Uniknout

4

Před domem stojí černé suv a v momentě kdy vyjdeme před dům se rozezní tlumený zvuk motoru. Muž si stáhne z ramen sako a přehodí ho přeze mě, "Tu máš, nechci aby tě kdokoliv očumoval," přitáhnu si látku blíž k tělu a při dalším nádechu ucítím příjemnou vůni citrusů, tabáku a koření. Otevře dveře a naznačí abych nastoupila. Ani jednou se na něho nepodívám, jen po očku sleduji co dělá abych byla schopná poznat, kdyby mě chtěl uhodit.
Chvíli váhám, ale je mi taková zima, že nakonec nastoupím. Zavře za mnou dveře a mezitím co obchází auto aby nasedl z druhé strany si přitáhnu bosé nohy na koženou sedačku k tělu a zabalím je pod sako. Jakmile zavře dveře, auto se jako na povel rozjede.

Cesta ubíhá pomalu a ticho, které uvnitř panuje začíná být nepříjemné. Cítím na sobě jeho těžký pohled, ale odmítám se na něj podívat, nebo ho jakkoliv brát na vědomí. Sedadlo pode mnou začne příjemně hřát a já si opřu hlavu o opěrku a sleduji míhající se ulice a auta. "Máš hlad, maličká?" vytrhne mě z mých myšlenek ten příjemný hlas. Úplně jsem zapomněla, že jsem nevečeřela a jako na povel mi zakručí v břiše až cítím jak rudnu. "Tak to beru jako ano," přesto že se na něj nedívám poznám že se usmívá. Koutkem oka vidím jak se nakloní a zaklepe na okýnko k řidiči, které se ihned spustí. "Zastav mi na rohu, Denisy," řidič přikývne a po pár metrech zastaví u krajnice. "Počkej tady," jako bych měla na výběr v nátělníku, kalhotkách a saku bez bot. Vystoupí a zamíří k neonovému nápisu kebab. Teď si ho znovu prohlížím, protože vím, že on mě nevidí, jelikož se věnuje objednávání jídla u mladého kluka, který se tváří jako by se znali. Přestože nemá sako tak i v košili vypadá stejně elegantně a upraveně. Mladík odejde vyřídit objednávku a můj 'zachránce' si strčí dlaně do kapes od kalhot a čeká. Pohled mi sklouzne ze širokých ramen na černou látku, která se napnula a víc poodhalila křivky hýždí, i když ve tmě nebylo moc dobře vidět. Zamrkám a zatřesu hlavou; na co to sakra myslím?! To ještě nemám dost? Jaký je rozdíl mezi ním a Drewem? Žádný! Oba dva jsou stejní. Stejně úchylní.

Mladík se vrátí i s taškou, kterou mu podá a muž k němu natáhne ruku s bankovkou. Sklopím pohled ke svým prstům, ve kterých svírám cípy saka a snažím se vypadat zaujatě. Jakmile nasedne, řidič se opět zařadí do provozu, který je vzhledem k noční hodině minimální.
V puse se mi sbíhají sliny, jakmile nasedl jídlo začalo nádherně vonět. Polknu a znovu otočím hlavu k okýnku. Rozhodně nemám v plánu žebrat o jídlo, to ani náhodou. Zašustí igelit a v mém zorném poli se objeví natažená ruka, "Tu máš maličká, musíš se pořádně najíst. Typoval bych, že ti Drew moc jídla nedával." Nevěřícně pohlédnu nejprve na alobal, ve kterém bylo schované něco, co ať už bylo cokoliv jsem věděla že to sním do posledního drobečku, a následně se poprvé za celou dobu podívám na něj. Rozepl si manžetové knoflíčky a vyhrnul rukávy k loktům, na tváři měl mírný úsměv a vypadal téměř přátelsky. "Sněz to," pobídne mě a tak si z jeho rukou vezmu jídlo, které příjemně hřeje. "Děkuju," zaseptám a rozmotám jeden konec. Hladově se zakousnu do teplé tortily a když se mi v puse rozlije příjemně ostrá chuť chilli omáčky, na moment přestanu žvýkat.
Podezíravě se na něj otočím, se spokojeným úsměvem mě sleduje a v rukou drží své zatím nedotčené jídlo. Jak sakra může vědět, že miluju tortily a ostré jídlo?! "Tak co, trefil jsem se?" úsměv se ještě rozšíří jako by odpověď znal předem, takže proč bych mu měla jeho domněnku potvrzovat? Místo toho se znovu zakousnu do toho božího jídla a svou pozornost věnuji jen jemu. Naštěstí na odpověď dál nenaléhá a místo toho se sám dá do jídla.

