Uniknout

Doslov

Ležím na posteli s tím malinkatým uzlíčkem v náručí a sleduji jak spokojeně pije. Jsem hrozně vyčerpaná, ale neskutečně šťastná že je malý v pořádku a všechno proběhlo bez větších komplikací.
Ozve se klepání na dveře, ale nechci ho rušit a tak i když neodpovím se dveře tiše otevřou a dovnitř vejde Donoven. Kdo jiný.
Vypadá hrozně, na sobě košili s vyhrnutými rukávy, rozcuchané vlasy a kruhy pod očima. Přesto že jsem ze začátku chtěla aby odešel jsem nakonec za jeho přítomnost byla vděčná, zpětně si uvědomuji že nebýt jeho, asi bych to nezvládla. Tiše za sebou zavřel a přejde k posteli, kde se posadí a se zvláštním úsměvem nás pozoruje.

"Nemusíš tu být. Určitě jsi měl v plánu něco jiného," zašeptám. Zavrtí hlavou a úsměv se mu ještě rozšíří, "Nic není důležitější než vy," pohladí malého po tmavých vláskách a spokojeně si povzdechne. "Děkuju," nechápavě se na mě podívá, "Za co?" "Žes zůstal i když jsem tě vyháněla." Pokrčí rameny, "To víš, jsem tvrdohlavý, ale hlavně bych tě v tom nikdy nenechal samotnou. Jsem moc rád že jsem mohl zůstat." Pousměji se a zvednu malého, aby si mohl odbrknout. "Chtěl jsem ti přinést květiny, ale nevím proč mají květinářství v noci zavřeno," zatváří se pohoršeně až se musím pousmát. "V pohodě, myslím že to přežiju," přikývne a naznačí jestli si může malého pochovat a tak mu ho opatrně podám.

Musím uznat, že mu to sluší. Tak jako všechno. "Je nádherný, stejně jako ty," usměje se na mě a cítím jak začínám rudnout, "květiny jsem sice nesehnal, ale už pár měsíců u sebe nosím něco, co jsem ti chtěl dát," podá mi malou krabičku a když ji otevřu na okamžik přestanu dýchat, když si uvědomím co to je, "Alice, vezmeš si mě?"
Dokonale vyvedená z míry civím na prstýnek a nejsem schopná přimět mozek, aby zformuloval rozumnou větu. "Já. Myslím že." Koktám a nevím co říct. Vzhlédnu k němu a jakmile mě uvězní ve svém pohledu plném naděje, lásky a pochopení mám jasno.
"Ano," jako by mu ze srdce spadl balvan. Doširoka se usměje a nakloní se aby mě mohl políbit.

Po šesti měsících a já mám pocit jako by to bylo včera. Nic se nezměnilo. Nic, až na jednu věc. Jsem si stoprocentně jistá, že už nikdy před ním nechci utíkat.
Stejně by to nemělo cenu.