Uniknout

16

Stejně jako včera mi vybere oblečení a spokojeně si prohlédne svůj výtvor, "Jsi nádherná, tak jako vždycky," odhrne pramen, který mi vyklouzl z culíku. "Tobě to taky sluší. Tak jako vždy," s úsměvem mu upravím límeček košile a po tom co ho letmo políbím mu otřu zbytky rtěnky.

"Můžeme?" nabídne mi rámě a společně zamíříme stejnou cestou jako včera.
"Zlato, počkáš tady na mě? Jen si odskočím a hned jsem zpět," políbí mě na spánek. "Jasně, zatím si něco objednám." "Jenom nic silného," nadzvedne obočí a pak odejde. Posadím se k baru a objednám si colu.
"Vidím že sis zvykla rychle," ten hlas mnou projede jako nůž až se zarazím uprostřed pohybu. Neotočím se, ale i tak v periferním vidění zahlédnu, jak se posadí vedle mě. "Myslím že to není tvoje starost," snažím se abych zněla sebejistě a aby nepoznal mou nejistotu. Nakloní se ke mě, "Dávej si pozor na hubu. Nejsi nic než kus masa," zvedne se mi žaludek, ale i tak se k němu otočím a zpříma se mu podívám do očí. "A ty obyčejný parchant," prudce se nadechne a vidím jak zatne pěst. "Drew, co ty tady? Myslel jsem že jsi nahoře?" otočí se a tón jeho hlasu se rázem změní. "Jen jsem si zašel pro něco k pití," zvedne se a po chvíli a místo něj se objeví někdo jiný. Otočím se a vedle sebe uvidím Javiera. Prohlédne si mě, "Jsi v pořádku?" přikývnu a s úlevou vydechnu. "Děkuju," trochu se mi třese hlas, ale dělá že si toho nevšiml. "Není zač. Vím jaký Drew je a podle toho jak na jeho přítomnost reaguješ je mi jasné čím sis prošla," přimhouřím oči a sjedu ho podezíravým pohledem. "Neboj se, ani se tě nedotknu. Vím jak stresující to pro tebe je."
"Jak to můžeš vědět?" Moje nedůvěra ho pobaví, "Kdysi jsem znal ženu, která si prošla tím co ty. Nějakou doby trvalo, než mi začala důvěřovat a pustila mě k sobě. Nemůžu si pomoct, ale připomínáš mi ji. V některých ohledech." "A kde je teď?" nechápu proč o ní mluví v minulém čase. To ji prodal? Smutně se pousměje, "Prožili jsme spolu krásný čas. Na můj vkus až moc krátký. Akutní forma leukémie. Bylo to tak rychlé, že jsem se nedokázal připravit na to, co přijde a než jsem se nadál byla pryč. Ani jsem se nestihl rozloučit." Položím mu ruku na jeho paži. První se podívá na ni a potom na mě. "Mrzí mě to. Vážně. Věřím že jsi hodný člověk, který si zaslouží být šťastný a věřím že jednou najdeš někoho, kdo si tvou lásku zaslouží a budeš zase šťastný," oči se mu začínají lesknout.

"Zlato?" Donoven mě obejme kolem pasu, jeho pohled, kterým se dívá na Javiera se mi vůbec nelíbí. "Je všechno v pořádku?" sjede pohledem k mé dlani na jeho ruce. Zvednu ji a otočím se k němu, "V tom nejlepším," usměji se a pohladím ho po napjaté tváři. Když konečně odtrhne pohled od muže za mnou a podívá se na mě, zacukají mi koutky. On normálně žárlí! Je to příjemný pocit.
"Myslím že na nás už všichni čekají," ozve se Javier, "půjdeme?" Donoven se na něho podívá a přikývne. Pomůže mi ze stoličky, Javier se mezi tím vydal napřed a tak máme trochu soukromí. "Co se tam dělo?" zašeptá mi do ucha a cítím jak mě jeho ruka kolem pasu k němu pevněji přitiskne. "Nic, jen jsme si povídali," pokrčím rameny, ale jeho pohled prozrazuje že mu to nestačí.

V tichosti vyjdeme do místnosti, kde už všichni čekají jen na nás. Sednu si mu na klín, ale nedokážu přestat myslet na to, co říkal Javier. Bylo to dojemné. Jak někdo tak mladý mohl zažít tolik štěstí a zároveň tolik bolesti. Je mi ho líto. Zachmuřele zírám na svou sklenku a vůbec nevnímám jak čas běží. "Zlato?" zamrkám abych se vzpamatovala, "Ano?" "Půjdeme," zvednu se a počkám než se se všemi rozloučí. "Rád jsem tě poznal Alice," Javier se pousměje a znovu mi políbí ruku. "Potěšení je na mé straně," usměji se na něho, "nevzdávej to," dodám a když se pousměje nepatrně přikývne. "Moc ti děkuju." "Ber to jako poděkování žes mě zachránil před Drewem," pokrčím rameny. "Sbohem, Alice." "Sbohem."
Donoven mě chytne za ruku a společně vyjdeme ven. "Už mi povíš o co tam šlo?" začne znovu, když nasedneme do auta. "První tu Eiffelovku," namítnu a když se usměje a přikývne opřu se o jeho rameno.

Eiffelovka je nádherná! Ten výhled mi doslova vzal dech a na okamžik jsem se cítila jako by všechno zmilezo. Všechny problémy, minulost, křivdy i bolesti. Byli jsme jen my dva.
Ale nic netrvá věčně a tak z těch výšin nakonec musíme dolů, ale jen abychom se přemístili na letiště, kde na nás čeká letadlo. O pár minut už jsme výš než Eiffelovka a pod námi se rozprostírají mraky, které barví zapadající slunce.

