Enlightenment✔️

13.

,,Ještě jednou se omlouvám, jestli jsem tě předtím vystrašila." začnu. Podívá se na mě.
,,Tím objetím." doplním.
,,Vím, že se skoro neznáme, navíc jsem ze Zlosinu a..." zavrtí hlavou a skočí mi do řeči.
,,Máš pravdu vyděsila jsi mě, ale jen proto, že... varovala jsi Thomase, ale v půlce věty jsi vypadla. Začali po nás střílet, a pak když jsme se dostali do bezpečí.. nemohl se s tebou spojit, nebo s Teresou, nikdo vlastně netušil, co se právě stalo a to mě vystrašilo, zas a znova jsem nevěděl jestli jsi v pořádku." sklopím pohled.
,,Navíc jste se včera nevrátili a.." odmlčí se.
,,Jsi to ty, že?" podívám se mu do očí. Nechápe však mou otázku.
,,Ty jsi ten, na koho jsem zapomněla." vysvětlím svou předchozí myšlenku. Odvrátí pohled a zadívá se na západ.
,,Vím, že jsi to ty." podívám se stejným směrem.
,,Tvůj pohled, snažíš se ve mě najít někoho, kým jsem bývala. A pak přijde ten moment, kdy si uvědomíš, že já jsem někdo jiný." pokračuju dál.
,,Vzpomněla jsem si na pár věci. Vzpomínek. Z labyrintu." nezeptá se na jaké.
,,Miloval jsi mě, že?" podívá se mi do očí. Mlčí.
,,Pořád tě miluju." ujasní, sklopím oči.
,,Mrzí mě to, Newte. Že nejsem tím, kým by jsi mě chtěl, abych byla." přikývne.
,,Možná by jsme si oba měli přestat dělal starosti s tím, co bylo, a soustředit se na to, co bude. Ty jsi pořád Scarlett, možná jiná, ale jsi Scarlett." překvapí mě svými slovy.

,,Kamarádi?" navrhnu.
,,Kamarádi." odsouhlasí po chvíli. Pousměju se.
,,A jako tvůj kamarád.. můžu se na něco zeptat?" přikývnu.
,,Jsi v pohodě? Gally nám řekl, co se stalo. Málem jste umřeli." položí svou otázku, na kterou neznám úplně odpověď.
,,Popravdě?" sklopím pohled, ale periferně zachytím Newtovův pohled.
,,Když jsem zaslechla ty střely, byla jsem si jistá, že jsem nebyla dostatečně rychlá. Myslela jsem si, že jste to nepřežili. Cítila jsem se jakoby by ze světa zmizela všechna radost. Tessa měla pravdu, moje hlava si myslí, že vás nenávidím, ale moje srdce mi říká něco jiného. Věděla jsem, že je správná věc vás zachránit tehdy ve Zlosinu. Nemám nikoho, kromě vás. Moji rodiče jsou mrtvý, a myslela jsem si že i vy..." odmlčím se.

,,Když jsme se vrátili.. nebyla jsem schopná se přinutit kohokoliv zeptat jestli jste to přežili. Bála jsem se. Bála jsem se o tebe. A došlo mi, že to jsi ty koho mi vymazali ze vzpomínek." přikývne.
,,Naštěstí jste to zvládli. Jako vždycky." usměju se.
,,Díky tobě. Jako vždycky." odvětí, taky se usměje.
,,A tvoje ruka?" shlédne k mému obvazu.
,,Sáhla jsem na rozžhavenou kliku od dveří." stáhne obočí, když si přdataví mou bolest. Zvedne mou ruku a podívá se na ní, i když přes obvaz nemůže nic vidět.
,,Bolí to?" vrátí svůj pohled do mých očí.
,,Jo." uznám. Nevím jak, ale vím, že mu nemusím lhát. Vrátí mi mou ruku.
,,Mrzí mě to." vstane a odejde. Nechám ho.
Sedím tam ještě dlouho po západu, nemám žádný zájem se vracet dovnitř. Moc lidí. Moc hluku.
***
Kolem půlnoci začnou lidi chodit spát. Poznám to podle toho, že ze vnitř neslyším tolik hlasů.
Vstanu a konečně se promrzlá vrátím dovnitř. Všechny dveře od pokojů jsou zavřené a předpokládám že i obsazené.
Sejdu do přízemí, snažím se najít Tess, ale nejspíš je někde s Tomem.
Posadím se ke stolu v kuchyni. Brzy zůstanu v místnosti sama.

