Vers l'avant [Harry Potter]

Kapitola 19.

Temná chodba na Grimmauldově náměstí 12 působila nepatřičně, možná dokonce cize, ale Harry si to vysvětloval tím, že tu jen dlouho nebyl. Nechápal, proč v náhlém popudu poprosil Hermionu, aby se sešli tady, ale odpověď si ho brzy našla sama – protože nedokázal místu, kde bydlel s Ginny, říkat „domov". Ne po tom, co se začal jako doma cítit po Severusově boku. Především ale nechtěl slovy „sejdeme se u mě doma" v lektvaristovi probudit pocit, že se už nevrátí.

Když pomyslel na to, že nechal staršího muže samotného, srdce se mu sevřelo strachem. Z nějakého důvodu se bál, že už ho ve srubu u lesa na zasněžené pláni nenajde.

„Harry?" ozval se z obývacího pokoje Hermionin hlas.

Donutil se pohnout. Čím dřív si promluví, tím dřív se vrátí zpátky.

„Zamiloval jsem se do Severuse," vyhrkl, jakmile se objevil v obývacím pokoji a podíval se na Hermionu. Sledoval změnu jejího výrazu do soucitného. „A vím, že i on miluje mě, ale..." povzdechl a zavrtěl hlavou.

„Jsi si v první řadě jistý, že ho miluješ?" zeptala se ho opatrně.

Harry byl najednou rád, že ji ve svém životě má. Nemusel teď trpět pod náporem odsuzujících pohledů a vyslýchat celou řádku nadávek, kterou jistě zaslechla, když mluvila s Ronem o Ginny. Ne, vážně, Harry měl zkrátka neskutečné štěstí.

„Naprosto," přikývl. „Za tu dobu, co jsem byl s nim, jsem..." rozvedl rukama, jako kdyby to gesto vyjadřovalo přesně to, co chtěl říct, což nebyla pravda. „Nevím, kdy to začalo, ale prostě..." zavrtěl bezmocně hlavou. „Změnil se, Hermi." Svezl se do nejbližšího křesla a schoval obličej do dlaní. To změnil se už spíše působilo víc jako odkaz na mnohovýznamovost toho, co se mezi nimi doopravdy dělo. Po chvíli pocítil kamarádčinu ruku na rameni. „Jednou jsme se políbili a měl jsem pocit, že jsem konečně... volný. Že jsem celý svět a veškerou minulost nechal za sebou. Najednou jsem se viděl jen s ním v tom srubu."

„A v čem je tedy problém?" ptala se dál nejistě.

„Jsme charakterově jiní," vyhrkl zoufale a podíval se na ni.

Posadila se na pohovku kousek od něj.

„Víš..." kousla se do rtu a o něčem přemýšlela, ale nakonec povzdechla. „Já a Draco jsme to taky neměli lehké. Z počátku se nemohl dostat přes můj původ. Sledovala jsem jeho vnitřní boj a nemohla jsem mu pomoct ničím kloudným. Myslím si, že profesor Snape teď cítí něco podobného. Jsi přeci synem muže, kterého nenáviděl, a ženy, kterou miloval. Možná pro něj taky hraje nějakou roli věkový rozdíl; fakt, že jsi byl jeho student a že jste se nenáviděli. Může toho být víc, než si myslíš."

„Moc mi to nezlehčuješ," ušklíbl se zoufale Harry.

„Protože je potřeba, abys věděl, do čeho jdeš a neriskoval svým a jeho srdcem, až ti spadnou z nosu růžové brýle. Pokud chceš se Snapem zůstat, budiž. Já vím, kde tě najít a pokud budeš chtít, řeknu to i Ginny."

„Merline, vůbec jsem se nezeptal na to, jak se má..."

„Řešíš podstatnější problém, Harry. Je normální být v tuto chvíli sobecký, zvláště, když se Ginny má dobře a je s Jane, ale zpátky k tobě." Položila mu ruku na koleno a získala si tím jeho pozornost. „Už nemusíš nikoho zachraňovat v tomhle světě, Harry. Jediný člověk, kterého teď potřebuješ zachránit, je Snape. Myslím si, že jsi schopný mu dokázat, že může ještě dát světu šanci."

