Uniknout

18

o šest měsíců později

Sedím v kavárně s šálkem kávy a zákuskem, ve kterém se jen nepřítomně hrabu vidličkou. Můj oblíbený stůl u okna mi dopřává výhled na rušné náměstí, které v letním odpoledni překypuje lidmi.

Už je to téměř šest měsíců co jsem ho viděla naposled. Samozřejmě že mi chybí, ale pokaždé, když začnu uvažovat o tom, že bych se vrátila se mi vybaví ta blondýna a já nemám sílu. Prostě jsem zbabělá.
Když jsem tehdy utekla, naštěstí jsem u sebe měla nějakou hotovost a byla to právě tato kavárna na druhém konci města, kde jsem nakonec skončila. Měla jsem obrovské štěstí, její majitelka Vendy mi nabídla nocleh a stala se z ní jediná osoba, která kromě mě věděla co se stalo.

"Zlato?" vzpomínky na ty týdny kdy jsem byla šťastná se občas stávají téměř živé. Jako bych ho slyšela. Občas se v noci probudím a teprve po dlouhé chvíli kdy ho vedle sebe hledám si uvědomím že je to minulost. Oči mě začnou pálit a tak se zhluboka nadechnu a na chvíli zavřu oči abych se vzpamatovala.
"Jsi to ty maličká? Konečně jsem tě našel," ani jsem nepostřehla že ke mě někdo přišel.

Nasucho polknu, když se naše pohledy setkají a najednou mám pocit, že jsem se ještě zmenšila. Zato on. Pane bože! Proč mám pocit, že vypadá ještě líp než si vzpomínám! "Co tady chceš?" ignoruje můj nezájem a posadí se naproti mě. Teď jsem ráda, že jsem si vzala to volné triko a že deska stolu je tak vysoká. "Proč jsi utekla?" "Vážně? Proč?" nemůžu uvěřit, že se tak blbě ptá! "Chtěl jsem ti to vysvětlil, ale tys zmizela. Proč ses nevrátila?" "Hele, já nepotřebuju nic vysvětlovat. Stačí mi co jsem viděla a to se mi vrylo do paměti do konce života." "Moc se omlouvám. Vím že jsem ti měl o svých bývalkách říct, ale nemyslel jsem si že ji ještě někdy uvidím." "Nemusíš se za nic omlouvat. Byla jsem pro tebe hračka, nemělo mě ani napadnout, že bych pro tebe mohla být něco jiného. Taky mi mělo dojít že když jsi zvyklý na svůj styl života tak tě brzy přestanu bavit a budeš se chtít vrátit k tomu na cos byl zvyklý." "Tak to není. A nikdy nebylo. Ano, s Klasikou jsem měl poměr, ale byl čistě fyzický. V momentě, kdy mi došlo že pro ni je to něco víc jsem to ukončil. Vrazila do mé kanceláře a já ji nedokázal vyrazit a pak jsi přišla ty. Nikdy pro mě nebylas jen hračka. Taky jsem si nikdy před tím nedokázal představit, že bych mohl mít rovnocenný vztah, který by mě naplňoval a já se cítil jak zamilovaný puberťák." Zavrtím hlavou aby pochopil, že na mě pěkné řečičky neplatí.

"Je všechno v pořádku?" vedle stolu se objeví Vendy. "Jo, to zvládnu díky," sjede ho pohledem a pak se na mě podívá s výrazem, ze kterého vyčtu otázku: To je ten parchant? Jen sklopím pohled a ona pochopí. "Kdyby cokoliv, stačí říct," naposled se na něho výhružně podívá a pak se vrátí za pult.
"Když ses nevrátila, zjistil jsem, žes v žádném obchodě nebyla. Zajel jsem na adresu kdes byla to dopoledne." "No a?" pokrčím rameny a snažím se vypadat že nejsem nervózní. "V tom domě je jen gynekologická ordinace. Cos tam dělala?" "Co asi? Nevíš že je normální chodit na kontroly?" Zavrtí hlavou, "Proč mi lžeš? Vím proč jsi tam byla." "To pochybuju." "Ano, taky se nejdřív oháněl lékařským tajemstvím, ale stačilo pohrozit že mu můžu zavařit a řekl mi to." "Nevěřím ti."

