstatné informace o její budoucnosti. Znaveně zavřela učebnici psychologie a vydala se jí v patách přímo do kanceláře ředitelky.

,,Jak se dneska máte?" zeptala se jí a mlčky čekala na odpověď. Popravdě se Sophie necítila nejlépe. Všimla si změny v chování jistých skupin žáků na škole. Při polední pauze jí neuniklo, jak se členové lakrosového týmu staví k Liamovi, Corymu i Masonovi. Vůbec se jí nelíbilo, co se těm nezkušeným lovcům podařilo udělat s celkovou psychikou vystrašených lidí. Měla pravdu, oni všichni měli pravdu. Začalo to pomluvami, ale kdo ví čím to skončí.