Uniknout

6

"Provedla jsem něco?" zeptám se nejistě a odložím teplé pečivo. Přimhouří oči a ticho se pomalu stává nesnesitelné. "Jakpak ses vyspala maličká?" začne jako bych se na nic nezeptala. "Dobře, děkuju. Co ty? Vy?" zamračím se, vůbec nevím jak ho mám oslovovat. "Můžeš mi říkat jak budeš chtít," odpoví na mou nevyřčenou otázku a konečně se skloní k jídlu, "taky jsem se vyspal dobře, děkuji," dopoví a kousne si do pečiva. "Neprovedla jsi nic, jen se mi nelíbilo, že jsem se probudil a ty bylas pryč. A nemůžu pochopit, proč jsi se hrnula do pomáhání Martě, když ti to vůbec nejde." Tentokrát pohledem propaluji svoje jídlo já, "Prostě jsem jí chtěla pomoct a naučit se to. Vypadalo to jednoduše," pokrčím rameny a utrhnu si kousek, který sním.
"Dobrá, asi nemá cenu abych se to snažil pochopit. Po snídani se oblékneme a pojedeme nakupovat, souhlasíš?" jako bych měla na výběr, napadne mě a tak jen přikrývnu.

Jako by Marta věděla kdy dojíme a v momentě kdy dopíjím poslední doušek kakaa se objeví ve dveřích aby odnesla nádobí. "Bylo to výborné Marto. Děkuju, a moc se omlouvám že jsem ti nepomohla," pochválím ji. "Jsem ráda že ti chutnalo. Nic se neděje, žádný učený z nebe nespadl. Pokud budeš chtít, klidně tě budu učit." "Vážně? To bych moc ráda," nadšeně se na ni usměji. ""Pokud vám to nebude vadit," otočí se k jedinému muži v místnosti, který na mě s povytaženým obočím nevěřícně hledí. Úsměv mě okamžitě přejde, schoulím se na židli jako bych čekala výprask.

Zvedne obě ruce, "Pro mě za mě, aspoň se nebudeš tak nudit když tu nebudu. Hlavně to tu nepodpal," podívá se na mě, jako bych nevěděla že tím myslí mě a ne Martu. "Nebojte se, pohlídám ji," pohladí mě po rameni a povzbudivě na mě mrkne.
"Tak jo, měli bychom vyrazit," podívá se na hodinky a vstane. "Oblékni se a počkej v obýváku, ano?" přikrývnu a co nejrychleji vyběhnu nahoru, protože celou dobu cítím na zádech jeho pohled.

Vejdu do šatny a zůstanu hledět na dokonale pověšené obleky, vyskládané boty a perfektně vyžehlené košile. Polovina místnosti je prázdná, jen v jedné poličce leží pár triček, nějaké rifle a jeden kus spodního prádla. Naštěstí nemám moc na výběr, tak sáhnu po prvních kalhotech a prvním triku, které mi přijdou pod ruku. V poličce jsou jedny boty, které jsou naštěstí má velikost. Všechno na sebe naházím a sejdu dolů. Marta mi přinese džus, posadím se do výklenku do zahrady. Najednou se za rohem něco pohne. Nakloním se, abych lépe viděla a pak se zeširoka usměji. Odložím sklenici a přejdu ke dveřím do zahrady, kde už přešlapují dva labradoři a jeden Jack Russel Terier, který nadšeně vrtí ocasem a poskakuje kolem.

"Ahoj," v momentě kdy pootevřu dveře vřítí se všichni dovnitř a začnou mě očichávat a olizovat. Kleknu si k tomu nejmenšímu abych ho podrbala, labradoři se na mě vrhnou až skončím na zemi a musím se bránit aby mi neoslintali celý obličej. "Počkejte," směju se a drbu je za ušima, "vy ste ale mazlíci," nejmenší se mi usadí na klíně a spokojeně kňučí.
"Alexi, Maxi!" ozve se jistý hlas a oba labradoři vyběhnout na zahradu, "Ty taky, Jacku," dodá když se ten nejmenší ani nepohne. Jakmile uslyší své jméno smutně vyskočí a odběhne za ostatními. "Vážně? Jack?" sejde po schodech a zastaví se přede mnou. Pokrčí rameny jako by to bylo normální. "Předpokládám že všechny jména vybírals sám," rýpnu si a nechám ho aby mi pomohl na nohy. "A to je snad nějaký problém?" pronese téměř uraženým tónem. Okamžitě si uvědomím, že jsem to asi přehnala. Sklopím pohled, "Ne," špitnu. "Tak pojď, musíme jet," tón jeho hlasu se změnil na pobavený.