Nevěřícně se zasměje a z kapsy vytáhne malou fotku. Tu, která změnila celý můj život. Nebudu brečet, musím být silná. "Proč jsi mi to neřekla?" "A kdy asi? To jsem měla přijít do tvé kanceláře a říct pardon, nenechte se rušit, jen mám novinku jsem těhotná a klidně si to tu dodělejte?" "Mělas mi to říct," ignoruje mou naštvanost. "To už je jedno." Zamračí se a vidím jak mu to v hlavě šrotuje a když se podívá na mé břicho vím, že mu to došlo. "Co jsi provedla?" téměř zašeptá a z jeho hlasu je cítit strach a bolest. "To, co jsem považovala za nutné." "Jak jsi mohla?" vydechne a ten vyčítavý pohled ve mě bouchne všechny zbývající saze, které se za ty měsíce nashromáždily.

"Jak jsem mohla?! Jak si můžeš zrovna ty dovolit mě soudit! Neměla jsem nic a nikoho! Jediný člověk, kterého jsem na světě měla a věřila mu si to rozdával v kanceláři s nějakou modelkou, mezitím co jsem na něj čekala dole a měla nervy v háji z toho jak ti to říct a jak budeš reagovat!" mám jediné štěstí že v kavárně zrovna nikdo není. Jen Vendy nás obezřetně sleduje připravená kdykoliv zasáhnout. "Nikdy bych tě nepodvedl!" vypění a začne stejným tónem jako já. "Jak ti můžu věřit?! Po tom všem?" "Nemůžu uvěřit že jsi šla na potrat," pootevřu ústa a nevěřícně vydechnu. "Vůbec mě neznáš," tíha jeho pohledu nejde vydržet. Tolik výčitek a pohrdání. "Ty jsi ten poslední, kdo má právo mě soudit," už toho mám dost. Spěšně se zvednu a teprve pak si uvědomím co jsem udělala.

Jeho pohled sklouzne na mé břicho, které je teď už hodně velké, jen se do teď úspěšně schovávalo pod stolem. "Sakra," zakleju a rozhodnu se rychle odejít. "Počkej!" zavolá za mnou a když se nezastavím cestu mi zastoupí jeho gorila. "Co po mě ještě chceš? Vrať se k tomu svému bezstarostnému životu plnému luxusu a lidí, kteří ti zobou z ruky!" prudce se k němu otočím. "Ne! Ne bez vás!" trvá si na svém, "Proč jsi mi tvrdila žes šla na potrat?" "Nic takového jsem neřekla, tos byl ty! Aspoň vidím co si o mě myslíš. Nikdy v životě bych na potrat nešla, rozumíš? Nikdy!" připadám si jako histerka. Zrychleně oddechuji a musím se opřít o pult.
"Al? V pohodě?" ozve se Vendy, když zpozoruje můj vyděšený výraz. "Ne," zhluboka se nadechnu, "myslím že mi praskla voda," po nohách mi stéká tenký pramínek a mě se zmocňuje strach. Ještě je brzy. Přestože vím, že šance na přežití jsou vysoké, je brzy!
"Zlato, klid, to bude v pořádku," překvapeně se na něho podívám. Jako vážně?! Po tom co všechno jsem mu řekla? Po tom co jsem ho opakovaně poslala pryč?

"Proč tohle děláš?" povytáhne obočí a přistoupí ke mě, "Proč? Protože ty a ten malý zázrak jste má jediná rodina. Jediní lidé, za které bych obětoval všechen svůj majetek a i život. Na nikom jiném mi nezáleží." Ten pohled, se kterým na mě teď shlíží mi chyběl. Tak moc! Chyběl mi někdo, komu na mě záleželo tolik jako mě na něm. Někdo, kdo dokázal poznat na co myslím aniž bych to musela říct nahlas. Někdo, kdo mě miluje. A já blbec jsem od něho chtěla utéct s namlouvala si, že můj život bez něj bude lepší. "Nejsi hloupá," zavrtí hlavou a zastrčí pramen vlasů za ucho, "chápu pročs to udělala, ale moc tě prosím, neodháněj mě od sebe. Chybíš mi."

Nevím co mám dělat, ale prudká bolest, která mě nečekaně ochromí až se zlomím v pase vrátí mou pozornost zpět k faktu, že rodím. "Musím do porodnice," zaskuhrám. "Dobře, zajedu do bytu pro tašku a přivezu ji a ty," ukáže výhružně Vendy prstem na Donovena, "ji odvezeš do nemocnice. Jasné?" Přikývne a nastaví mi ruku abych se o něj mohla opřít. Chvíli váhám, ale vím že to sama nezvládnu a tak se o něj opřu a zamíříme k východu.