Uniknout

7

Zajedeme na podzemní parkoviště, kde vystoupíme a za chvíli už stojíme ve výtahu, který jede nahoru. Obchodní centrum je obrovské, ale Donoven jako by měl namířeno do určitého obchodu a tak ho následuji.
Jakmile vejdeme dovnitř je mi jasné, že jsem se nemýlila. Prodavačka se na něj zeširoka usměje a na vysokých podpatcích utíká co jí to dovolí.
"Donovene! Konečně, už jsem si začínala myslet, že sis ze mě dělal legraci," sleduji jak se mu vrhne kolem krku. "To bych neudělal. Gabi, tohle je Alice. Potřebujeme jí zařídit šatník," dívka mě sjede kritickým pohledem až se ošiji jak je to nepříjemné. "Hm," podloží si bradu prsty a jako by se v civění na mě vyžívala, "nemá zrovna standardní velikost, ale něco s tím snad udělám. Co všechno potřebujete?" otočí se na Donovena, jako bych tam vůbec nebyla. "Všechno. Od spodního prádla po kabát a boty." Jen přikývne a míří rozlehlým obchodem a ukazuje na věšáky a regály, ze kterých si mám vybrat.
Poplašeně se na něho podívám. Asi pochopil na co myslím a povzbudivě se pousměje, "Nemáš se čeho bát, je jedna z nejlepších ve svém oboru. Vyber si co se ti líbí a já vyberu co se líbí mě. Pak si to vyzkoušíš a rozmyslíš se, ano?"  přikývnu a zamířím k regálům a začnu se jimi prohrabovat. Gabi skáče mezi mnou a Donovenem aby vybrané kousky nosila do kabinky.

Po půl hodině se rozhodnu že nastal čas si začít věci zkoušet a tak mě hubená blondýnka odvede k jedné z kabinek. Místnost je obrovská, což je vzhledem ke kopě oblečení jen dobře. Jak já nesnáším nakupování.
Beru to jak mi to přijde pod ruku. Pokud je velikost dobrá, házím oblečení na jednu hromadu, pokud je malé nebo velké tak na druhou. Mám pocit že tady snad zapustím kořeny, vyzkoušela jsem snad padesátery kalhoty, halenky, šaty, boty, kabáty, už mi z toho začíná hrabat. Mám pocit, že se počet věcí, které mi schází si ještě vyzkoušet vůbec nemenší.
Stáhnu ze sebe černé pouzdrové šaty a odhodím na hromadu - sedí. Teď mě čeká to, čemu jsem se celou dobu vyhýbala, spodní prádlo. Vezmu první kousek a hned je mi jasné, že tohle jsem já nevybírala. Krajka ani proužky nad košíčky rozhodně nejsou to, co bych si vybrala. Zavrtím hlavou a nakonec se přemůžu a obléknu si to. Musím uznat, že velikost sedí perfektně a je i pohodlná stejně jako kalhotky. Dívám se na sebe do všech těch zrcadel a až na ty podlitiny to není tak zlé.
"Tak co?" ozve se najednou zpoza dveří. "Nevím," zamračím se. Dveře se tiše a rychle otevřou a najednou stojí za mnou. "Jak to mys-" zarazí se uprostřed věty jakmile se otočí. Stiskne čelisti a cítím jak začínám rudnout. Obejmu se rukama a ztěžka polknu. Zhluboka se nadechne a přejde těsně za mě, "Mě se to zdá dokonalé," má podivně zastřený hlas, který mi nahání husí kůži. Zvedne ruku a prsty přejede po lemu jednoho z košíčků na hrudi, který se okamžitě proti mé vůli začne zrychleně zvedat. Nakloní se k mému uchu a trhaně se nadechne, "Proč se třeseš maličká?" zašeptá a já sleduji jeho ruku, která se pomalu přesune k lemu kalhotek. "Já, já, ne-" hlas se mi zlomí až mi vyschne v krku. Co se to se mnou sakra děje? Po tolika poníženích a znásilněních. To že mě do ničeho nenutí, to jak se na mě dívá, je to o tolik jiné než cokoliv předtím.

