Uniknout

5

Vyjdeme nahoru a na chodbě se rozsvítí tlumené světlo a objeví se několikatery dveře. Přejde k těm na konci chodby a vejde dovnitř. Nejistě ho následuji a nevím co mám čekat, že tam uvidím, ale pohled, který se mi naskytne jsem vážně nečekala.
Tlumeně osvětlená ložnice s šedými stěnami a bílým nábytkem působí decentně a elegantně, stejně jako celý dům.
Otevře jedny ze dvou dveří, "Tady je koupelna a ty druhé dveře vedou do šatny," vysvětlí a vrátí se zpět doprostřed místnosti aby měl přehled, "v koupelně máš nějaké šampony, fén i vlastní kartáček. V šatně toho zatím moc není. Nechtěl jsem kupovat oblečení bez tebe, takže je tam jen pár kousků a zítra zajedeme do města a koupíme co budeš chtít," vysvětluje a posadí se do koženého křesla u masivního stolu. Můj pohled sklouzne na obrovskou postel a ztěžka polknu. "Pojď ke mě maličká," tak přesně tohle jsem čekala, ale nechtěla slyšet. Dlouho váhám, ale když se nepohne a dál mě propaluje pohledem udělám k němu pár kroků a zastavím se těsně mimo jeho dosah. "Podívej se na mě," řekne, když je mu jasné, že blíž nepůjdu. Zhluboka se nadechnu a zvednu pohled. Sedí pohodlně opřený s hlavou mírně ke straně a čeká dokud neposlechnu. "Chci abys hned od začátku věděla několik věcí," začne tónem, jaký bych vážně nečekala. Není rozkazovačný, ani nadřazený, spíš mírný, přátelský, což mě mate. "Zaprvé, tohle je moje ložnice a budeš tu bydlet se mnou i když se ti to nelíbí, což chápu, ale slibuju ti, že se k tobě nebudu chovat jako Drew," při zvuku jeho jména mnou projede strach a bolest, čehož si okamžitě všimne, "dovedu si představit, co ti Drew dělal. Je to sadista a i kdybych to nevěděl, je to vidět. Já tě nikdy bít nebudu. Ne, pokud to sama nebudeš chtít," zamrkám a musím se hodně přemáhat abych si udržela neutrální výraz, "chci aby ses mi nebála cokolik říct i když si budeš myslet, že mě to rozzuří. Chci abys se mnou mluvila, ano?" nastane ticho a teprve po chvíli si uvědomím, že čeká na mou odpověď. "Dobře," řeknu mírně třesoucím se hlasem a on se pousměje. "Hodná holka. Vím že máš spoustu otázek, ale na ty bude dost času zítra. Musíš si odpočinout. Běž do sprchy, máš tam připravený ručník i pyžamo," zamrkám a podívám se na hrnek, který už poměrně dost zchládl. Naposled se napiju a zbytek položím na stůl a zmizím v koupelně.

