Enlightenment✔️

21.

Strávíme v letadle zavřené minimálně do 4 do rána a povede se nám rozšifrovat sotva pár souborů.
,,Měli bychom se vrátit zpátky na základnu. Jsme obě unavený a nikam to nevede." vezme mi Sonya tablet a schová ho tam kde ho vzala. Flešku necháme tady pro případ, že by nás Zlosin našel.

Kolem půl páte se vrátíme zpátky na základnu. Obě sebou plácneme unavené do sedačky, protože nemáme sílu vyjít schody nahoru. Zavřu na moment oči, ale nakonec se mi podaří usnout.
***
Trhnu sebou, když se mě někdo dotkne.
,,Thomas." řekne, zaostřím na něj. Podívám se vedle na Sonyu. Newt ji vezme do náruče a někam ji začne odnášet, nejpíš do postele.

Thomas mi pomůže na nohy.
,,Zjistili jste něco?" zeptá se. Zavrtím hlavou.
,,Každej soubor je zašifrovanej, Zlosin má vážně dobré zabezpečení až je to otravný. Zatím jsme nenašli nic zajímavýho. Co ty a ten prsten? Přišel jsi na něco?" prohrábnu si vlasy. Thomas vytáhne prsten z kapsy u kalhot. Poodejdeme trochu na světlo.
,,Vidíš tyhle čísla." ukáže mi. Zvednu obočí.
,,Máš pravdu. Tajná zpráva?" podívám se mu do očí. Pohodí rameny.
,,Možná je to kód." navrhne. A pak popadne moji ruku a navleče mi prsten na prsteníček. Normálně ho nosím na ukazováčku, ale uvědomím si, že takhle je mi známější.

,,Běž se vyspat, vyřešíme všechno ráno." dá mi pusu na čelo a vydá se ke schodům.
,,Zaprvé, prakticky je ráno. A zadruhé, nemám tady pokoj." prohrábne si vlasy.
,,Pojď, ukážu ti, kde je tvůj pokoj." vyjdeme do druhého patra, vydáme se chodbou. Pak se zastaví, otevře dveře a nehezky mě strčí dovnitř. Otočím se k němu čelem, ale zavře bezeslova dveře.
,,Co to mělo být?" řeknu si sama pro sebe, jelikož mám pocit, že jsem v místnosti sama, ale nejsem.

,,Scar?" otočím se čelem k Newtovi. Sedí na posteli opřený o zeď.
,,Promiň, Thomas..." zavrtím nad ním hlavou, protože sama nevím jak bych tu větu dokončila. Newt se zvedne.
,,Klidně si nech tenhle pokoj, najdu si jinej." usměje a projde kolem mě. Zavřu oči.
,,Počkej." otočím se k němu čelem. Zvedne obočí.

,,Omlouvám se." vyhrknu. Skloním hlavu k zemi.
,,Chápu, proč jsi tehdy odešel z toho klubu." zvednu k němu opět pohled.
,,Vždycky jsem to chápala." povzdechnu si.
,,Proč mě teda dál nesnášíš a sotva se na mě dokážeš podívat?" nechápe mé chování. Jo to ani já.
,,Protože... to bylo snazší." začnu pochodovat po místnosti, abych si rozmyslela jak nejlépe vysvětlit, proč jsem se chovala jako frasák. Newt se mezitím opře o stěnu a nechá mi prostor.

A pak mi to dojde, zastavím se na místě. Otočím se k němu, on zvedne obočí a čeká, co ze mě vyleze.
Rozejdu se k němu, dřív než si to stihnu rozmyslet. Stoupnu si na špičky a přitisknu své rty na jeho. Jen na moment, pak se odtrhnu, nikam se však nehnu.
Podívám se mu do očí.
,,Tak teď jsem zmatenej víc než předtím." sklopím pohled, chci se vzdálit, abych se mu to pokusila vysvětlit jinak, ale on mě nenechá. Přitáhne si mě za pas a znovu mě políbí.
Zapletu mu prsty do jeho zrzatých vlasů. Je to úplně jiné než s Noahem, necítila jsem nic. S Newtem? Jako by mým tělem projel elktrický proud.

A pak to přijde, začne mě bolet hlava. Nejdřív lehce, odtrhnu se od Newta. Otevřu pusu, abych mu sdělila, že něco není v pořádku, ale dojde mu to, když se mi podlomí nohy. Jedině díky němu zůstanu stát.
,,Scar!" pohladí mě po tváři. Já se však nořím hlouběji a hlouběji do tmy.

Zavřu oči. Slyším vzdálené hlasy, nejdřív si myslím, že Newt volá na Taye nebo Tessu, ale brzy zjistím, že to tak není.

inside Scarlett's head

Otevřu oči, začnu se řítit obrovskou rychlostí nahoru. Mám strach. A pak klec zastaví. Vrata se otevřou a dovnitř zastvítí sluneční paprsky.
Do klece skočí zrzatý vysoký krasný chlapec. Nejdřív se na mě zvláštně zadívá, pak si přede mě dřepne.
,,Já jsem Newt." představí se a pomůže mi ven.
***
,,Newte!"
***
,,..ale volala jsi Newta. Jenom Newta..."
***
,,Newt, že mě zachránil?..."
***
,,Tak to udělej, a pak ti řeknu."
***
,,Přemýšlím." opřu se o zeď.
,,O čem?" opře se o zeď naproti mě.
,,O tobě. Nemůžu na tebe přestat myslet."
***
,,Jestli jsi chtěl pusu, stačilo říct." zasměju se
***

and more

Otevřu oči. Natočím hlavu do prava a do leva. Vedle mé postele jsou poskládaní celkem 4 lidi.
Thomas, Minho, Tessa a Newt. Všichni usli na židlích. Podívám se ven z okna a zjistím, že venku dneska prší.