"Zlato?" počká dokud neotevřu oči, "Víš že mě můžeš kdykoliv zastavit, že?" nepatrně přikývnu. Mám to udělat, nebo chci aby pokračoval? Nevím. Já to nevím! Jak můžu po tak dlouhé době, co mi nařizovali co mám a nemám dělat vědět, co chci?!
Dotek se pomalu přesunuje po lemu a pak v tříslech. Znovu zavřu oči a snažím se přinutit uvažovat, ale vůbec se mi to nedaří.
Opřu se o něj až na bedrech ucítím tlak jak je vzrušený. Prsty přejede po látce mezi mýma nohama až zalapám po dechu. Tiše zabručí a prsty zajede pod látku, "Tak tohle se mi vážně líbí,"  zachraptí a zakrouží prsty kolem nejcitlivějšího místa. Vydechnu a mírně odtáhnu nohy od sebe abych mu udělala víc místa. "Tobě se to taky líbí maličká. Jsi nádherně mokrá," navlhčí si prsty o kousek níž a pak se vrátí zpět. Druhou rukou stáhne kalhotky dolů, "Tohle teď nepotřebuješ a jen by sis je ušpinila," uchopí můj ušní lalůček mezi zuby a jemně jej stiskne. Pohyby se postupně zrychlují až si musím skousnout ret. Pak do mě nečekaně vsune prsty až se prudce nadechnu a dlaněmi opřu o zrcadlo. "Pšš, tiše maličká," zavrní spokojeně, ale jeho krouživé pohyby se stále stupňují.
"Donovene? Je všechno v pořádku?" ozve se zvenčí přesládlý hlas. "Ano, všechno je v nejlepším pořádku, dej nám chvilku, už budeme hotoví," proboha, ten dvojsmysl ani nešel přeslechnout! A přesto mě to vzrušuje.
Znovu zrychlí až mi z úst unikne tiché zasténání. "No tak, maličká," cedí skrze zaťaté zuby, "udělej se, nebo se neovládnu a vezmu si tě hned i když to nechci. Ne teď a tady," začíná se mi třást celé tělo a nedokážu se nadechnout, jen lapám po dechu, "no tak, udělej se pro mě," to už nevydržím a musím si do úst strčit dlaň abych nevykřikla nahlas. Tělem se mi rozlije nádherný pocit, který smete jakoukoliv schopnost ovládat nohy, které se mi podlomí. Jemně mě obejde a posadí si na klín. Bezvládně mu položím hlavu na rameno a rychle oddechuji. "Hodná holka," pronese spokojeně a hladí mě po vlasech.

