Delikventi

10) Pomsta

Hojky, minna ^^ Omlouvám se, že kapitolka vyšla až teď, ale musela jsem se učit na tolik písemek.... Kdybych toho tolik neměla, dílek by už vyšel včera... No nic :/ 

Konečně! Po asi dvou příšerných dnech v pekle, neboli Takumiho domě, jsem se mohla konečně vrátit domů, jelikož jsem už byla schopná chůze. Ani nevíte, jaké peklo jsem si za ty dva dny prožila.Takumi byl ještě v pohodě. Sem tam měl pitomé kecy a choval se... No jako úchylák.

Jenže... Jeho sestřička... Řekla bych... Že je to démon. Kdybychom spojili Takumiho a všechny ostatní úchyláky, vznikla by nám Aika. Nejspíš za to mohou geny. Nechtěla bych potkat jejich rodiče...

Z mého přemýšlení nad Aikou a Takumim mě vytrhl jakýsi zvuk. Šla jsem pomalu tím směrem. Už byl skoro večer. *Bože, proč jsem šla tak pozdě? Měla jsem vypadnout hned ráno* pomyslím si s povzdechem. 

Park. Něco se mihlo kolem. ,,Fajn fajn, asi mám halucinace, nebo tak" řeknu tiše. Najednou rupnul nějaký klacek. Povzdechla jsem si a procházela parkem. Jednak jsem to měla blíž k tomu a jednak jsem byla zvědavá, co to sakra je za zvuky. 

Nikdo tady nebyl. Park byl ponořen do tmy, jenom pár lamp osvětlovaly štěrkovou cestičku. Ruce jsem měla v kapse a koukala stále v před. Zase něco zapraskalo. Otočila jsem se tím směrem. Nic. ,,Týjo, já asi něco pila, nebo tak" zasměju se a koukám kolem. 

Najednou se z křoví něco vynoří. Cosi malého, nevěděla jsem přesně co. Dřepla jsem si a pozorovala malou věc, která běžela rychleji a rychleji ke mě. Neměla jsem strach, jen jsem byla až moc zvědavá. Zůstávala jsem stále v dřepu. Ta malá věc vyskočila a odpadla na mě. Leknutím jsem stratila rovnováhu a sletěla na zem.

To cosi mi olízlo tvář. Až teď jsem poznala, že to byl malý pejsek. Byl bílý, oči modré. Jakési štěně. Nemělo obojek. Vzala jsem ho do ruky a koukala kolem. Nikdo tu nebyl. ,,Ztratil ses?" špitla jsem. Štěně jen štěklo, jako by mi rozumělo.

Usmála jsem se a šla domů. ,,Fajn, tak zůstaneš se mnou." zazubím se a štěně mě olízne. Problém byl v tom, jak budou reagovat rodiče. Teďka byli v zahraničí, kvůli práci, takže to bylo trochu jedno. Nějak jsem to přestala řešit a vydala se domů. 

Štěně jsem položila na zem a ono se rozběhlo do obýváku. Šla jsem do kuchyně a vytáhla nějakou misku. Nalila jsem tam vodu. ,Hmm... Co ti dám jíst?" pomyslím si. Granule jsem neměla a nějak jsem je ani nechtěla shánět. V ledničce jsem objevila jakési maso z oběda, takže jsem to štěněti dala. Ono to rychle snědlo. 

Vyšla jsem shody a lehla si do postele. Neměla jsem co dělat. Štěně si lehlo ke mě. Zítra nebyla škola. Zavřela jsem oči a nějak se mi podařilo usnout.

Bylo nějak deset ráno. Pomalu jsem vstala. Stěně spalo vedle mě. Nechtěla jsem ho vzbudit a tak jsem se nějak opatrně vysoukala z postele. Zamířila jsem se nasnídat a upravit.

Když byl můj žalůdek zaplněn a vypadala jsem jako člověk, šla jsem ven se projít. Štěně jsem nebrala, spalo. Přemýšlela jsem o jeho jméně.

Sedla jsem si na jednu lavičku. Neměla jsem co na práci. Nakonec jsem se rozhodla jít do parku. 

Procházela jsem se po štěrkovité cestě. Nikdo tu nebyl. Kdo by taky vstával v 10 ráno, že? Dala jsem si ruce do kapes a šla dál. Vítr byl trošku teplejší, než obvykle.

Něco jsem uslyšela. Nejspíš křupnutí klacku, nebo tak. Nestačila jsem s eohlédnout, jelikož jsem ucítila hroznou bolest v zádech. Hned potom jsem tváří spadla do pichlavého štěrku. Koukla jsem se na člověka, který to udělal. Zjištění mě nějak nepřekvapilo...Byli to ti z minula. Měli náplasti na tvářích a obvazy na rukou. 

Ucítila jsem strašnou bolest na hlavě, v břichu a vlastně všude po těle. Dostala jsem nespočet kopanců. ,,Hah... T-to se nezmůžete na... Na nic jinýho?" zasměju se a vykašlu krev jelikož jsem schytala totální kopanec do břicha.

,,Bít... Bít holku? ... To si říkate... Kluci?" zazubím se. ,,promiň, děvčátko, pomsta" řekne jeden z nich s úsměvem. Zavřu oči a nevnímám okolí ani bolest. 

Tma. Otevřela jsem oči. Nic jsem neviděla, jen tmu. Jediné světlo, které tady bylo, vycházelo zpoza dveří. Uslyšela jsem několik hlasů. Nevěděla jsem, co si povídají. Po tváři mi stékaly kapičky krve. Nejspíš z čela. 

Cítila jsem krev v puse a vlastně... Byla jsem celá od krve. Nemohla jsem se hnout. Ruce i nohy jsem měla svázané. Zavřela jsem oči a přála si, aby to byl sen. Otevřela jsem oči. Ne, nebyl to sen. Byla to krutá realita. 

Začala jsem si tiše zpívat. To mi pomohlo. 

Najednou se dveře, ze kterých vycházelo světlo, otevřely. Do místnosti vstoupil hnědovlásek - vůdce. Vypadal zřízeně. Měl samé náplasti a obvazy - to bylo nejspíš z minula. Takumi ho předtím totálně zřídil. ,,Co... Co sakra chcete?" vysoukala jsem ze sebe.

Kluk si dřepl přímo přede mě, takže jsem mu viděla do očí. ,,No, to je jasné... Tvého kamaráda" zasměje se. ,,proč?" špitnu. ,,Protože... Mě nasral" zasměje se kluk. Sklopím hlavu. ,,Čum na mě, když mluvím" zavrčí a zvedne mi hlavu. ,,Ne, nechci se koukat do očí idiotovi, který se zmůže jen na bití holek" zasměju se.

Ucítím bolest na tváři. Schytala jsem facku. ,,Doufej, že tě tu tví kamarádi nenechají.. Protože teď patříš mě a já si s tebou můžu dělat, co chci... Takumi ví dost dobře, že nerad čekám" zasměje se. ,,Tss... Šáhneš na mě a zkopu tě" zavrčím. ,,Jistě, když jsi svázaná" zazubí se hnědovlásek. 

,,Kdo vůbec seš?" zavrčím. ,,Můžeš mi říkat Shi" řekne s úšklebkem a odejde pryč. ,,Shi, jo?" zasměju se, ani nevím proč.

Dveře se zaklapnou a zmizí i světlo.

Ták ! Další kapitolka na světě :) Děkuju za přečtení, vote a komenty. Doufám, že se líbilo :) Omlouvám se za chybky ^^ A pardon, že jsem vám to zas usekla :D

+ Písnička a obrázek Ayame

-Lia