,,Lett." posadí se naproti Minho. Zvednu k němu pohled.
,,Omlouvám se. Za to, že jsem o tobě pochyboval." usměju se.
,,Překvapilo by mě kdyby ne." mávnu nad tím.
,,Jsi jejich vůdce, musíš podezřívat každého. Kdysy jsem tě o to i požádala." samotné mi dojde. Přikývne.
,,Můžeme začít znovu?" zeptá se nadějně. Natáhnu k němu ruku.
,,Minho." zakření se. Stiskne mou ruku.
,,M.." zaseknu se.
,,Scarlett." usměju se. Oba se opřeme zpátky do židle.
,,Takže ty a Brenda?" nahodím téma.
,,Možná." nezapře úplně. Uchechtnu se.
,,Doufám, že vám to vyjde." řeknu zcela upřímně.
,,To já vám taky." řekne, já nad tím zvednu obočí.
,,Koho myslíš?" opře se o stůl.
,,O Newtovi." přikývnu. Nejsem si úplně jistá jak to myslel, ale než se ho stihnu zeptat na vyjasnění. Odejde pryč.
***
,,Není ti zima?" ozve se vedle mě. Otočím hlavu a uvidím Chucka, který mi donesl čistou mikinu. Přikývnu a vezmu si ji od něj.
,,Díky." navleču si ji přes hlavu. On se mezitím posadí tam, kde před tím seděl Minho.
,,Než něco řekneš, chápu to, jsi někdo jiný. A já to respektuju, jsem sice malej, ale nejsem hloupej." opřu se o stůl.
,,To mě ani nenapadlo." taky se opře o stůl.
,,Tebe si pamatuju, Chucky." skloní hlavu.
,,Když jsme byli v té výslechové místnosti, tak to tak nevypadalo." připomene mi.
,,Máš pravdu, Zlosin mi pomotal hlavu. Vymněnil mi vzpomínky a já zapomněla na čem záleží. Vy jste mi to ale připomněli. Každou vteřinou, co tu jsem, my to připomínáte." natáhnu k němu ruku. Chvíli na ni zírá, ale pak mě za ní vezme.
,,Jsem rád, že jsi zpátky." usměje se. Neodpovím, jelikož zavržou hlavní dveře, oba se k nim podíváme. Vstanu od stolu a seberu nůž z linky. Namířím ho směrem ke dveřím, které se konečně po chvíli otevřou.

,,Newte." oddechnu si, zvedne ruce. Je to jen on a Tom, který stojí za ním.
,,Scar, nechc..." víc nezaslechnu jelikož se mi v hlavě objeví další vzpomínka.

flashback

,,Ehm.." odkašle si a zakroutí nepatrně hlavou. Skloní se ke mě a podá mi pomocnou ruku, jenže to bych nebyla já, kdybych se po něm hned neohnala nožem. Couvne a málem se rozplácne na zem, ale ustojí to a znovu přemístí svůj pohled na mě.
,,Hou, hou..." začne, já ho však spražím pohledem. Zvedne ruce nad hlavu, na znamení, že se vzdává. Já však nehnu ani vrbou a nůž ještě více stisknu v ruce, neustále míříc na jeho osobu.

end of the flashback

,,Hej." zaslechnu z dálky. Zavřu oči. Když je otevřu, Newt mi sebere nůž z ruky a přistoupí blíž.
,,Promiň." zavrtím nad sebou hlavou.
,,Vzpomněla jsi si." dojde mu, přikývnu.
,,Na to jak jsme se poprvé potkali." pokračuje. Opět jen přikývnu.

,,Možná bych si měla jít odpočinout." řeknu stále celá rozhozená.
,,V druhým patře, druhý pokoj na pravo." řekne mi. Vyhledám jeho oči.
,,Díky." otočím se vydám se nahoru.

,,Jsi v pohodě?" zaslechnu Tomův hlas. Pozastavím se na schodech. Značnou dobu nikdo nepromluví. Když chci vyjít zbytek schodů. Zaslechnu Newtův hlas.
,,Jo, jen.. potřebuju se na chvíli projít." parkety zavržou.
,,Sám, Tommy." doplní a zabouchne za sebou dveře. Ne silně, aby probudil celý barák, ale zase ne úplně potichu.

Povzdechnu si a vyjdu zbytek schodů, než se vydá nahoru buď Tom nebo Chucky.
Zavřu za sebou dveře. Pokoj je malý. Je tu jedna větší postel s dekou a křeslo u okna.
Dojde mi, že tady musí teď spát Newt. Ukradnu mu deku, jelikož jsem stále promrzlá z venku, ale neobsadím postel.
Zachumlám se do deky v křesle. Jsem menší a příjde mi to jedině fér. Chvíli se točím, až nakonec najdu pohodlnou pozici. A než se naděju, usnu.