Uniknout

11

Sejdu do přízemí a nakvašeně se posadím na barovou židli. "Ale, ale, budu hádat," ozve se barman, "Donoven zase protahuje schůzky. " Na chvíli se zamyslím, ale nakonec přikývnu, "V podstatě. Ještě jednu colu prosím. Nějak mi vyschlo v krku," a hlavně ať to nemá zadarmo, zmetek jeden. "Chceš tam i toho panáka?" na okamžik váhám, ale nakonec nad tím mávnu rukou. "Klidně, teď už je to fuk."
Pomalu popíjím, ale jakmile zahlédnu blížícího se Donovena rychle do sebe zbytek vyklopím aby mi to nemohl zakázat. "Tak pojď," natáhne ke mě ruku aby mi pomohl dolů, ale vrhnu na něj uražený pohled a slezu sama. "Měj se Evane," usměji se na barmana a zamířím k východu.

Nechám ho aby mi otevřel dveře a uraženě nasednu. První co udělá, když se rozjedeme je, že vytáhne černé sklo okýnka, které vede k řidiči abychom měli soukromí. "Maličká," pronese obhroublým hlasem, ale já se dál dívám z okna, "no tak, netrucuj." Vytočeně se k němu otočím, "Jako vážně? A co čekáš, že budu v pohodě? Ukaž mi jedinou ženskou, kterou skoro uděláš a pak ji pošleš pryč a bude se jí to líbit!" pousměje se a sundá si sako. Vyhrne rukávy a roztáhne nohy. Vůbec nemám ponětí co to sakra dělá?! Poklepe na kožené sedadlo mezi stehny, "Omlouvám se maličká. Dovolíš mi ti to vynahradit?" přimhouřím oči a zvažuji všechna pro a proti. Jak to sakra udělal že po pár dnech mu něco takového dovolím? Nakonec rezignovaně vydechnu a posunu se k němu. Pomůže mi si přesednout, prsty odhrne vlasy na stranu a jemnými polibky posévá kůži od ucha až k rameni. Prsty přejíždí po nohou a postupně vyhrnuje látku až ke kyčlím.

"Takže tys už skoro byla?" zachraptí mi zblízka do ucha a v ten moment prsty přejede přesně tam, kde jsem posledních několik desítek minut cítila neodbytné brnění. "Ano," vydechnu a opřu hlavu o jeho rameno. "Tak to budu muset napravit," vsune do mě dva prsty a pomalu jimi krouží. Spokojeně odtáhnu nohy od sebe a když palcem začne kroužit neudržím se a zasténám. "Pšš, tiše maličká," v jeho hlase je slyšet jak si to užívá. Pomalu zrychluje až se začnu propínat a dlaní se chytnu jeho zátylku. "No tak, udělej se maličká. Chci vidět jak se chvěješ," zrychlí až po chvíli lapání po dechu ztrnu v křeči a uvězním jeho ruku mezi stehny, které pevně stisknu k sobě.
Políbí mě na krk a spokojeně se usměje, "Tohle mě nikdy nepřestane bavit." Ani ne za dvě minuty zastavíme před domem a na rychlo si upravím šaty, než se otevřou dveře a Donoven ke mě natáhne ruku aby mi pomohl. Povzdechnu si a nechám ho, aby mě vytáhly, protože alkohol už se plně vstřebal do mého krevního oběhu a sama bych asi těžko vystoupila.

Tohle nejde přehlédnout a tak ihned jakmile jsem na nohou mě k sobě přitiskne, aby mi aspoň částečně zajistil oporu, "Že ty sis tam dala dalšího panáka?" povytáhne obočí. Podívám se na něj stejným pohledem a stejným tónem pronesu: "No a co? Nechals mě tam samotnou po tom cos-" bouchnou dveře a v nich se objeví Marta a čeká až k ní dojdeme, "Tak tys mě podvedla s panákem alkoholu?" zašeptá pobaveně a hraje si na uraženého. "Ty máš co říkat. Vyměnil jsi mě za odporného ruského starocha," slyším jak se zasmál. "Jsi úžasná," políbí mě do vlasů.
"No konečně, už jsem se bála že jste se na oběd vykašlali," oba se na Martu usmějeme. "To bych si nedovolila," obejmu ji.
Po jídle se jdu osprchovat a pak se vrátím do obýváku. Donoven šel ještě pracovat a tak mám čas sama pro sebe. Otevřu dveře na zahradu aby dovnitř proudil čerstvý vzduch a během chvilky přiběhnou i psi. Lehnu si na pohovku a pustím televizi, kterou vnímám jen mlhavě. Alkohol mi zavírá oči a během pár desítek minut usínám.

Nesnáším ten zvuk klapotu bot, které se nezastavitelně blíží až se nakonec ozve klíč v zámku. Ten pohled mi vždy vyrazí zduch z plic. Nesnáším když se ke mě blíží a já už přesně vím, co bude následovat. "Kdy mě kurva začneš poslouchat!" chytne mě za krk a v ten moment se začnu bránit. Kopu a mávám kolem sebe rukama jako by to k něčemu bylo.
"Klid maličká, jen se ti něco zdá," hlasy se začnou prolínat a dotek na mém krku se změní z bolestivého na jemný. Doširoka otevřu oči a zrychleně oddechuji, jako by mě někdo škrtil, "Jsem u tebe, už je to v pořádku," schová mě ve svém objetí a pomalu se pohupuje dopředu a dozadu. Ruce se mi stále chvějí a trvá hodnou chvíli než si uvědomím kde jsem a že se mi to jenom zdálo.
"Slíbíš mi něco?" zašeptám třesoucím se hlasem. "Cokoliv." "Už nikdy nechci k nikomu tak odpornému jako je Drew." "Neboj se, už nepůjdeš k nikomu." Zamračím se, "Jak to myslíš?" "Přesto že jsem tě koupil, nechci abys byla můj majetek. Chci abys se mnou byla protože chceš." Zamrkám a když si uvědomím co tím myslí, vstanu a vyjdu do zahrady, kde se začíná pomalu ztmívat.

Posadím se pod strom, kde prozatím svítí slunce. Jak po mě může něco takového chtít? Koupí mě jako kus masa, jako nějakou věc a pak přijde a chce tohle?! Ano, je pravda že oproti Drewovi se ke mě chová daleko lépe, nedrží mě pod zámkem, nebije, neznásilňuje, mám jistý druh svobody, ale cítím k němu vůbec něco? Kromě vděčnosti za to, co pro mě udělal. Ani jednou jsem nad takovou otázkou nepřemýšlela. Celou tuhle hru jsem začala hrát,
protože jsem věděla že jenom tak mám naději přežít a tím že se ke mě choval slušně mi to nedělalo problém. Jasně že každá žena, které by navrhl aby s ním šla do postele by souhlasila, protože přiznejme si to, je to mladý a dost pohledný muž, což v kombinaci s jeho majetkem z něho dělá dokonalého muže. Ale když si všechny ty věci odmyslím, cítím k němu něco? Nebo je pro mě jen někým, kdo mě vysvobodil z pekla?

Zhluboka se nadechnu a téměř slyším jak mi mozkové závity jedou na plné obrátky. Ze začátku jsem hrála tu hru, protože jsem věděla že ho to vzrušuje, ale pravdou je, že se mi to líbí, přestože jsem to nikdy nezkoušela. Líbí se mi jeho zájem o mě, to jak mě provokuje, jak mě dokáže vzrušit a uspokojit. Je pozorný a sebejistý, zároveň se o mě stará jako o dítě, které je pro něj nejdůležitější na celém světě a které milu-

Do prdele, to nemůže být pravda!