Uniknout

3

Sedím schoulená pod tekoucí vodou a stále cítím tlak jeho prstů na svém krku. Může to být ještě horší? Co přesně má se mnou v plánu? Chce mě zabít? Tím by mi pomohl, takže pochybuju. Co může být tak strašné že se jen při pomyšlení na to usmívá?

To čekání a nejistota je k nevydržení. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si jsem jistá, že až příště přijde nebudu ta ustrašená holka, co se krčí v koutě. Pokud se mě chce zbavit, nemám co ztratit.
Celé odpoledne prosedím na posteli a civím na dveře, ale neukáže se. Stejný scénář se opakuje i další den. Po půlnoci, kdy už se mi zavírají oči se ozvou kroky a já se zhluboka nadechnu. Posunu se na kraj postele, napřímím se a zvednu bradu.
Otevřou se dveře a jeho první pohled směřuje přímo na mě. "Ale, ale, ale," pronese spokojeně a obličej se mu skřiví v potěšeném výrazu, "že bys konečně začala poslouchat?" přejde místnost a musím zaklonit hlavu abych se mu mohla neustále dívat do tváře. "Jdi do prdele," pronesu jistým hlasem a jsem sama na sebe pyšná.

Úsměv zmizí a nahradí ho nepříčetný výraz, při kterém mu oči ztmavnou a zúží se, pevně stiskne čelisti a prudce se nadechne. Vidím jak napřahuje ruku a podvědomě schovám hlavu mezi paže a schoulím se do klubíčka.
Ozve se zakašlání a pak cizí hlas: "Drew, dovolíš?" vůbec jsem si nevšimla, že nepřišel sám. Po chvíli ticha se ozve dlouhý nadech, "Ale jistě, vždyť je to teď už tvůj majetek."

Tón jeho hlasu, jak si to užíval a to co řekl, mi vyrazilo dech. Nepatrně k němu pootočím hlavu, má zase ten samolibý výraz plný nenávisti. Upraví si oblek a vyjde z místnosti. Nevěřícně za ním hledím, dokud nezmizí a pak se pohledem vrátím zpět k místu, kde stál. O kus dál spatřím vysokého muže přibližně Drewova věku, takže kolem pětatřiceti. Na sobě má dokonale padnoucí černý oblek, který byl určitě šitý na míru. Vlasy dokonale zastřižené a upravené. Havraní barva se leskne a budí dojem naprosté kontroly. Boky má kratší, stejné délky jako vousy. Tmavé pronikavé oči mě propalují a putují po celém mém těle. Po zádech mi přeběhne mráz a když se pohne směrem ke mě posunu se na posteli směrem od něj.
"Neboj se maličká," řekne hrubým chraplavým hlasem až mnou projede zvláštní pocit. Nakloní hlavu ke straně a přimhouří oči, "To všechno ti udělal Drew?" pokyne mým směrem a i když nebyl konkrétní vím že se ptá na modřiny na rukou a nohou. Neodpovím, jen si ho dál prohlížím a snažím se odhadnout jeho další krok. "Nemusíš se bát, já ti neublížím," koutky rtů se nadzvednou v přátelském úsměvu. Je pěkný, napadne mě. Bože, na co to myslím? Může být pěkný jak chce, ale je stejný jako Drew. Natáhne ke mě ruku až sebou trhnu. "Jen se chci podívat," chvíli počká a pak se znovu pohne. Uchopí mě za bradu a natočí ji ke straně. Při pohledu na podlitinu, která zdobí můj krk stiskne čelisti a prudce se nadechne.
"Dobrá, slibuju že to jsou poslední modřiny, které kdy mělas," natočí mou hlavu zpět k němu a zblízka se mi zadívá do tváře, "jsi krásná," zašeptá, jako by to říkal sám sobě.
"Chceš odsud odejít?" doširoka otevřu oči a nemůžu uvěřit, že něco takového řekl. Zřejmě ho má reakce pobavila, protože nadzvedne koutek a čeká na odpověď. Nepatrně přikývnu a nevím jestli si ze mě dělá legraci, nebo to myslí vážně.
Narovná se a natáhne ke mě ruku. Chvíli na ni civím a nevím co čeká že udělám, ale pak se posunu na kraj a postavím se. Postřehnu jak mu koutky cukají potlačovaným smíchem a přimhouřím oči aby pochopil, že já se rozhodně nebavím. Odkašle si a pokyne ke dveřím, které jsou stále otevřené. Hledím na ně a nemůžu uvěřit, že po půl roce odsud vypadnu.
Zhluboka se nadechnu a nejistým krokem vyjdu na chodbu. Nevím kudy se jde ke vchodových dveřím, ale muž vyjde hned za mnou a jde chodbou vpravo. Nenapadá mě nic lepšího a tak jdu za ním. Může být jaký chce, ale dokáže Drewa zastavit aby mi ubližoval, takže se ho rozhodně budu držet. Prozatím.

Sejdeme ze schodů a v ten moment se před námi objeví Drew. "Tak co, spokojený?" zeptá se s posměchem v hlase a upije ze sklenice, kterou drží v ruce. "Velice, tady je zbytek platby," a podá mu tučnou obálku, ve které jsou, jak předpokládám, peníze. S úsměvem do ní nahlédne a pak ji schová do vnitřní kapsy saka. "Je jen tvoje," podívá se na mě a já i když nechci udělám krok za muže, který stojí mezi námi. "Rozluč se maličká, půjdeme," pronese milým hlasem muž a upravuje si rukávy s manžetovými knoflíčky. "Shoř v pekle," zasyčím na něj. Udělá dva rychlé kroky, kterými obejde muže a znovu napřáhne ruku aby mě uhodil. Muž se otočí a uchopí jeho ruku a zarazí ji uprostřed pohybu, "Teď je moje, zapomněls? Jediný kdo ji může trestat jsem teď já," pronese výhružným tónem a chvíli na sebe oba mlčky hledí, jako by sváděli nějaký němí souboj.
"Odveď mi tu děvku z očí," řekne nakonec Drew, otočí se a dál nás ignoruje. "Pojď maličká, položí mi ruku kolem ramen a vede mě domem až ke dveřím.