Vers l'avant [Harry Potter]

Kapitola 15.

Harry si uvědomil, že se od té doby, co je tady, ani jednou nepodíval přímo do očí staršího muže. Nedíval se do jeho obličeje soustředěně, pokud u něj nepřetrvával účinek Mnoholičného lektvaru. Stávalo se, že na něj na chvíli pohlédl, ale opravdu se ani jednou jejich oči nesetkaly. Až teď.

Byla to vnitřní proměna, jako kdyby se něco uvnitř něj pohnulo vpřed. Jeho tělo sice zůstalo v křesle, ale duše se rvala k muži vedle sebe – dotknout se, obejmout, políbit. Políbit? To bylo něco nového.

Nějaká fascinace rukama mu vypadla z hlavy. Jak by k nim mohl být připoutáván jeho pohled, když ty oči toho prozrazovaly tolik, tolik...!

Zdálo se, že se samotou přišel Snape i o schopnost skrývat emoce ve svých očích. Vyšel z praxe a Harry za to byl popravdě rád, protože najednou v těch černých hlubinách viděl velké množství odpovědí – starost, náklonnost, sympatie, něha. Paralelně s nimi ovšem kráčely i otázky. Bylo tam otálení, pochybnosti, nejistoty, zklamání, hořkost, duševní bolest a jizvy. Všechno se to ale stalo důvodem toho, proč pochopil hrůzný charakter toho nevrlého muže – byla to jen obrana. Snape by možná byl lidským, kdyby si neprošel tím vším, s čím se setkal v minulosti. Někdo by řekl, že ho to neospravedlňuje, ale každý měl přeci vlastní přístup k problémům. Ve své době potřebujeme ochrannou ruku autority, která by nám mohla pomoct a nasměrovat nás. Harry pochyboval, že Snape někoho takového v životě měl, proto skončil jako Smrtijed – když mu celý svět říkal, že je špatný, proč se nepodvolit jeho názoru. Další oběť společnosti podobná těm, kteří milovali lidi stejného pohlaví.

Harry cítil, jak se mu stahuje obočí ve smutku. Nechtěl se ale dívat jinam. Chtěl tonout v té temnotě. Jenže Snape postřehl změnu mladíkova výrazu a tak natočil hlavu, aby přerušil oční kontakt. Harryho nitrem se rozezněla bodavá bolest, kterou zesilovalo silné, téměř hlasité bití srdce.

„Neměl jsem tušení... nakolik jste se změnil," pronesl Harry tiše, jako kdyby se bál tu atmosféru zcela zničit. Ačkoli ta slova už pronesl nejedenkrát, teď si zcela uvědomil jejich závažnost a hloubku, protože... Vlastně nikdy nebude moct vyjmenovat úplně všechno, v čem se ten nevrlý lektvarista změnil.

„To s lidmi samota dělá." Snape byl napjatý. To Harry poznal podle tváře a podle toho jak zatínal nehty do područky křesla. Jenže ruce byly to poslední, co Harryho zajímalo. Strašně moc chtěl, aby se na něj lektvarista znovu podíval.

„Řekněte," polkl Harry a sklopil pohled. „Odešel jste do dobrovolného vyhnanství?" Dosáhl svého – Snape na něj zase pohlédl a Harry neotálel – znovu se zadíval do jeho očí. „Před tím jsem si myslel, že klíčem by mohla být ta kniha; že jste si ji oblíbil, protože rozumíte jedné z postav, ale pravda při tom stále byla ve vašem pohledu. Sám jste odešel, protože jste věděl, že v jednu chvíli by vás vyhnali."

Harry vypozoroval jednu další zajímavost – když říkal pravdu, Snape se raději díval jinam, jako kdyby se bál, že toho jeho oči prozradí daleko více. Možná sám tušil, že vyšel z praxe a že jeho oči mluví za něj.

„Výtečně, Pottere." V barytonu zazněla stopa rezignace podobná těm, které se objevují ve chvíli, kdy člověk odhalí cizí tajemství druhého.

Harryho znovu bodlo u srdce a sklopil provinile pohled. Měl pocit, že se chová jako sobec. Nemohl po tak hrdém muži, jako byl Severus Snape, chtít, aby se mu svěřil a aby šel v podstatě s pravdou jakéhokoli druhu ven.

Starší muž se natáhl po láhvi a konečně si dolil alkohol, aby se z hrnku ihned napil.

„Omlouvám se," pronesl Harry a pevněji ve svých rukou sevřel hrnek. „Dovolil jsem si příliš."