Mlčky nasedneme do auta, které už stojí připravené a rozjede se jakmie se zabouchnou dveře. Mám spoustu otázek, na které neznám odpovědi, ale nevím, jestli je vhodná příležitost se ptát zrovna teď. Nervózně si koušu ret a sleduji sedadlo před sebou.
"Maličká?" otočím hlavu a když uvidím jak se mračí ztěžka polknu. "Jestli se chceš na něco zeptat, klidně můžeš," nadzvedne jedno obočí a já se zarazím. Jak to sakra-! "Zrovna ti odpovím na tvou první otázku," natočí se ke mě a pohodlně se opře, "Dokážu lidi odhadnout a občas poznám i na co myslí, ale ty jsi jako otevřená kniha. Téměř se nemusím ani snažit abych poznal na co myslíš. Jsi bezprostřední jako malé dítě," jako vážně? Já nejsem žádné malé dítě a už vůbec se mi nelíbí, že se mi hrabe v hlavě. Tak moment, proč se tak culí? "Jsi roztomilá když přemýšlíš. Klidně se ptej na co chceš," nakloní hlavu ke straně a s úsměvem mě dál sleduje jak se snažím ovládnout abych své emoce zakryla.
"Jak vám mám říkat?" začnu tím nejjednodušším co mě zrovna napadne. "Můžeš mi říkat jak chceš a jak ti to bude vyhovovat. Vykat, tykat, jménem, přezdívkou, je mi to jedno. Chci jen abys byla sama sebou." To moc nechápu, ale zatím si udělám jasno aspoň v tom, že mu budu tykat. "Jak to, že toho o mě tolik víš?" Pousměje se, "Je normální že před tím, než něco koupíš si o tom něco zjistíš. Kdo by kupoval zajíce v pytli?" nelíbí se mi, že mě nazval věcí. Nejsem žádný kus hadru, i když už bych měla být zvyklá. "Nechtěl jsem tě urazit, jen se ti to snažím vysvětlit." "Kolik jsi za mě dal?" nevím jestli to vůbec chci vědět, ale aspoň budu mít představu za kolik mu stojím. "Chceš to vědět přesně?" přikrývnu. "Přesně to bylo sedmset padesát tisíc eur," brada mi spadne téměř ke kolenům, "Drew chtěl milion ale po tom co jsem viděl ty podlitiny jsem mu řekl, že bude muset slevit. Ale i kdyby si trval na svém tak bych mu ho dal." "Milion eur?" nedokážu to vstřebat, otočím se k okénku a sleduji chodníky plné lidí.
"Proč jsi mě vůbec kupoval?" znovu se k němu otočím když to jakž takž vstřebám. "Když se zmínil o tom, že chce prodat svou sub, nejprve jsem to téměř nevnímal, ale pak přinesl tvé fotky. Vypadala jsi tak zničeně a zlomeně, ale zároveň jsem v tobě viděl ohromný potenciál, který Drew zašlapával do země. Měl jsem pocit, jako bys skrze ty fotky prosila o pomoc a od té doby co jsem tě poprvé uviděl jsem nedokázal myslet na nic jiného," poslouchám každé slovo a vím že to myslí upřímně, ale nedokážu odhadnout, jestli mě to těší nebo děsí. Po chvíli kdy na sebe mlčky hledíme vyslovím otázku, která mě tíží ze všech nejvíc: "Co po mě chceš?" hlas se mi třese jen při pomyšlení na to, co to asi bude. Vzhledem k tomu, že je stejný jako Drew čekám to nejhorší.
Mezi obočím se mu vytvoří jemná vráska, "Je mi jasné že si myslíš že jsem jako Drew, ale to není tak úplně pravda. Nejsem sadista. Jsem rád dominantní, ale líbí se mi i submisivní role, přestože jsem ji nevyužil tolikrát. Rozhodně tě do ničeho nebudu nutit násilím. Mým cílem není tě zlomit, ale učinit šťastnou a pomoci ti najít samu sebe." Nevím co na to říct, je to až moc pocitů a emocí najednou a tak se jen otočím k oknu a opřu hlavu o sklo. Zavřu oči a znovu si přebírám všechny nové poznatky.