Vers l'avant [Harry Potter]

Kapitola 10.

Harry si zpočátku ani nevšiml, jak nastal prosinec. Ve srubu skrytém v běsnící chumelenici přestával zbytek světa existovat. Zůstávala jen přítomnost se svými detaily, které odlišovaly jeden den od předešlého.

Chvíli mu trvalo si na tu monotónnost zvyknout. Když jste bystrozor, který každý den řeší nějaký ten případ a většinou pracuje v terénu, jedna místnost a omezený pohyb budou najednou působit jako svérázné vězení, ačkoli Harrymu spíš pokaždé přišlo na mysl slovo „vyhnanství". Vždyť v podobné situaci se právě nacházely Ginny a Jane, ale aspoň byly spolu a měly podporu Hermiony. On tu mezi tím uvízl se Snapem, ale... ta myšlenka nebyla nijak hrozivá, jak by se mu zdála dříve. Za prvé viděl lektvaristovy vzpomínky, tudíž znal jeho pravé motivace a v podstatě už dávno na něj změnil názor, a za druhé měl Harry pocit, že se Snape nějak... změnil; že už nebyl tak zahořklý jako kdysi. Možná mu opravdu pomohlo bydlení v izolaci. Jenže změna nezměna, Harry byl stále opatrný. Z mnoha důvodů.

Prvně bral cesty do lesa na chytání magických tvorů jako vítané rozptýlení. Chodil tam, i když venku zuřila sněhová spoušť, což bylo po většinu času. Aspoň pak měl pocit, že se do srubu vrací více méně unavený a díky tomu po nocích spal jako zabitý. Netrávil ovšem v lese celé dny. To nemohl, ani kdyby chtěl. Za prvé si nebyl jistý, jestli se náhodou neobjeví bystrozoři a za druhé byla venku taková kosa kvůli větru a vločkám, že bylo téměř nemožné zůstávat mimo srub až do setmění. Napadlo ho požádat Snapea, aby na něj sesílal ohřívací kouzlo, ale nechtěl ho zbytečně otravovat. No, nejen to – Harry měl potřebu se mu vyhýbat jako karkulinka Zkrášlujícímu lektvaru. A taky o něm často přemýšlel. To ho děsilo a činilo potřebu se staršímu muži vyhýbat ještě podstatnější.

Občas se mu po nocích zdálo o rukou a dotecích. Prvně na jednom z prstů vídal prsten podobný tomu, který nosil Draco Malfoy, ale později se Harry začal ve snu více všímat rukou – ty si zcela získávaly jeho pozornost, zvláště elegantní prsty, které ladně a pevně svíraly hmoždíř, nůž, baňku či hůlku. Harry jimi byl naprosto fascinován a když se jedna z rukou dotkla jeho hrudi, pokaždé se probudil – občas ve stavu, který se podobat přílišnému vzrušení po úspěšně odehraném famfrpálovém zápasu. Ten podivný elán působil příliš velký zmatek v jeho nitru, kdy se mu srdce svíralo, tělo hořelo a... prahlo po tom doteku na hrudi. To bylo právě důvodem, proč se Severusovi Snapeovi chtěl i v tom nevelkém prostoru vyhnout a aby na něj a jeho ruce neustále nemyslel, obvykle začal dumat nad tím, co asi dělala Hermiona a jestli ho nehledá, nebo myslel na Ginny a Jane. V posledních dnech jim ovšem věnoval více svých myšlenek, zvláště když se jedné prosincové noci vzbudil z noční můry, která ho občas otravovala, a potřeboval se nějak rozptýlit. Najednou měl silnou potřebu se Ginny zeptat, jak pochopila, že ji Jane přitahuje. Nebo obecně – jak pochopila, že se jí líbí dívky. Harryho napadlo, že to možná bylo způsobené potřebou se dotknout nebo říct něco milého. Vlastně, co se týkalo lásky, byl vlastně nováček. Nemohl si najednou být ani jistý, jestli někoho ve svém životě miloval jinak než přátelsky nebo sourozenecky.

Tiše vyklouzl z postele a nasadil si brýle. Ihned spatřil černé vlasy rozprostřené po šedém polštáři. Snape spal čelem ke zdi. Vždycky spal čelem ke zdi. To byl jeden z detailů, které Harry při občasném bdění vypozoroval a někdy, když se extrémně nudil (ale nikdy to nahlas neřekl), nad tím přemýšlel. Z bystrozorského výcviku si pamatoval, že to, jak se člověk chová, má nějakou příčinu, především neverbální komunikace. Při výslechu se mu tato informace často hodila a intuitivně začal některé lidi analyzovat. Všímal si pak opakujících se gest a díky tomu zvládal odhadnout, co se kouzelníkovi či čarodějce honilo hlavou. Zkoušel své dovednosti prohloubit, dokonce si k překvapení Hermiony zapůjčil pár knih o neverbální komunikaci. Neměl ale pocit, že by mu toho hodně poskytly. Stejně byl nakonec odkázán na své podvědomí.