Vers l'avant [Harry Potter]

Kapitola 1.

Byli mu v patách. Merlin ví, kolikrát se přemístil, aby své pronásledovatele setřásl a když se objevil na nekonečně bílé planině, kterou zasypávala sněžná vichřice, nebyl si popravdě vůbec jistý, jestli tu už náhodou jednou nebyl. To ovšem nebylo podstatné.

Vyřkl automaticky několik matoucích kouzel, což ho zabolelo. Už měl několik minut zlomená žebra. Těžce se mu dýchalo. Možná by se už mohl zkusit přemístit do úkrytu.

Udělal ve sněhu pár kroků, div nespadl, a připravil se na přemístění, ale... nepřemístil se. Zkusil to ještě jednou, ale bez úspěchu. Skousl ret v posledním zoufalém pokusu, ale už v tu chvíli věděl, že to nemá smysl. Přišel o magii příliš brzy. Jakékoliv nadávky rychle potlačil – musel se ukrýt. Magii bude řešit později. Jenže jak se někdo může schovat v nekonečně bílém prostoru, kde vločky chaoticky narážely do jeho brýlí a dělaly každý pohyb těžším (a to už nemluvě o zlomených žebrech)? Leda si tak na sebe hodit neviditelný plášť, ale na co, když se jeho stopy budou v bílém bezedném sněhu vyjímat. Harry zkrátka musel utíkat. Zatnout zuby a přežít píchání v hrudi. Po tom všem se prostě nehodlal nechat chytit.

Zlomená žebra mu nedovolovala se pořádně nadechnout. O to víc situaci zhoršoval zběsilý rej vloček, které se ho jakoby snažily odehnat ze svého teritoria, ale Harry stejně šel. Sem tam se otočil, aby se ujistil, že není pronásledován, ale vánice byla tak silná, že stěží viděl dál než na dva kroky. Aspoň si mohl být jistý, že ani jeho pronásledovatelé na tom teď nebyli dvakrát líp, pokud se jim stejně podařilo nenaletět na jeho matoucí kouzla. Možná se ale třeba přemístili dál a on panikařil zcela zbytečně. Jenže redukce jednoho důvodu pro paniku nedělala ty ostatní o nic lehčí – Harry se musel schovat, protože nepochyboval, že bude hledán ještě dost dlouho, a musel si ošetřit své řezné rány, které v tom mrazu přestaly krvácet. O vyléčení zlomených žeber nemluvě. Problém byl ovšem v tom, že nevěděl, na jak dlouho mu magie zmizela. Věděl jen, že zmizela až moc brzy.

Cítil, jak z něj postupně vyprchávalo zahřívací kouzlo. V takovém počasí to nesvědčilo nic dobrého. Harrymu bylo jasné, že pokud si v nejbližší době nenajde úkryt, je s ním amen. Zároveň si uvědomoval ironii celé té situace – Chlapec, který přežil a zvítězil, umírá ve sněhu, ještě ke všemu za takových podmínek, kdy ho...

Uviděl srub. Jeho hnědá barva se i přes tu sněhovou spoušť dala postřehnout velmi dobře. V Harrym ten pohled vzbudil příval síly, který ho donutil se dál prodírat sněhem, dokud se neocitl na menší verandě, jejíž dno kvůli velkému množství sněhu pod nohama necítil. Rázně zabouchal na dveře, zatímco se chvěl jako osikový list. Pomalu se otevřely. Harry se musel trošku naklonit – vrstva sněhu dosahovala třetiny výšky dveří. V tu chvíli mu to přišlo absurdně ironické – s jeho výškou se ještě musí sklánět.

„Co chcete?!" zařval na něj majitel srubu přes kvílivý vítr. Byl to nevysoký muž se strništěm. Jeho hnědé oči na Harryho najednou zaostřily. Zřejmě si všiml zaschlé krve na spánku a pod nosem.

„Prosím, pomozte mi." Harry si musel odkašlat. Prudce se chytil za místo, kde měl zlomená žebra a pevně k sobě stiskl víčka.

„Někdo po vás jde?" prskl na něj muž, ačkoli ta otázka vůbec nevyzněla nevraživě, spíš jako kdyby se ten pocit snažil pouze předstírat.

Harry vydechl, ačkoli ho to bolelo, a podíval se směrem, odkud přišel. Nic. Jen spoušť vloček, které tvořily bílou zeď.

„V té vánici mě neviděli," vysvětlil v krátce. Informaci, že seslal při přemístění matoucí kouzla, si nechal pro sebe. Kvůli absenci magie nedokázal vycítit, zdali je před ním kouzelník, ale pochyboval o tom. Muž byl totiž oblečen jako mudla – džíny, tmavě zelený rolák a na něm ještě dodatečně vínový kardigan. Žádný hábit či klobouk na hlavě. „Prosím, potřebuji pomoc," zkusil to ještě jednou.