Vers l'avant [Harry Potter]

Kapitola 11.

Díky Dennímu věštci, který Snape nějaký ten pátek přinesl, se Harry dověděl, že už je 15. prosince a že je stále hledanou osobou číslo jedna (nehledě na to, že venku ještě pobíhalo pár Smrtijedů, které nedopatřením osvobodil). Žádné zprávy o Hermioně nebo Ginny a Jane se nedozvěděl, takže hádal, že je jeho kamarádka neprozrazená a že je jeho manželka se svou láskou stále v bezpečí.

Když skončil se čtením, zadíval se na postavu Sebastiána u kotlíku. Jelikož byl Snape na Příčné, musel si vzít Mnoholičný lektvar, proto jeho účinek stále přetrvával. Jenže v tu chvíli Harrymu kolovaly v hlavě zcela jiné myšlenky.

Po tom, co měl v rukou Obraz Doriana Graye, se cítil nesvůj, jako kdyby mu jeho vlastní mozek odmítal prozradit, co s ním je. Nebylo přeci těžké přijít na to, že Basil je Dorianem fascinován a okouzlen a že k němu pociťoval něco podobného platonické lásce.

Harry si uvědomoval, že nebyl Snapem vyloženě fascinován. Lektvarista si zřejmě uvědomil, že už není potřeba si před Harrym hrát na někoho jiného a proto nešetřil projevy vlastní povahy. Harry vlastně zjistil, že se Snape z dob, kdy ho kouzelnický svět pohřbil, změnil jen v jednom – až tak moc už nemluvil. Jestli to bylo ovlivněno samotou, nebo jizvou na krku, po které si sem tam bezděčně projel rukou, to bylo pod otázkou. Harry byl ovšem okouzlen právě jeho rukama, některými pohyby; dokonce se minulý den přistihl, že se mu líbí, jak si lektvarista vlasy přehazuje přes rameno.

Neschopnost pochopit sebe sama, své vlastní reakce a původ té fascinace, byl pro něj naprosto iritující. Z toho, že Snapea tak často pozoroval, sice získal nějaké zkušenosti v analýze, ale došel k názoru, že nejspíš začal tak nějak ztrácet sebe. A – Merline – byl nepříčetný.

„Proč nemůžete v této podobě Hermionu prostě jen kontaktovat?" Doufal, že to neznělo kousavě, ale měl za to, že ano.

„Slečna Grangerová ovládá dostatečně silným magickým potenciálem, aby moji magii poznala," zabrblal Snape, zatímco krájel vílí křídla. Tentokrát ten zvuk Harryho ovšem iritoval. Všechno ho iritovalo.

„Ne, tohle mi fakt jako vysvětlete," zavrtěl hlavou a stoupl si, aby přešel k oknu. I ta zatracená vánice mu kapala na mozek, ale bylo to lepší, než se dívat na Snapea, který ani Snapem nebyl. „Nenávidíte mě, přesto mě tu trpíte, místo toho, abyste zariskoval a dopravil mě k Hermioně." Ani si neuvědomil, že se k lektvaristovi natočil čelem a že se nahněvaně drží rámu okna.

Cizí hnědé oči na něj pohlédly. „Nechovejte se jako idiot, Pottere. Začínal jsem mít dojem, že v tom svém dutém prostoru, kterému se říká ,hlava', nějaký mozek máte."

„Uchylujete se k urážkám, když nechcete říct pravdu," překřížil si Harry ruce na hrudi a pozvedl namyšleně bradu, jako kdyby se tím snažil Snapeovi dokázat, že není bezbranný.

Lektvarista se pro změnu narovnal. Harry si nebyl jistý, ale měl pocit, že se konečky Snapeových prstů natáhly po hůlce, kterou měl položenou na stole.

„Říkám pravdu a proto máte pocit, že vás ohoružuju, že?" pokračoval Harry v provokaci. Zatímco Snape mlčel a jen ho pozoroval chladným pohledem, získával jistotu, že má nad nim konečně převahu. Dokonce se odhodlal udělat směrem k němu krok, ačkoli je do sebe stále dělila třetina místnosti.

