Uniknout

13

"Kam vlastně jedeme?" zeptám se po pěti minutách. "To ti neřeknu, pak už by to nebylo překvapení." Převrátím oči v sloup a dál sleduji ulice.
Zaparkujeme před prosklenými dveřmi u kterých stojí pikolík, který je otvírá a zdraví každého kdo jde dovnitř i ven. "Pane, vše je připraveno," pronese když ho míjíme. "Díky Arture," zamíříme k výtahu. Zmáčkne úplně horní tlačítko a na displeji se objeví požadavek pro zadání kódu, který rychle vyťuká a pak se kabina rozjede.

Cinknutí oznámí že jsme dorazili do určeného podlaží, "Připravená?" zeptá se nedočkavě. Zběsile zavrtím hlavou, čímž ho pobavím. Nesnáším překvapení! Dveře se otevřou a ovane mě čerstvý vzduch.
Zůstanu hledět s otevřenou pusou a nejsem schopná nic říct. Jsme na střeše, na obrovské terase, očividně jedné z nejvyšších budov ve městě, protože nad úrovní zábradlí je jen obloha, která se začíná barvit jak slunce zapadá.

Opatrně udělám jeden krok a pak další a zastavím se až u zábradlí o které se opřu abych nedostala závrať, když se podívám dolů. Z lidí jsou jen černé tečky, které se míhají po ulici stejně jako auta. Střechy domů dávají městu úplně jiný rozměr. Ovine kolem mě paže, "Tak co tomu říkáš?" Nevím co na to říct, nedokážu najít slova, které by dokázaly vyjádřit to, co teď cítím. "Je to. Je to úchvatné! Jak jsi to tu našel?" Zasměje se mi těsně u ucha, "Já tu budovu postavil." "Cože?" otočím se k němu a moje překvapení ho očividně potěšilo. "Vlastním několik budov ve městě," pronese jako by to bylo úplně normální. Chytne mě za ruku, "Pojď, musíš mít hlad," zajdeme za roh, kde je v závětří prostřený stůl s dokonalým výhledem na zapadající slunce. "Děláš si srandu?" vyvalím na tu nádheru oči a zakryji si ústa. "Ne," zasměje se a pomůže mi se posadit na jednu ze dvou židlí a sedne si naproti mě.
Za okamžik se nevím odkud vynoří číšník, který nám popřeje krásný večer a postupně začne servírovat jídlo.

"A co slavíme?" zeptám se když odkládám příbor. "Musíme něco slavit? Nemůžu tě jenom tak vzít na večeři?" pokrčím rameny a uhnu číšníkovi, který odnese naše talíře. "Já nevím. Na tohle nejsem zvyklá." Povzdechne si a odsune se, "Pojď ke mě," poklepe si na nohy. Vstanu a přejdu na druhou stranu, kde se mu posadím na klín. "Vím že je to pro tebe nové, ale chci abys byla šťastná. Prostě mám potřebu ti dát úplně všechno, zasloužíš si to za to, čím sis prošla." Vážně se tohle děje mě? Pousměji se na něho a pohladím po mírně zarostlé tváři.

"Můžu ti taky něco dát?" zeptám se a vstavu, abych si k němu sedla čelem. Rozepnu pásek u kalhot a pak i zip a knoflík, pak stačí jen nadzvednout gumu od boxerek. Nic víc nepotřebuje a jeho penis vyklouzne v pozoru připravený na to, co mám v plánu. "Vážně to chceš tady? Myslel jsem že až doma," je překvapený, ale vidím jak se mu leskne v očích. "Tady a pak i doma," odhrnu si kalhotky na stranu a tvrdě na něj dosednu. Teď na žádné něžnosti nemám náladu a tak se začnu pohybovat rychle a nedočkavě. Uchopí mě za boky a vysadí na okaj stolu. Začne přirážet v takovém tempu až se ho chytnu za sako. Přejede po lemu výstřihu a pak jej posune dolů i s podprsenkou. Chvíli sleduje jak se při každém nárazu ňadro zatřese, pak ho uchopí do dlaně a palcem přijíždí po bradavce až úplně ztuhne.
"Ježiši, jsi dokonalá." "Dony?" zašeptám přidušeně. "Ano maličká?" "Zklapni a přitlač," temně se usměje a když do mě znovu vnikne vykřiknu a ruka, kterou jsem se opírala o stůl se mi podlomí. Je mi fuk jestli nás někdo vidí. Nevím co to se mnou udělal, ale nedokážu se ovládat. Zrychluje a cítím že to nebude trvat dlouho a bude on a i já. Zasténá a ještě párkrát přirazí, což mi stačí k tomu abych se udělala taky.
Zvedne mě k sobě a přitiskne svá ústa na ty mé. Jazykem mi vtrhne do úst a jeho počínání ve mě probouzí novou touhu. Odtáhne se a udýchaně opře své čelo o mé abychom mohli popadnout dech.

"Vymyslelas co bys chtěla dělat?" popravdě jsem na to úplně zapomněla, ale vzhledem k situaci mám okamžitě jasno. "Projdeme se?" přikývne a začne se upravovat. "To je dobrý nápad," pousměji se, obejmu ho kolem hrudi a zamíříme k výtahu a sjedeme dolů.
Úplně jsem zapomněla jaké to je se procházet po ulici. Z myšlenek mě vytrhne vyzvánění telefonu. Donoven se zamračí a vytáhne ho z kapsy saka, "Promiň, musím to vzít." "V pohodě," poodejdu abych mu dala soukromí, ale dožene mě a chytne kolem pasu. "Kam si jako myslíš že jdeš, chci tě u sebe," políbí mě do vlasů a přijme hovor. "Ano? Kdy? Dobře, budu tam." Zamračeně vrátí telefon do kapsy a jeho dobrá nálada je rázem ta tam. "Co se stalo?" zastavím aby mi věnoval pozornost. Otočí se ke mě a chvíli váhá, ale nakonec rezignovaně svěsí ramena a povzdechne si. "Budu muset na pár dní odjet." To mě nepotěší, ale nemělo by mě to ani překvapovat. "A můžu jet s tebou?" Smutně se pousměje a zastrčí mi vlasy za ucho, "Nevím jestli je to dobrý nápad." "Proč?" "Protože je velká pravděpodobnost že tam bude i Drew," zhluboka se nadechnu a přikývnu na srozuměnou.
Znovu se dám do chůze a Donoven mě následuje. "A to s ním budeš celou dobu?" chci si upřesnit co to znamená. "Ne, jde o obchod, který se nevyřeší za jeden den, bude to chtít minimálně dvě schůzky a uvidíme se jen tam." "A mohla bych být celou dobu u tebe?" "Jistě." "Dobře, v tom případě chci jet." "Jsi si jistá? Celý rok tě držel zamčenou v pokoji a bil tě a-" nenechám ho to doříct a zakryji mu ústa. "Pamatuju si moc dobře co mi dělal, ale musím se s tím vyrovnat a tím, že se tomu budu vyhýbat si nijak nepomůžu. Musím to uzavřít jednou provždy. Mám tebe a věřím že nedovolíš aby mi jakkoliv ublížil. Chci začít nový život s tebou a nezatěžovat se minulostí." Dívá se na mě jako by nemohl uvěřit tomu, že jsem něco takového řekla. Sevře můj obličej v dlaních a nepatrně zavrtí hlavou, "Jsi daleko silnější než jsem si myslel. Miluju když jsi tak rozhodná," políbí mě dlouze a s vášní. "To znamená že můžu jet?" zeptám se když se na okamžik odtáhne. "Ano," zašeptá a pousměje se.