Když dojím poslední kousek, pečlivě zmačkám alobal, "Ukaž," natáhne ke mě ruku a tak mu ho podám. Normálně bych takovou porci neměla šanci sníst, ale už dlouho jsem se nenajedla tak, abych neměla hlad. Podá mi plechovku Coca Coli, vděčně ji příjmu, ale neřeknu nic. Auto zpomalí a zatočí k obrovské bráně, která se otevře abychom mohli projet na rozlehlý pozemek. Po chvíli uvidím nádherný dům, velikostí by se dal přirovnat k paláci, jen je postavený v moderním stylu s velkými prosklenými plochami. Nevím co si o tom mám myslet, buď si tím velkým domem něco kompenzuje, nebo ho třeba zdědil. Zastavíme před vchodovými dveřmi a nějak se nedokážu přimět pohnout. Ani když mi otevře dveře abych mohla vystoupit, jen hledím na obrovské dveře jak vyoraná myš.

"Tak pojď maličká, už jsme doma," při těch slovech mě bodne u srdce. Podívám se na něj, pořád má ten přátelský úsměv a s nakloněnou hlavou ke straně mě pozoruje. Ty možná doma jsi, napadne mě, ale já žádný domov nemám. Cítím jak mě začíná ovládat smutek a pálit oči. Ne, teď nemůžu brečet, zamrkám a zhluboka se nadechnu, než spustím nohy na kamennou dlažbu. Počkám než zavře dveře auta, které odjede a zamíří ke dveřím a já jdu pár kroků za ním.

Dveře se otevřou a v nich se objeví starší žena s úsměvem na tváři, "No konečně, už jsem si začínala myslet, že nepřijedete." Muž ji obejme a tlumeně se zasměje, "Neboj se Marto, kde jinde bych asi tak měl spát?" Žena nadzvedne obočí a pak její pohled sklouzne na mě, která jsem se do teď schovávala za jeho zády, takže mě vidět nemohla. "Marto, tohle je Alice, bude tu bydlet a byl bych moc rád, kdybys na ni byla milá," žena mě sjede pátravým pohledem.
"Pro kristovy rány," spráskne najednou ruce, "kde máte boty slečno? Vždyť budete nemocná. Pojďte rychle dovnitř, dám vám deku na zahřátí a udělám něco teplého. Máte raději čaj, kakao, nebo horkou čokoládu?" než se stihnu vzpamatovat obejme mě a vede do útrob domu.

"Tak, tady se posaďte a tady je deka," pohovka je tak obrovská, že bych na ní mohla bydlet. "Děkuju," zašeptám a vděčně si měkký materiál přitáhnu k tělu. "A co si teda dáte? Stačí říct," zeširoka se usměje a zabalí mi do deky nohy. "Čokoládu poprosím," zakuňkám. "Dobrá, chvilku vydržte, hned jsem zpátky."
Teprve teď mám možnost se pořádně rozhlédnout, místnost je prostorná s bílými stěnami, na kterých visí obrovská televize a na dalších stěnách pár obrazů. Jedna stěna je prosklená, jen není v té tmě vidět, co je za ní, podél další vede dřevěné schodiště do patra. "Tak, tady to je," objeví se opět Marta s hrnkem, ze kterého se kouří, "nevěděla jsem, jestli máte raději hořkou, nebo mléčnou, ale pan Donoven říkal, že mléčnou," chvíli na ni civím a napadnou mě dvě otázky: 1. Jak o mě může vědět tolik věcí? 2. Proč se teprve teď dovídám jak se jmenuje?
Nakonec to vzdávám, už dřív se ukázalo že o mě ví víc, než pomalu já sama o sobě, a tak se na ženu pokusím usmát a vezmu si od ní hrnek, "Jste moc hodná, děkuju." Jen se usměje a opět zmizí.
Nádherně to voní a tak si pomalu usrknu. Je báječná, jako z čokoládovny. Ozvou se tlumené kroky, které se blíží až se objeví muž se sklenkou v ruce, kterým není nikdo jiný než můj 'zachránce' pan Donovan. Posadí se do pohodlného křesla vedle pohovky, které je natočeno tak, že na mě zpříma hledí a upíjí tmavou tekutinu.
"Je ti teplo, maličká?" už zase tohle oslovení. Proč mi nemůže říkat jménem, vždyť ho zná. Nepatrně se zamračím a přikývnu, přičemž nepřestávám hledět na hrnek ve svých rukách. "To je dobře," znovu si lokne, "pojď, chci ti něco ukázat," vstane a přejde ke schodišti, kde se zastaví a počká, dokud se nevymotám z deky a s hrnkem se vydám za ním.