Uniknout

17

Hned další den po návratu se jedeme podívat na TEN dům. Je dokonalý, jsem z něho nadšená a Donoven si toho všiml a vypadá spokojeně. Domluvíme se, že se tam dočasně přestěhujeme. Komu by se nelíbilo bydlet na pláži?! Týdny plynou a já se cítím víc naživu než kdykoliv předtím.

"Zlato, zítra mám dopoledne nějaké jednání, ale co bys řekla na to, že bys za mnou přijela a šli bychom někam na oběd?" to mi vyhovuje, potřebuji jet do města a cestou za ním to budu moct zamaskovat. "Dobře, předtím si zajdu do obchodu jo?" usměje se a přikývne. "Dobrá, kup si něco pěkného," políbí mě a dál přijíždí po lemu podprsenky.

Ráno vstanu brzy, jsem nervózní, protože nevím, jestli se mi povede mou ochranku oklamat. Ukážu mu kde má zastavit a když vystupuje zarazím ho, "Počkej tady." "Ale pan Donoven říkal že - " "Jo vím co říkal, ale tohle je čistě ženská záležitost. Věř mi. U toho být nechceš," nakonec nerad ale souhlasí a mě se uleví.

Napjatě sleduji lékaře, který zkoumá obrazovku, "Všechno je v naprostém pořádku. Gratuluji, jste v jedenáctém týdnu," usměje se na mě, ale já na něho nechápavě civím. "Prosím?" Natočí ke mě monitor, "Podle ultrazvuku je to konec desátého, začátek jedenáctého týdne těhotenství." Chvíli si myslím, že si ze mě dělá srandu. Jak je to možné?! Do prdele! Jednoduše, dřív se o to staral Drew, dával mi prášky, ale Donoven se na to očividně vykašlal a mě ani jednou nenapadlo se na to zeptat! Zadívám se na černo bílou fazolku ve které zběsile tluče malinké srdíčko. Vážně budu máma?! "Mohl by jste-" hlas se mi třese až se mi zlomí. "Fotku?" odtuší a já jen němě přikývnu, "samozřejmě, tak tady ji máte," dalších pár vteřin, nebo možná minut hledím na papír v rukou, které se mi třesou stejně jako hlas.

Zastavíme před budovou, ve které má kancelář. Napíšu mu smsku že jsem tu, obratem mi přijde odpověď, že už bude končit. Na čas jako vždy.
Přesně o půl, kdy už měl být venku se zamračím. Nesnášel chození pozdě, "Počkej tady, zajdu pro něj," nedokážu dál sedět v autě a tak vyběhnu po schodech a po vstupu zamířím k recepci. "Zdravím, Donoven je ještě u sebe?" mladík se na mě usměje a přikývne. "Ano, ale pánové se kterými měl schůzku už odešli." To je divné. "Dobře, děkuju," zamířím k výtahu a po tom co se rozjede z kapsy vytáhnu fotku a znovu na ni hledím. Pořád mi to tak nějak nedochází. Po cinknutí ji vrátím a do ruky vezmu telefon.

Před dveřmi kanceláře s jeho jmenovkou se zastavím. Chci mu napsat zprávu, ale pak zevnitř uslyším ženský hlas a pak Donovenův. Vím že je to neslušné, ale bez klepání tiše pootevřu. "Ale daddy, vím že to chceš stejně jako já," řekne žena přesládlým hlasem. "Klariso," tak moment. Kla. Klarisa. To už jsem jednou slyšela! Otevřu abych konečně poznala tu, o které jsem nic nevěděla a podle tehdejších reakcí ani vědět neměla. Donoven stojí u stolu a před ním ke mě zády blondýna, klekne si aby mu rozepla kalhoty. "Klariso dost," napomene ji, ale to ji nezastaví.

Stojím jako opařená v otevřených dveřích a nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Donoven zvedne pohled, jako by vytušil že nejsou sami. "Zlato," je zaskočený, odstoupí od ženy, která se postaví a otočí k vetřelci a probodne mě nenávistným pohledem, "není to tak jak to vypadá," zapíná si pásek. "Ne? A jak jinak než že ste si to tu málem rozdali to mělo vypadat?" začíná to ve mě vřít. "Daddy, kdo je ta hysterka?" ozve se ta modelka a bez zájmu si upravuje vlasy. "Ty drž hubu! Nikdo se tu s tebou nebaví!" vyjedu na ni, ale ona se jen zasměje.
"Zlato, nech mě ti to vysvetlit," zavrtím hlavou. "Nemusíš se namáhat. Je mi to jasné a pochopila jsem to." Otočím se a doběhnu k výtahu. Zběsile mačkám tlačítko pro přivolání a otírám si uslzené oči. Dveře se otevřou, ale to už za sebou slyším běžet Donoven. "Stůj!" otočím se. Nechci ho teď vidět. "Prosím," natáhne ke mě ruky a stále se přibližuje. "Neopovažuj se mě dotknout!" mrštím telefonem, který se roztříští pár centimetrů od jeho bot. Teprve teď se zastaví. Vejdu do kabinky a zmáčknu nejspodnější tlačítko. Jak se dveře zavírají vidím ho, jak míří ke schodišti. Nemá šanci být dole dřív než já, ale i tak nervózně klepu nohou a mnu si ruce.

Sjedu až do podzemního parkoviště, hlavními dveřmi jít nemůžu, narazila bych na svůj odvoz. Abych ho zmátla a získala nějaký čas zmáčknu tlačítko přízemí a tak když vystoupím výtah odjede a já se rozběhnu k výjezdu z budovy.
Běžím po ulici a je mi fuk, že se za mnou lidi otáčejí.