Obklad je tmavě šedý místy až černý, ale přesto místnost působí útulně. Minu velkou vířivou vanu, obrovské nástěnné zrcadlo s umyvadlem až se zastavím u sprchového koutu. Když tu bydlí sám, proč je všechno tak obrovské?!
Na poličce leží úhledně složené černé saténové pyžamo a vedle něj osuška. Shodím ze sebe to co mám na sobě a odložím do prádelníku v rohu. Voda je příjemně teplá a vyvolává pocit úlevy a bezpečí. Jenže, jsem tady v bezpečí? Mám mu věřit? Proč bych měla? Mému odhadu na lidi už nevěřím, ale zatím mě ani jednou neuhodil, takže své slovo zatím drží.
Osuším se a obléknu. Mokré vlasy vysuším ručníkem a ten přehodím přes radiátor. Vejdu zpět do ložnice a v ten moment se on postaví a přejde ke mě. Stojím jako solný sloup a čekám co udělá. Odhrne mokré vlasy z mého obličeje a prohlíží si všechny modřiny, které jsou vidět, "To tě škrtil?" zamračí se a palcem přejede po nejčerstvější podlitině na krku. Přikývnu a slyším jak se prudce nadechl, "Parchant," zasyčí, "běž si lehnout maličká, já musím zařídit ještě nějaké věci a pak přijdu," nakloní se směrem ke mě. Ani nevím proč, ale ucuknu. Na okamžik se zarazí, ale nakonec se pohne a lehce mě políbí do vlasů, "Krásně voníš," zašeptá a já se nedokážu pohnout. Než se stihnu vzpamatovat je u dveří, kde se otočí, "Dobrou noc," a mile se usměje. "Dobrou," špitnu a otočím se k posteli. Teprve když slyším klepnutí dveří jsem schopná se pořádně nadechnout. Naučila jsem se spávat na straně dál ode dveří, abych měla víc času se před Drewem schovat a přestože Donoven nevypadá že by se chtěl chovat stejně jako on nehodlám to riskovat.

Zalezu pod přikrývku a během chvilky usínám. Probudí mě tlumené světlo a zvuk dopadající vody. Usoudím že je to Donoven a tak zavřu oči a chci znovu usnout, což je těžké, když máte ve vedlejší místnosti cizího muže a nevíte co od něj čekat. Rozhostí se ticho a o pár okamžiků později zaslechnu tiché kroky, které se zastaví u druhé strany postele. Teď jsem ráda že je tak velká. Podle mého odhadu by se na ní pohodlně vyspali tři, možná čtyři lidi. Matrace se lehce prohne a já se snažím neprozradil že jsem vzhůru. "Klidně spi maličká," zašeptá a přejede po nahé paži až se napnu, "nedovolím aby ti kdokoliv další ubližoval. Cos to se mnou sakra provedla?" povzdechne si a stáhne ruku. Pak už neřekne nic. Snažím se zaslechnout cokoliv, co by mi napovědělo jestli je vzhůru nebo už spí, ale nakonec sama usínám.

Otevřu oči a chvíli hledím do šedého stropu, než si uvědomím co všechno se včera stalo. Pootočím hlavu abych zjistila, jestli se mi to všechno jenom nezdálo. Při pohledu na rozcuchané tmavé vlasy a spokojený výraz se na chvíli pousměji, takže se to opravdu stalo. Ale je to lepší, nebo horší? Úsměv zmizí.
Co nejtišeji se posadím a rozhlédnu po místnosti. Na židli uvidím župan ve stejné barvě jako to, co mám na sobě a tak si ho obléknu a po špičkách zamířím ke dveřím. Ani chlad kovu mě neodradí abych kliku stiskla a když se dveře otevřou tep se mi zrychlí až mám pocit, že to musí slyšet. Otočím se abych zkontrolovala, jestli pořád spí a pak tiše vyklouznu na chodbu.
Sejdu do přízemí a zůstanu hledět na výhled z obrovského okna na zahradu s dokonale zastřiženým trávníkem, který se táhne až za stromy.

