Vers l'avant [Harry Potter]

Kapitola 18.

Podmínka byla jasná a Harry si ji musel od Nového roku opakovat často – dokud ho bystrozoři hledají, bude přebývat u Severuse a pak... odejde. Nehledě na to, že zatím zůstával ve srubu na dobu neurčitou, stejně už jen samotná myšlenka odchodu tížila Harryho srdce. Před tím aspoň před nim Severus utajoval informaci o jeho uzdravujícím se jádře a teď mu sem tam ke čtení nechával na stole Denního věštce, aby byl informován o tom, co se děje, ačkoli zpráv bylo v novinách kupodivu velmi málo, jako kdyby ve společnosti nastala nějaká krize, ke které se nikdo nemohl vyjádřit. Každopádně poskytovaný Denní věštec byl dostatečně výmluvným gestem.

Harry se tu noc 30. prosince už Severuse na nic neptal. Lektvarista byl tvrdohlavý a hrdý muž, který nehodlal investovat své srdce do vztahu s někým, kdo byl povahově natolik odlišný. Jenže i on si zřejmě v něčem nedůvěřoval a Harry tentokrát mohl jen hádat.

Pokud před tím byla atmosféra ve srubu příjemnější, teď už taková nebyla ani zdaleka. Harry se snažil se na Severuse nedívat ztrápeným pohledem, ale bylo to těžké. Spoléhat na pohledy bylo zbytečné, stejně jako na slova. Možná právě nenaplněnost opětovaného citu se nakonec stala příčinou Harryho nemoci – pár dnů po Novém roce se probudil s horečkou. Do toho měl zimnici, ucpaný nos a bolel ho při polykání krk.

„Severusi," promluvil a rozmazaným pohledem hledal lektvaristu, který ještě nespal – byl u svých kotlíků. Všiml si, jak se oslovený muž otočil a došel k němu. Harry mu pořádně neviděl do obličeje, ale musel natáhnout ruku a ujistit se, že je to on. Byl na pokraji blouznění.

Chladivá ruka se dotkla jeho čela. Z jedné strany se potěšením chtěl k té ruce přitisknout a z druhé mu proběhl mráz po zádech, který ho donutil se začít chvět. Když Severus ruku stáhl, pronesl pár diagnostických kouzel a zjistil, že je to jen chřipka.

„Udělám ti lektvar," zamumlal, ale Harry ho chytil za černý dlouhý kardigan.

„Ne, buď se mnou," zaprosil a snažil se pohledem rozeznat Severusův výraz, což mu v podstatě vůbec nešlo. „Prosím, zůstaň se mnou. Ráno mi bude líp, jen prosím, zůstaň se mnou." K jeho úlevě si Severus sedl na kraj jeho postele. Harry nahmatal jeho ruku na přikrývce a propletl s ní prsty. Spokojeně přivřel víčka a pousmál se. „Tolik ses změnil..."

„To říkáš často," konstatoval tlumeně Severus a Harry pocítil, jak ho palcem pohladil po hřbetu ruky.

„Hodně mlčíš, jako kdybys byl vyčerpán mluvením. Nebo mluvíš sám se sebou."

„Říkal jsem, že to s lidmi samota dělá."

„Ale taky neskrýváš své city. Jsou ti vidět v očích."

Severus se nepatrně narovnal. Harrymu bylo líto, že nemohl vidět, jak se tváří. Všiml si ovšem, jak si pohladil místo na krku. A dělal to často. Pak si uvědomil, že tam má přeci jizvu. Na první pohled bezděčné gesto, které ale mluvilo samo za sebe. Naříkalo. Křičelo o minulosti, která se sice odehrála, ale stále tížila.

Harry nechtěl, aby se tak Severus cítil; aby myslel jen na to špatné. Nejraději by ho zahrnul svými city a vyhnal temnotu z jeho srdce. Při nejhorším aspoň chtěl převzít část té tíhy na sebe. Zachránit ho, nebo mu pomoct. Všechno to ale končilo u jedné jediné myšlenky – chtěl ho milovat. A proč chtít být součástí světa, který mu tuto možnost odepírá?

„Chci tu zůstat," radikálně změnil téma. „Nechci svět tam venku, Severusi."

„To říkáš jen proto, že tě chce Ministerstvo zatknout. Až se to uklidní a oni si uvědomí, že potřebují svého Zlatého chlapce, odejdeš."