„Možná byste proti mně rád použil nějakou kletbu, ale to nemáte v povaze, co? Slíbil jste mé matce, že mě budete chránit, proto si něco takového nemůžete dovolit." Harry cítil, jak ho naplňuje pocit vítězoslavné převahy. Cítil, že má moc. „Jste tak velký zbabělec, že jste kouzla vždy jen odrážel, ale nikdy jste je proti někomu nepoužil. Nikdy jste se nebránil a to samé děláte teď!" V tom záchvatu hysterie si Harry nějakou částí logického rozumu uvědomoval, že strašně touží Snapea naštvat. Doslova chtěl, aby se k němu lektvarista přiblížil a –

„Chcete soupeřit o to, kdo má lepší pozorovací schopnosti, Pottere?" pronesl chladně Snape a podobně Harrymu si překřížil ruce na hrudi.

Harry zaostřil na lektvaristu a hrdlo se mu stáhlo, jako kdyby mu jeho vlastní tělo chtělo zabránit, aby ještě něco řekl.

„Myslíte si, že mi neunikly vaše pohledy? Zvláště na mé ruce?"

Zbledl.

„A pamatujte – já na rozdíl od vás, chodím spát později," škodolibě se pousmál. „A spící člověk nemá své tělo pod kontrolou, stejně jako slova, která vyslovuje."

Teď mladík pro změnu zrudl. Stud se pokusil rychle zakrýt hněvem. Spustil ruce podél boků a zaťal je do pěstí. „Jste parchant, Snape," zavrčel nebezpečně. Kdyby jeho magické jádro bylo v pořádku, pravděpodobně by vzduch okolo něj jiskřil.

„Proč?" pozvedl Snape povýšeně jedno obočí. „Protože jsem tuhle bitvu vyhrál, nebo protože jsem naznačil, že jste sexuálně frustrovaný?"

Najednou se z Harryho veškerý vztek naprosto vypařil. Tuto změnu by postřehl snad i slepý, podle frekvence dechu, která se najednou zpomalila. No a samozřejmě, že si toho Snape všiml.

Sebastiánova tvář se protáhla, zatímco jeho obočí vyjelo nahoru. „U Merlina, děláte ze sebe odborníka v pozorování, ale sám jste nic netušil o své vlastní frustraci?"

Kdyby Harry Snapea neznal, myslel by si, že se za chvíli začne smát. Lektvarista místo toho ovšem jen naklonil hlavu lehce na stranu v očekávání reakce.

„N-na tom nezáleží!" prskl Harry v pokusu sebeobrany, ale oba věděli, že něco takového bylo zbytečné.

„Takže pokud si neuvědomujete tento zcela zřejmý fakt, nedošlo vám ani, jakou máte orientaci, či?"

„A jak to s tím sakra souvisí?!" vyjel na něj mladík. Tváře měl znovu rudé – jak vztekem, tak studem. Rozdíl byl marginální.

Snape chtěl něco říct, ale rozmyslel si to. Ta myšlenka, která zastavila slova na jeho jazyku, byla v jeho tváři doslova vepsaná. Harry ovšem nemohl kvůli emocím chladně přemýšlet nad tím, co vlastně donutilo lektvaristu utichnout. Stejně se ale Sebastiánova tvář brzy srovnala do přísné, chladné a nicneříkající masky. I oči byly nečitelné.

„Běžte si svůj vztek vybíjet ven. Já mám i bez vás práce dost," řekl po chvíli ticha a vrátil se k lektvaru.

Harry chtěl v hádce pokračovat. Chtěl ze Snapea dostat veškeré odpovědi – když je lektvarista měl a když se týkaly jeho, tak proč sakra mlčí? Jenže Harryho nenapadalo nic, co by proti staršímu muži mohl použít.

Ačkoli nespokojen, naštvaně zamířil ke dveřím, vlezl do bot, popadl svůj hábit a vyšel do sněhové bouře.