Vers l'avant [Harry Potter]

Kapitola 12.

Jakmile se Harry dostal ze zhoubného prostředí srubu, do rozpálených tváří ho udeřilo stovky vloček tančících ve zběsilém reji kvílícího větru. Ta zima ho ihned ochladila, ale ještě zcela nepronikla do jeho myšlenek.

Vykročil hlubokým sněhem směrem k lesu. Pokud by se naskytla možnost, měl v plánu pochytat pár magických tvorů, ale spíše se potřeboval jen projít. Možná dokonce co nejdál od srubu. Chtěl utéct před těmi otázkami, které se v té malé místnosti nakupily. Horší bylo, že si zoufale přál najít na ně odpovědi a, jak se zdálo, lektvarista je měl, ale nehodlal je Harrymu prozrazovat. Proč jinak by se před tím, než ho poslal ven, zatvářil tak... Jak?

„Zatracený bastard!" zanadával mladík, zatímco vysoko zvedal nohy, ačkoli věděl, že rychlejší by snad bylo prostě jen jít a prorážet si cestu lýtky a koleny. Potřeboval si ale nějak ten vztek vybít a únava se mu zdála jako nejlogičtější řešení.

V hlavě se mu opakovala Snapeova slova ohledně „sexuální frustrace" a „orientace". Do toho myslel na to, že starší muž celou dobu věděl o tom, že ho pozoruje, zvláště jeho ruce.

„Co sakra dělám ve spánku?" zachrčel, ačkoli ta samá otázka mu zazněla i v podobě myšlenky. Mluvení přeci organismus taky unavovalo.

Že by si z něj Snape celou dobu dělal srandu? Bavilo ho takhle Harryho mučit? Stále se mu mstil?

„Jak to mám všechno sakra vědět?!" křikl do vánice a praštil pěstím do nejbližšího stromu. Z kloubů mu do zbytku ruky až k zápěstí vystřelila ostrá bolest. Zranění ho začalo pálit, ale pod vlivem mrazu ihned nepatrně zbledlo a krev zaschla. Místo teď jen nepříjemně pulsovalo a tím si získalo Harryho veškerou pozornost. Bylo to divné, ale najednou měl pocit, že se ten zběsilý rej myšlenek uklidnil, jako kdyby ze sebe dostal přebytečnou energii.

Schoval ruku do kapsy a o něco klidnější se dál prodíral hlouběji do lesa. Nyní už měl konečně aspoň částečnou kontrolou nad tím, co se mu dělo v hlavě a tak mohl některá slova a činy poklidně analyzovat.

Jak dlouho to vlastně bylo, co měl s Ginny naposledy sex? Uvědomil si, že si to ani nepamatuje. Logicky ho tedy napadla další otázka – proč se na něm frustrace neprojevovala před tím? Na to byla zase jednoduchá odpověď – vyčerpával se v práci. Občas ho vyčerpávalo chytání Smrtijedů nebo jiných pachatelů, někdy se účastnil kouzelnických soubojů, kde musel metodicky volit kouzla, pohyby a další kroky. Do toho ještě bylo potřeba připočítat občasné návštěvy famfrpálového kroužku, který mu pomáhal zůstávat ve formě. Ano, fyzicky se vlastně vyčerpával více než dost a tady mu to chybělo, nehledě na to, že musel ne-li každý den zápolit s bezedným sněhem, silným větrem a útočícími vločkami.

Harry si oddychl. Konečně měl aspoň v něčem jasno – musel se prostě vyčerpávat víc. Třeba jít ven brzy z rána, vrátit se na oběd a pak jít zase ven. Bude mít možnost se trošku zahřát, doplnit energii a pak se vyčerpat znovu. S tímhle plánem měl pocit, že konečně ve své mysli našel nějaký opěrný bod, odkud mohl řešit další otázky svého bytí.

Ačkoli si to uvědomoval před tím, teď už mu bylo jasné, že se po celou dobu až moc soustředil na Snapea. Natolik, že zapomněl na sebe. I on se přeci nějak měnil. Měl ale za to, že se nemůže změnit nějak radikálně, ale v tomto bodě se zřejmě mýlil. Jenže ani tady nevěděl, odkud začít, ačkoli od Snapea získal zcela jasnou nápovědu – orientace. Jako asociace mu v hlavě vyplula vzpomínka na Ginny a jak se mu přiznala, že miluje Jane. Od toho obrazu stačil jeden krok k jeho vlastnímu uvědomění – přitahovali ho muži.

