,,čí je ta motorka v garáži?" hrklo ve mně a já na chvíli zapomněla jak se dýchá.
Nikdo se o ní za celé dva měsíce nezmínil. Nikdo to nechtěl tahat napovrch.
Jeho otázka mě zaskočila. Nevěděla jsem jak na to zareagovat. Pravdivě určitě ne.
,,na tu rovnou zapomeň. Opovaž se jí vůbec jen dotknout" zavrčela jsem na něj.
Byla jsem celá rozrušená. Tímhle už si dovolil moc. Chápala jsem, že to nemohl vědět, ale neměl se ptát.
Motorka byla Kyla. Stála tak, jak ji naposledy nechal. Nikdo si na ni nedovolil sáhnout.
Doufala jsem, že tam nepoleze, protože bych nebyla jediná, kdo by mu chtěl ublížit.
Kluci byli na Kylovi závislí. Elijah zastal jeho funkci, ale i tak všem chyběl jeho charakter.
Seskočila jsem ze stolu, podívala se na něj zamračeným pohledem a co nejrychleji odešla k sobě.
Nemohlo dojít k tomu, abych mu řekla o Kylovi. Na to si musel počkat. Měli by mu to říct kluci.
Chvíli jsem nadávala u sebe, ale pak jsem se odebrala do Ryanova pokoje, kde jsem začala probírat věci.
Nejradši bych všechno vyhodila, protože to bylo Ryana, ale to by mi kluci neodpustili.
Všechno, co se mi zdálo důležité, jsem dala na postel, ale zbytek jsem naházela do koše.
Moc věcí tam neměl. Přišlo mi to, jako kdyby odchod plánoval už dávno a vzal si všechno co chtěl.
Jak dlouho asi kluky tahal za nos? Jak dlouho spolupracoval s těmi druhými?
Nechala jsem věci být a odešla. Chtěla jsem jít k sobě, ale zarazila jsem se před dveřmi.
Pustila jsem kliku a sešla schody. Bradleyho jsem nikde neviděla, takže jsem mohla v klidu vejít do garáže.
Byla to taková vzpomínková místnost na Kyla. Bylo tam hodně fotek s ním.
Měl tam všechno nářadí i různé blbosti, protože tam prý trávil více času než v pokoji.
Nechali jsme to všechno tam. Nikdo to nechtěl vyhazovat. Ani bychom si to nemohli dovolit. Z úcty k němu.
Hned jsem se zarazila, když tam bylo až nezvykle prázdno. Pak mi to došlo.
Chyběla tam jeho motorka, o které jsem Bradleymu řekla, aby na ni ani nesahal. Ten hajzl.
Chytla jsem se dřevěného stolu, zaryla do něj nehty, až jsem si je ohnula a začala zhluboka dýchat.
Nebyl u nás ani den a už si vzal tu nejcennější věc, kterou jsme v domě měli a ještě přes můj zákaz?!
Nehorázně mě naštval. Nechápala jsem co to má být. Jasně jsem mu to zakázala!
Nikdo jiný si ji vzít nemohl. Nikdo na ni za dva měsíce ani nesáhl! Nejradši bych ho nakopala do zadku a rovnou ho vykopla z domu.
Neměla jsem na to právo, ale když by se kluci dozvěděli proč jsem to udělala, tak by mi ještě poděkovali.
Celá jsem se začala třást a jen zírala na místo, kde ještě nedávno motorka stála.
Chtěla jsem zavolat klukům, ale to jsem nemohla. Na misích u sebe nikdy neměli telefon.
Mohlo by se stát, že bych je vyrušila a oni by mohli přijít o život. Kvůli mně.
Netušila jsem co dělat. Byla jsem úplně mimo. Začala jsem Bradleyho zcela nenávidět.
Nejprve jsem z něj měla špatný pocit, ale teď už to byla nenávist. Dovolil si příliš.
Co nejrychleji jsem odešla z garáže, abych se nemusela dívat na prázdné místo a začala přecházet po obýváku.
Doufala jsem, že se vrátí co nejrychleji, abych si to s ním mohla vyřídit.
Cítila jsem se špatně vůči Kylovi. Byla to jeho nejcennější věc v životě a on si ji jen tak vzal.
Začala jsem si kousat nehet na palci. Byla jsem nervózní. Mohl s ní cokoliv udělat.
Proboha. Kdyby se s ní něco stalo jeho vinou, tak bych se vážně neudržela a zabila ho.
Vždyť já ani neslyšela, že by na ní odjel! Možná už jsem přestala vnímat venkovní zvuky. Bohužel.
Nevím, jak dlouho jsem tam pochodovala po obýváku, ale muselo to být dlouho.
Vyrušil mě zvuk motorky, co ztichl před domem. Sebrala jsem se a vyběhla ven.
Bradley si zrovna sundaval helmu. Byl vysmátý a to mě namíchlo ještě mnohem víc.
Nasupeně jsem k němu došla a vyrvala mu helmu z rukou. Samozřejmě, že byla Kylova.
,,co sis myslel?!" zařvala jsem na něj. Už jsem ani nedržela své emoce na uzdě.
Když jsem ho viděla, tak jsem se neudržela. Hrozně mě naštval, že to ani nešlo vyjádřit.
,,jasně jsem ti řekla, abys na ni nesahal. Jsi snad debil? Jasně že jsi! Jsi totální idiot!" strčila jsem do něj, když slezl z motorky.
Dala jsem helmu na řídítka a přitom si všimla dlouhého skrábance na jednom z plechů. Ten tam nebyl.
,,to ne. To snad nemyslíš vážně!" zaječela jsem na něj a ukázala na šrám. Už jsem nedokázala být v klidu.
On jen pokrčil rameny. V ruce mi začalo cukat a já už se neudržela a dala mu pěstí.
Nechtěla jsem to udělat, ale jeho postoj mě k tomu donutil. Bylo mu to úplně lhostejné!
On poškodil věc, kterou jsem mu zakázala a bylo mu to úplně jedno! Jak tohle mohlo být vůbec možné?!
,,jsi totální kretén. Vůbec mi nelez na oči, nebo ti ublížím ještě víc" ukázala jsem na jeho tvář.
Z nosu, za který se držel, mu tekla krev. Věděla jsem, že mám ránu, ale on si to zasloužil!
Otočila jsem se k němu zády, kódem otevřela garáž a opatrně do ní odtlačila motorku.
Když jsem se otočila, abych garáž zavřela, tak už tam nestál. Měl jediné štěstí, protože bych na něj znovu vyjela.
Odešla jsem z garáže a co nejrychleji přešla do kuchyně, protože seděl v obýváku.
Z mrazáku jsem si vzala mraženou zeleninu, z linky utěrku a odešla k sobě do pokoje.
Zeleninu jsem zabalila do utěrky a přiložila si to na pravou ruku. Zprvu jsem si to neuvědomila, ale bolely mě klouby.
Doufala jsem, že kluci přijdou dřív, než na to začnu myslet s nejhoršími konci a znovu mu neublížila.
