Vers l'avant [Harry Potter]

Kapitola 17.

Týden a půl se pomalu, ale jistě blížil k 31. prosinci. Harry musel konstatovat, že poslední dny toho měsíce snad doposud byly ty nejklidnější.

Ani on, ani Snape se už nesnažili jeden druhému vyhýbat. Harry na sobě často začal pociťovat jeho pohled, když vyřezával nebo když si četl. Bylo to něco nového, příjemného, jako kdyby se lektvarista ujišťoval, že tady stále je.

Některé večery začali trávit společně v křeslech před oknem. Buď jen pozorovali vánici nebo si četli. Nebo četl jenom Snape a Harry vyřezával. Mladík si také uvědomil, že mezi nimi zmizelo určité napětí, které do té doby moc nevnímal. Teď se zdálo, že všechno bylo prostě správně. Tedy – skoro všechno. Stále byla ve vzduchu citelná nedořečenost, ale ani jeden z nich nebyl schopný se k ní nijak vyjádřit.

Při jednom rozhovoru se tak nějak shodli, že Harry zůstane, dokud bude hledán Ministerstvem. Jednalo se o neurčitou dobu a zároveň o skvělou výmluvu. Jenže Harrymu se tenhle pseudodůvod nelíbil. Zůstal, protože chtěl a protože vědět, že to chtěl i Snape. Proč bylo potřeba skrývat pravdu za lží? A odpověď jako vždy přicházela bez problémů – protože se oba báli zranění na duši. O některých věcech se zkrátka nemluví jednoduše.

Harry měl rozečtenou knihu Zpověď dítěte svého věku a viděl mezi svou situací a situací hlavního hrdiny podobné problémy, ačkoli ten o nich aspoň mluvil. Jen se do jeho slov a činů začínal mísit strach a pak všechno šlo do kytek. To donutilo se Harryho zamyslet, zdali Snape občas pociťuje něco, co se blížilo lítosti za své chování v minulosti, ale nakonec tu myšlenku zavrhl. Snape všechno za prvé moc dobře analyzoval a za druhé byl metodický. Většinou všechno, co dělal, mělo nějaký význam a pokud činy z minulosti postrádaly smysl v přítomnosti, ještě to neznamenalo, že neměly opodstatnění tehdy.

Bylo 30. prosince, noc. Nový rok informativně klepal na dveře srubu se slovy, že by se všechno neukončené mělo ukončit a Harry ten tlak cítil, proto nemohl usnout, ačkoli se minulý den unavil prací v lese – schválně nepoužíval žádná kouzla (a také proto, aby nebyl lehce vystopovatelný pro bystrozory). Ležel v posteli a díval se na rozmazaný strop, zatímco poslouchal vánici. Dech na posteli vedle něj byl poklidný. Snape jako vždy spal čelem ke stěně, nerušen žádnou noční můrou a Harry dumal nad tím, jak by si s lektvaristou měl promluvit. Přímo vyznat své city mu přišlo patetické, stejně jako ujišťovat ho, že zdolají všechny překážky. Další postupy ho ovšem nenapadaly a ani knihy neposkytovaly odpovědi na všechno.

Těžce povzdechl a pak zaslechl nespokojené zavrčení z levé strany. Podíval se na svého společníka a všiml si, že ležel na zádech. Pohodil hlavou na stranu, jako kdyby se pokusil něčemu vyhnout.

Harry nahmatal brýle a sirkou zapálil svíčku na svém stolku. Všiml si, že má Snape mezi obočím vrásku z mračení a jeho čelo a spánky byly orosené. Zdála se mu noční můra. Taková, která si zásah vyžadovala, protože ji starší muž zřejmě nezvládal.

Mladík vstal a zadíval se na kostnatá ramena. Na pravém z nich někde pod tričkem končily modré a fialové žilky, které měly svůj počátek v jizvě na krku. Harry se ale pohledem vrátil zpátky na ramena. Měl se jich dotknout. Myslel na to už mnohokrát, že by se chtěl staršího muže dotknout, dokonce se mu o tom mnohdy zdály i sny, ale v realitě se k tomu ještě nikdy neodhodlal. A teď musel, aby vytrhl lektvaristu ze spáru můry. No, představoval si to jinak. Vzal tedy Snapea za ramena.

Bylo nezvyklé se ho dotknout. I přes látku cítil jeho horkost.

Jemně s nim zatřásl. „Pane, probuďte se," pronesl chraplavým hlasem a pročistil si hrdlo.