"Tak co, můžeme jít?" zeptá se po pěti minutách, kdy se seberu. Přikývnu a on vstane aby mi podal kalhotky, které skončili na zemi, "Tenhle komplet vem, moc se mi líbí," šibalsky se usměje, "počkám venku," jakmile odejde co nejrychleji dozkouším zbytek a otevřu dveře, za kterými narazím na Gabi, která se mě zeptá, kterou hromadu oblečení teda budeme brát. Ukážu na tu větší a pomalu se loudám k pokladně, kde už čeká Donoven a jako vždy mě propaluje pohledem, ale tentokrát je v něm vidět spousta zadostiučinění a spokojenosti. "Tak jdeme?" zeptá se, když se doloudám až k němu. "A nebudeme čekat až to zabalí?" ptám se zmateně. "Ne, pošlou to spolu s účtenkou, pojď," vyjdeme před obchod a Donoven se podívá na hodinky. "Co bys říkala na zmrzlinu?" jako vážně? Překvapeně k němu vzhlédnu a když uvidím jak se na mě usmívá, oplatím mu to. "Tak pojď, znám cukrárnu, kde mají tu nejlepší zmrzlinu ve městě," vyjdeme z nákupního centra a za deset minut už vcházíme do malé cukrárny, kde se posadíme k nejzastrčenějšímu stolu. Podá mi lístek s nabídkou pohárů a sám se pohodlně opře do rohu boxu. "Tak co si dáte?" objeví se mladá servírka s tužkou a zápisníkem a čeká až začneme diktovat. Donovan se na mě otočí a tak pochopím že mám začít, "Poprosím čokoládový pohár a late," dívka si vše spěšně napíše a pak se otočí k němu, "A pro vás pane?" mám pocit jako bych z jejího hlasu zaslechla nejistotu. "Preso a čokoládovo-jahodový pohár, díky," ani se na ni nepodívá, ale i tak se dívka červená ještě víc a s divným úsměvem se otočí a odcupitá. Zamračeně za ní hledím a přemýšlím proč mě to vytáčí?
"Co se děje maličká?" odtrhnu pohled od dívky, která co chvíli otočí hlavu aby se na Donovena podívala. Jeho otázka mě úplně vytrhne z myšlenek, "Nic," zamumlám, sklopím pohled a mnu si ruce. Posune se ke mě a položí jednu ruku na opěradlo za mé záda, druhou mi odhrne vlasy, které mu zakrývají výhled a nakloní se ke mě blíž, "Neříkej že nic, když vidím že nad něčím přemýšlíš. Nebuď zlobivá holka," poslední větu řekne téměř šeptem a cítím jak se mu stahuje hrdlo. Koutkem oka se na něj podívám a chvíli uvažuju, jestli se mu to líbí, nebo jestli ho to štve. Podle toho jak zatíná čelisti, mhouří oči a mezi prsty mne pramen mých vlasů usuzuju že spíš to první, ale odhodlám se a otočím k němu hlavu, "Nemám být zlobivá holka? Tobě se to nelíbí?" cítím jak se mi hlas mírně zachvěl, ale buď si toho nevšiml, nebo to neupoutalo jeho pozornost. "To jsem neřekl," v očích se mu objeví jiskřičky. "Tak, tady to je," ozve se servírka, která očividně chce, aby jí věnoval pozornost, ale ani se na ni nepodívá a dál mi hledí do očí. "Díky," řekne jen bez jakéhokoliv zájmu a tak zase zmizí. "Sněz si zmrzlinu, než se rozpustí," řekne a odtáhne se jako by se nic nestalo.
Zhluboka se nadechnu a začnu se věnovat poháru, který je perfektní! Ta zmrzlina je nejlepší jakou jsem kdy jedla a na spodu je pořádná vrstva pikaa, které miluju, takže si užívám každé sousto. Spokojeně olíznu lžičku a opřu se o opěrku abych si dala pauzu než se pustím do kávy. Donoven mě s úsměvem pozoruje a ujídá ze svého poháru. "Co je?" zeptám se, když na mě pořád civí a už mě to začíná štvát. "Jen mě fascinuje, jak si dokážeš některé věci užívat," nevím co přesně tím myslí, jestli to v té kabince, nebo zmrzlinu, ale vsadím se, že to řekl schválně, aby mě dostal. "Téměř rok jsem nic sladkého neměla a ta zmrzlina je vážně boží!" rozhodnu se ignorovat jeho narážku. Pousměje se, "Jsem rád že jsi spokojená."

Jakmile dojíme a dopijeme před vchodem zastaví jeho auto, které nás odveze ještě k jednomu obchodu, jak po cestě zjistím. Vypadá o hodně elegantněji a o hodně dražší než ten předešlý. A to jsem si myslela, že dražší obchod už ani neexistuje. Vejdeme dovnitř a znovu se k nám připojí prodavačka, tentokrát jí je kolem padesáti. "Potřebujeme společenské šaty. Do společnosti i na párty," žena přikývla na srozuměnou a usměje je na mě. "Něco vybereme, pojďte prosím za mnou," následuji ji a musím uznat, že má vkus. Vyzkouším si několikatery šaty a všechny se mi líbí. Překvapivě.
Když vyjdu z kabinky v křesle najdu sedícího Donovena jak dopíjí skleničku. "Líbí se ti některé?" zeptá se okamžitě. Přikývnu, "Všechny," zní to dost sobecky, ale jeho to očividně potěší, "Výborně, tak je vezneme všechny," pokyne k prodavačce. "Výborně, necháme vám je zaslat." "Díky," zvedne se, "půjdeme?" přikývnu a teď už konečně jedeme domů. Jsem ráda, protože začínám být pořádně unavená.