Uniknout

2

Sedím zabalená v dece na parapetu a sleduji zapadající slunce. Vím že se blíží doba, které jsem se vždycky bála nejvíc. Včera nepřišel, takže dnes se jeho návštěvě nevyhnu a určitě to nebude jedna z těch méně bolestivých a nepříjemných. Když bývá nadržený nebo naštvaný, často skončím i s rozbitým nosem, nebo tržnou ranou od toho jak se vzpírám.

Možná si říkáte, proč se bráním, když je to pak ještě horší? Pravdou je, že sama sobě říkám že to nemá cenu, ale nakonec vždy, když mě ponižuje nedokážu to přijmout a musím se ozvat, ale můj vzdor už není takový jak na začátku. Teď vzdoruji jen když mě vyprovokuje. Jako by to věděl a tak to dělá často.
Chtěla bych celý rok vrátit zpět. Nikdy s ním nezačat chodit a pustit si ho do života a zapomenout všechnu tu hrůzu, kterou jsem si prošla.
Jsem tak zabraná do svých myšlenek že preslechnu blížící se kroky.

Dveře se prudce rozletí až sebou trhnu a puls vyletí do astronomických výšin. Rozhlédne se po místnosti a když spočine rozmrzelým pohledem na mě zamračí se ještě víc. Ztěžka polknu a podvědomě si přitáhnu deku ještě blíž k sobě. "Na co kurva čekáš? To tě mám snad prosit?!" práskne dveřmi a pár rychlými kroky přejde místnost.
Uchopí kraj deky a trhne jí tak prudce, až upadnu na zem. "Kolikrát jsem ti říkal, že mě máš čekat v posteli!" bolestivě mě uchopí za vlasy a vleče na druhou stranu k posteli, kde mnou mrští na matraci až bolestně syknu. Slyším jak si v rychlosti rozepíná kalhoty a než se stihnu vzpamatovat dlaní mě přišpendlí břichem dolů a hrubě mi roztáhne nohy.
Na sobě mám jen nátělník a kalhotky, jiné oblečení nemám. Prstem odtáhne látku na stranu a prudce ho do mě vrazí. Stisknu přikrývku v dlaních a zaúpím bolestí.
"Tak křič," procedí skrze zuby a znovu bolestně přirazí. To už nevydržím a vykřiknu nahlas. "To je ono," pronese spokojeně a zrychluje tempo dokud mi po tvářích netečou slzy a nekřičím bolestí. Když je konečně hotový, posadí mě a přetáhne mi nátělník přes hlavu a spolu s kalhotkami skončí na zemi. Je mi jasné že mu to jednou stačit nebude.
Naštěstí teď, když už se udělal jsem mokrá a tak to tolik nebolí, což se mu nelíbí. Chytne mě proto pod krkem a přitlačí až pootevřu ústa abych byla schopná pojmout co nejvíc kyslíku. Znovu se rychle dostane do tempa, ale bez toho aniž by mě vidět trpět se neudělá a tak přitlačí až zachraptím a přesto že to nemá žádný význam chytnu jeho ruku a pokusím se ji ze svého krku dotáhnout. Místo toho ještě přitlačí, "Popros," bolestivě mi stiskne bradavku až zaskučím, ale nechci mu vyhovět. "Řekl jsem popros!" očividně začíná být nespokojený a tak mě přes prso pleskne až vytřeštím oči.
"Trhni si," zachraptím téměř neslyšně, ale naneštěstí pro mě to slyšel. Rozzuřeně přitlačí až mi přívod kyslíku uzavře úplně. Před očima se mi začnou dělat mžitky a obraz se pomalu rozostřuje.
Poslední zbytky vzduchu využiji na svou záchranu: "Prosím." V ten moment se udělá, spokojeně si oddechne a odstoupí od postele, aby se upravil. Bez hnutí ležím na posteli a zběsile doháním kyslíkový deficit svého těla.

"Přestáváš mě bavit," pronese znechuceně. Chci aby vypadl, ale místo toho přejde k posteli, trhnutím za vlasy mě přinutí se posadit. Chvíli si mě prohlíží až nakonec mlaskne, "Už to není to co to bývalo. Jsi nudná a už mě ani tak nevzrušuješ." "Tak mě pusť," pronesu bez jakékoliv známky emoce. On se hlasitě zasměje, "Pustit tě? Ani náhodou. Mám v plánu něco lepšího," ten úsměv se mi ani trochu nelíbí. "Co se mnou uděláš?" hrdlo se mi začne svírat strachem. Místo odpovědi mě pustí a zamíří ke dveřím. "Co se mnou uděláš!" zakřičím a rozběhnu se k němu. Otočí se a udeří mě pěstí do břicha tak prudce, až se sesunu s vyraženým dechem na zem. Upraví si límeček a skloní se ke mě, "Po tom je ti hovno, děvko," řekne a odejde.

Ležím na zemi a slzy mi znovu stékají po tvářích.