Musel se zastavit.

Necítil šok. Jeho pocity byly vlastně stejné jako ve chvíli, kdy mluvil se svou manželkou. Byl jen překvapen, ale ta myšlenka se mu nezdála nijak převratná.

Stiskl si zdravou studenou rukou kořen nosu a nechal se bičovat vločkami a větrem.

On to vlastně celou dobu tušil. Ne hned, ale určitě po tom, co začal být fascinován Snapeovýma rukama. Vždyť i ta vzpomínka na Dracovy ruce – nebylo to dostatečně výřečné? Jenže občas člověk nevidí ani do očí bijící fakta a to se stalo i Harrymu.

„A já to nechtěl vidět, nebo...?"

Pomyslel na Basila. Ten muž byl zcela otevřen svým citům. Harry se pousmál, když stáhl ruku a schoval ji do kapsy, ačkoli věděl, že se nezahřeje. Napadlo ho, že jen umělci jsou nejspíš schopni popsat, co vlastně cítí. Dokážou detailně své city prozkoumat, aniž by se v nich ztratili. Nevnímali prostory své duše jako labyrint, ale jako přehlednou nádhernou budovu.

Natočil se směrem, kterým přišel. Srub neviděl, ale tušil, kde se přibližně nachází. Samovolně mu přišlo na mysl, že se Snape v sobě vyzná i v těch nejkritičtějších situacích. On ne. Měl v tom bordel a ačkoli už teď věděl, na čem má vlastně stavět, stejně tu zůstávalo mnoho nevyřčených otázek, které si vyžadovaly odpověď. Ani jedna z nich totiž nehodlala upadnout do zapomnění. To by Harry musel vypotřebovat veškeré své životní štěstí, které mu celých sedm let pomáhalo čelit Voldemortovi, pak při řešení případů a chytání Smrtijedů. Jenže otázky podobného charakteru se daly na chvíli odsunout stranou. Už nedotíraly jako otravné mouchy a neburcovaly jeho mysl. Vrátil se tedy v myšlenkách o pár kroků zpět.

Líbili se mu muži. Proč si to nepřiznal dřív? Možná protože chtěl děti. Nemusel přeci hledat odpovědi ve svém nitru Merlin ví jak hluboko. Občas přeci stačilo zapátrat na povrchu a tohle bylo tak zřejmé, jako kdyby po něm někdo seslal Avadu.

S mužem po boku mizela možnost založit si rodinu, zvláště v kouzelnické společnosti, kde se homosexualita trestala vyhnanstvím a Harry o ten svět nechtěl přijít. Stačilo mu prvních jedenáct let, v průběhu kterých si myslel, že je jen nechtěným synovcem a osiřelým synem rodičů, kteří zemřeli při autonehodě. Ne, Harry by se nemohl kouzelnického světa vzdát.

Další možností by bylo si najít partnera mudlu. Harry sice netrpěl žádnými předsudky, ale bál se, že by se vztah brzy rozpadl kvůli závisti – měl přeci magii, jeho partner ne. A stále by mu hrozilo vyhnanství. Skrývání magie před přítelem se mu taky nezdálo správné – chtěl by se přeci své polovičce svěřovat se vším.

Harry pobaveně zavrtěl hlavou. Teprve před několika minutami si uvědomil, že se mu víc líbí muži a už uvažuje o vztahu. No nebylo to výřečné? Pozitivní emoce ale rychle vymizela, protože... kde by si měl vlastně někoho hledat? Znovu zavrtěl hlavou. Bylo zbytečné v tuto chvíli o něčem takovém dumat. Raději se otočil a zamířil zpátky do srubu – naprosto klidný a konečně aspoň s několika odpovědmi, které se mu v té vánici podařilo najít. Jenže když otevřel dveře a první, čeho si všiml, byly Snapeovy, a ne Sebastiánovy, ruce, jak pipetkou něco kapou do odměrné baňky, Harry si uvědomil, že možná – možná! –, něž si někoho začne hledat, by měl pochopit, co přesně ho na těch rukou tak fascinuje. Třeba by mu byly schopné poskytnout i další odpovědi na jeho dorážející otázky.