"Už mi povíš co se tam stalo?" posadí se vedle mě se sklenkou v ruce a podá mi džus. "Děkuju," upiji a pak se zamyslím, "pokud si správně pamatuju tak jsi mi včera slíbil, že mi vysvětlíš, co tě tak rozhodilo," přimhouří oči, očividně mu dochází trpělivost. "To sem sice slíbil, ale nejdřív chci vědět, co se tam sakra dělo!" no nazdar. Ještě jsem ho neviděla tak bouchnout. Přestože nezvýšil hlas zní dost naštvaně a tak se rozhodnu ho dál neprovokovat.
"Dobře. Kdyžs odešel přišel ke mě Drew a měl blbé poznámky, tak jsem si to nenechala líbit a řekla mu svoje. Naštval se. Nebýt Javiera nevím co by se dělo. Vyprávěl mi o ženě, kterou miloval. Jak onemocněla a umřela. Vypadal zlomeně a jen jsem se ho pokoušela povzbudit." Soustředěně poslouchá a pak se zatváří nevěřícně a zavrtí hlavou.
"Jsi na řadě," vyzvu ho, když se nemá k tomu, aby mi vysvětlil své chování. "Včera mi volal Javier. Obchod, o který šlo byl jiný než obvykle. Rozhodl se prodat jeden dům, který se mi dlouhou dobu líbil. Řekl mi že má nabídka nebyla nejvyšší ze všech, ale když mu dovolím jednu noc s tebou, dům mi přenechá." Zamračím se a stisknu čelisti. To jako vážně?! "Řekl jsem mu, že přes to že o ten dům hodně stojím, jsi pro mě daleko cennější a že nejsi můj majetek abych tě mohl jen tak půjčovat. Mrzí mě že ten obchod nevyšel, chtěl jsem ten dům pro tebe. Snad budeš šťastná i bez něj." Vyvalím na něj oči, "Vážně si myslíš že ke štěstí potřebuju dům? I kdyby jsme bydleli v mrňavém bytě tak by mi to stačilo." Pousměje se a tak si mu sednu na klín a obejmu kolem krku.

Naši chvilku přeruší vyzvánění telefonu. Podívá se na displej a zamračí se, "Ano?" chvíli poslouchá, při tom se dívá na mě a prsty si hraje s mými vlasy. Zadrhne se uprostřed pohybu, "Dobře, děkuju," ukončí hovor a jako by nedokázal pobrat co zrovna slyšel. "Co se stalo?" zeptám se po delší odmlce, když se o něj začínám opravdu bát. "To byl Javier. Prej se nakonec rozhodl, že ten dům neprodá, ale daruje nám ho. Říkal že po vašem dnešním rozhovoru chápe, co pro mě znamenáš a chce abych byl šťastný." Nevěřícně na něj hledím stejně jako on na mě. "Nevím cos mu řekla, ale muselo to být něco opravdu silného, protože Javier nikdy nedá nikomu nic zadarmo."

Chvíli přemýšlím nad celým naším rozhovorem a když se podívám na Donovena, jako by mi z očí spadly klapky. To, co jsem celou dobu měla před očima a sama se tomu bránila už nešlo dál přehlížet. "Nevím co jsem mu řekla, ale něco mi při tom došlo," odložím sklenici a znovu se na něho podívám, "každý den, který strávíš s tím, koho miluješ je dar a člověk by si toho měl vážit, protože nikdy nevíš co se může stát. Ať je to nemoc, nebo nehoda, jde o to, aby ses pak mohl ohlédnout a říct si: Ničeho nelituji, řekl jsem tomu druhému všechno co jsem chtěl aby věděl a udělal všechno tak, že jsem na své chování hrdý. A zrovna teď bych litovala toho, že jsem ti neřekla jednu věc. Miluju tě Dony. Nikdy bych nev-" najednou uchopí můj obličej a přeruší můj proslov polibkem, který všechny další slova rozežene.

Spokojeně se usměji a obejmu ho kolem krku. Jeho objetí je křečovité až mi z toho přeběhne mráz po zádech. "Dony?" "Hm?" zabručí jen aby se nemusel odtrhnout od mých rtů. "Je tu nějaká stevardka, nebo tak?" překvapeně se odtáhne a zamračí, "Cože? Proč?" Párkrát se nadechnu než jsem schopná promluvit, "No, jestli je tu někdo, kdo by nás mohl vyrušit," pokrčím rameny a čekám na odpověď. Ten úsměv mluví za vše, zmáčkne jedno z tlačítek, "Teď už ne." Zvednu se abych si na něj mohla sednout obkročmo, ale ještě před tím si stáhnu kalhotky. Rozepnu mu kalhoty a nedočkavě nasednu až spokojeně vydechnu. Stáhne tenká ramínka šatů z mých ramen a sleduji jak si pohrává špičkou jazyka s bradavkami. Tempo je pomalé, chci si to užít co nejvíc. Záda se mi propínají a celé tělo touží po tom nejlepším pocitu, jaký jsem poznala. Zrychlím a jeho sevření zesiluje až se nakonec pohnu tak prudce až mnou projede vlna orgasmu. Jakmile ho v sobě stisknu zasténá a cítím jak pulzuje. Ještě chvíli se pohybuji, ale nakonec se na něj bezvládně položím a obejmu kolem krku.

"Miluju tě Dony," zašeptám se zavřenýma očima. Přehodí přes nás deku a obejme mě, "Já tebe taky, maličká."