Zaslechnu tlumené zvuky a tak se vydám za vůní a cinkáním, které se postupně přibližuje. Nakouknu za dveře a tak jak jsem předpokládala se objevím v kuchyni, kde Marta připravuje pravděpodobně snídani. "Dobré ráno," nejistě ji pozdravím a vejdu dovnitř. "Dobré ráno, slečno. Jak to, že jste tak brzy vzhůru? Špatně jste se vyspala?" podezíravě si mě prohlíží. "Ne, spalo se mi dobře, jen jsem zvyklá vstávat brzy." "Dobře, co by jste si dala ke snídani? Sice ji ještě nemám hotovou, ale můžete si říct co by jste chtěla." Tohle jsem nečekala, vůbec nevím na co mám chuť a tak jen pokrčím rameny. Založí si ruce v bok a chvíli si mě prohlíží, "Co byste řekla na kakao a domácí máslové croasany?" místo odpovědi se usměji a tak jen přikývne. "Já si to myslela. Tady máte zatím kakao než upeču pečivo a pak vám k němu udělám další," mrkne na mě a aniž bych si to uvědomila se na ni zeširoka usměji. "A nechcete s něčím pomoct?" přijde mi divné abych se na ni dívala mezitím co ona skáče od jednoho k druhému. "Sice jsem pečivo nikdy nepekla, ale ráda se to naučím." "To zvládnu, jen si v klidu vypijte kakao," opáčí a dá se do formování těsta. "Tak se budu první várku dívat jak to děláte a pak vám pomůžu," nedám se odbýt. "Dobrá, ale pod jednou podminkou," na chvíli mě tím zaskočí, ale když vidí můj nejistý pohled usměje se, "říkejte mi Marto a nevykejte mi." "Dobře, ale v tom případě mi říkejte Alice a ne slečno," oplatím jí a když přikývne upíjím horkou dobrotu a bedlivě ji sleduji abych věděla co dělat.
Jakmile strčí první plech do trouby vstanu, svléknu župan a místo něj si uvážu zástěru.
Když jsem ji sledovala nevypadalo to tak složitě, ale těsto se mi lepí na ruce a udělat jeden croasan mi trvá celou věčnost, mezitím co ona má pomalu plný plech. "Pro pána krále, to jsi nikdy nepekla?" začne se smát když vidí jak s tím bojuji. "Ne, a myslím že ani nebudu," začnu se smát taky a dál se marně pokouším aby těsto zůstalo na stole.

"Co je to tady za hluk?" obě se otočíme ke dveřím a Marta se začne hned omlouvat. "Moc se omlouvám. Doufám že jsme vás nevzbudili. Alice se pokouší péct croasany, ale obávám se, že to nic pěkného na pohled nebude." Musím se hodně snažit abych nevyprskla smíchy, ale pohled na Donovena s povytaženým obočím, rozcuchanými vlasy a v neformálním domácím oblečení mě rychle zpraží. Najednou vypadá jako obyčejný chlap, ne nějaký zazobaný milionář. "Tak to chci vidět," přejde k pultu a nakoukne mi přes rameno, přičemž se pořád snažím odlepit zbytky těsta, které se odmítají pustit. Marta se dál věnuje motání dokonalých tvarů a nás si nevšímá.
"Proč jsi se do toho vůbec pouštěla?" zeptá se a cítím jak potlačuje smích. Pokrčím rameny, "Chtěla jsem Martě pomoct," slyším jak se zasměje. "To je teda pomoc. Ukaž to, pomůžu ti," podél mého těla se objeví jeho ruce, které strčí nejprve do mouky a pak začne z těch mých postupně sundávat těsto. Bez jediného slova sleduju jeho počínání a snažím se nepanikařit. "Tak, hotovo," konečně mě pustí a sám se jde umýt. Opláchnu si ruce, sundám zástěru a vyměním za župan, který si zavážu, Marta zrovna vytáhla plech z trouby a rovnou nám nandala na talíře a připravila kakao. "Klidně si jděte sednout do jídelny, za chvíli vám to přinesu," představa že s ním budu sedět u stolu a čekat na jídlo se mi ani trochu nelíbila. "Pomůžu ti, odnést podnos snad zvládnu," řeknu a hned v ten moment si tím nejsem tak úplně jistá.
"Dobrá, vem talířky a já vezmu hrnky," když dorazíme do jídelny Donoven už sedí u stolu a ostražitě nás sleduje. Položím jeden talíř před něj a s druhým obejdu stůl a posadím se naproti. Ticho panuje dokud Marta neodejde. Chystám se pustit do jídla, ale on pořád bez jakéhokoliv zájmu o jídlo civí na mě. Přemýšlím jestli se na mě kvůli něčemu naštvaný, ale nedokážu to odhadnout. Vůbec ho neznám.