Někdo otevře dveře a vejde dovnitř. Taylor. Usměje se na mě.
Projde kolem ostatních bez toho aby je vzbudil, což mi přijde skoro nadliský úkol.
,,Jak se cítíš?" zeptá se šeptem.
,,Unaveně." přiznám.
,,Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptám se. Tay zkontroluje hodinky.
,,14 hodin." odpoví a rozhlédne se po ostatních.
,,Divím se, že vůbec usli. Zkouším je donutit si jít lehnout dobrých šest hodin, ale nikdo z nich o tom nechtěl slyšet." usměje se.

,,Přislo mi to jako věčnost." přiznám se, zvedne obočí protože nechápe o čem mluvím.
,,To je jedno." mávnu nad tím. Posadím se na posteli, zrovna když mi zakručí v břiše.
,,Pojď se najíst." kývne směrem ke dveřím. Přikývnu a potichu se oba protáhneme kolem našich kamarádů.
,,Měli bychom je nechat odpočinout." zhodnotíme oba u dveřích.

Provizorní ošetřovna je v přízemí, proto to do kuchyně nemáme daleko.
,,Lettie!" odběhne od vaření Pánvička, aby mě mohl obejmout.
,,Doufám, že ti chybělo moje vaření!" propustí mě a vrátí se ke sporáku.
,,Jasně!" pokusím se zamaskovat veškerou mou ironii.

Posadím se ke stolu. Tay se posadí vedle mě.
,,Co vaříš?" zeptám se, jelikož odtud nic nevidím.
,,Tak nějak všechno, co bylo po ruce." otočí se na nás při míchání. Pousměju se a stáhnu obočí strachem zároveň.
,,V tuhle chvíli bych snědla doslova cokoliv." přiznám se.
Pánvička se zasměje a do deseti minut před nás postaví dva talíře, řekla bych že to chutná něco jako guláš. S chelbem.

,,Je to fakt dobrý!" uznám, když se posadí naproti mě se svou porcí.
,,Myslím, že v tom připadě, by jsi se měla vrátit na ošetřovnu!" usměje se na mě a nabere si sousto. Sám se však zadiví, že je to dobrý.

Nakonec si ještě dvakrát přidám, jak mám prázdný žaludek.
,,Poprvý navařím něco dobrýho a ti dva to prospí! Mi to nebudou věřit!" zavrtí nad tím hlavou Pánvička.
,,Nebudou!" ozve se Gally, který zrovna ochutnal první spusto.

Všichni se začneme smát, až probudíme všechny čtyři spáče na medině.
Prudce se otevřou dveře, všichni zmlkneme a otočíme se ke dveřím.
,,Já ji k tý frasný posteli snad připoutám!" zanadává Minho.
,,To jste zkoušeli a moc vám to nevyšlo." ozvu se od stolu s plnou pusou. Podívají se na mě.

,,Teď nevím jestli tě mám obejmout, protože jsem rád, že jsi v pohodě, nebo tě rovnou zabít a ušetřit si budoucí problémy." začne Minho.
,,To první mi vyhovuje víc." usměju se na něj ironicky, jak je mým zvykem. Minho stáhne obočí.
,,Jsi nějaká jiná." dojde ke mě, postavím se na nohy a začne zírací soutěž, kterou Minho s přehledem vyhrává.

Nakonec zavrtí hlavou a obejme mě.
,,Stejně je na tobě něco divnýho!" nedá se. Tessa se uchechtne.
,,Já vím co, ale nechám tě tápat dál." protáhnu se kolem Minha a letmě obejmu Tessu.
,,Vrátily se ti vzpomínky, že?" ozve se mi v hlavě.
,,Jop." potvrdím nahlas.
,,Dávám mu tak dva dny." řeknu.
,,Tři." podáme si ruce a uzavřene naši sázku.

,,To mi připomíná, že jsem vyhrál naši sázku." ozve se Thomas a podívá se na Newta, kterej se jen usměje.
,,To si teď na mě každej sází?" rozhodí rukama do vzduchu Minho.
,,Vypadá to tak." ozve se od stolu Pánvička. Minho se otočí a uraženě odejde.

,,Tak co to je? Vzpomněla si na něco nebo tak?" hádá Thomas. Usměju se.
,,Počkat!" zvedne se od stolu Tay a podívá se mi do očí.
,,Říkala jsi, že to byla jako věčnost." dál se usmívám.
,,Škoda, že Minho odešel tak brzo!" začne se smát za mnou Tessa. Praštím ji loktem, aby toho smíchu nechala.

Thomas si sedne na moje původní místo a začnou diskutovat. Já se konečně odhodlám ohlédnu na Newta, pousměju se na něj. Vydá se ke mě. Nahne se ke mě blíž.
,,Vzpomněla jsi si, že?" zašeptá, abych to slyšela jen a pouze já. Přikývnu předtím než se mi stihne podívat do očí.

Stoupnu si na špičky a obejmu ho. Přitáhne si mě v pase. Zavřu oči a úlevně se směju.
,,Miluju tě." zašeptám mu do ucha, předtím než se postavím zpátky na zem.
Vzhlédnu na něj, rty mi naznačí MILUJU TĚ.