„Jenže... Co mám dělat, Hermi?"

Těžce povzdechla a stáhla ruku. „Dělej to, co ti přikáže srdce. Jsi ještě mladý, nemáš na něm tolik ran, abys ho neposlouchal, ale Snapeovo srdce je zjizvené, některé rány možná ještě krvácejí v důsledku špatných rozhodnutí, která učinil rozumem. Pomoz mu, ale věz, že pokud s nim chceš být, pravděpodobně –"

„To bude navždy," přikývl Harry. „Já s tím počítám a jsem na to připravený. Merlin ví, že potřebuju jeho tichou přítomnost." Tichá přítomnost. Ano, přesně to. Jistě, očekával rozhovory, hádky, debatování, možná i škádlení, ale také ticho. Bylo přeci příjemné poslouchat vánici za oknem a lektvaristovo krájení, ne? Jak dlouho už bydleli pod jednou střechou a nezabili se? Čeho se Harry vlastně bál?

„V tom případě není co řešit, ne?"

Hermiona měla pravdu. Po té otázce se na ni Harry usmál, pevně ji objal a brzy se přemístil zpátky na místo, kde tušil srub.

Objevil se na nekonečně bílé planině, ve sněžné vánici. Tentokrát na sebe bez obav zakouzlil ohřívací kouzlo a sníh odpuzující kouzlo, stejně jako nadlehčující. Sice se jeho nynější situace výrazně lišila od té, kterou zažil před pár měsíci, ale cítil se značně hůř. Strach, že nenajde v tom reji vloček známou budovu, ho prakticky paralyzoval. Nebo by mohl najít srub zcela prázdný. Nejen bez Severuse, ale i bez veškerých ingrediencí, kotlíků, knihovny, vůně lékořice a vyřezávaných sošek, kterým dominovala laň.

Harry se rozběhl. Srdce měl až někde v krku. Ačkoli do něj vločky nenarážely, stejně přes jejich tlustý závoj nic neviděl. Snažil se vzpomenout, jak dlouho tehdy před bystrozory běžel – bylo to jen pět minut nebo patnáct? Nebo byl natolik ve stresu, že si ani nevšiml, jak tehdy rychle ubíhal čas? Teď ovšem, jak se mu zdálo, ubíhal mučivě pomalu.

„Možná jsem se jen ztratil," zašeptal, aby se uklidnil a rozběhl se znovu směrem, kde tušil srub a les.

Neutichající vánice mu nakonec odhalila zasněžené stromy, ale srub – nikde.

„Ne, jen jsem prostě jinde. Půjdu podél lesa, brzy narazím –" Pak mu došlo, že se přeci může přemístit přímo před srub. Bariéra se nacházela jen uvnitř stavení, to si pamatoval, když ho Severus varoval, ačkoli by bylo podstatně jednodušší se přemístit dovnitř. Jenže Harry se bál, že pokud se pokusí přemístit před srub, prostě tam nebude. Nebo se přemístí k jinému, velmi podobnému.

„Merline, na tohle není čas," zavrčel pro sebe a zastavil se. Donutil se zklidnit své dýchání a pak si představil známé stavení – veranda, dvě menší začarovaná okna, aby nebylo vidět dovnitř, hladké dřevo, klika, která vždycky studila, kupa sněhu na střeše a kvílení vánice okolo.

„Harry!" ozvalo se náhle někde mezi vločkami a Harry otevřel oči. Skrz bílý závoj se vyjímala postava oděná v černém, která k němu rychle kráčela. Její hábit se při každém kroku charakteristicky pohyboval a to vyvolalo v mladíkovi úsměv. Dokonce se zasmál. Toho byl schopný jen díky úlevě, srovnatelnou s pádem Mount Everestu z ramen.

Směle vykročil kupředu, pak zrychlil krok a nakonec běžel. Běžel do té doby, dokud se neocitl v pevném objetí.