Vers l'avant [Harry Potter]

Kapitola 20.

Harry se jen v panice ztratil, proto se vydal špatným směrem, ale jakmile dorazil k lesu, byl na správné cestě ke srubu – takhle si vysvětlil své dobrodružství na planině, když seděl u stolu ve známém stavení a pil čaj. Severus seděl naproti něj a pozoroval ho s nečitelným výrazem, ačkoli oči zcela jasně prozrazovaly úlevu.

„Chtěl jsem se přemístit před srub, ale bál jsem se, že zmizel. A ty taky," promluvil Harry, když odložil hrnek a zadíval se do těch černých hlubin.

„Myslel jsem si, že tak učiním," přiznal Severus a odvedl pohled stranou ke své hůlce, kterou měl položenou na stole u ruky.

„Ale?" nabádal ho Harry, aby pokračoval.

Lektvarista povzdechl. „Rozhodl jsem se ti věřit."

Harry se jemně pousmál. Kdyby se na něj v tu chvíli Severus podíval, jistě by viděl nekonečnou vděčnost a bezmeznou něhu. Ty pocity se tedy rozhodl aspoň vyjádřit tichem. Netrvalo ovšem dlouho. Všechno, co se muselo říct v noci, získávalo možnost být vyřčeno teď.

„Slíbil si, že si promluvíme," pronesl tlumeně Harry.

Severus se stále díval na hůlku. „Takže si pamatuješ na náš rozhovor," konstatoval.

„Měl jsem horečku a zimnici, to ano. Chvíli jsem si dokonce myslel, že začnu blouznit, ale jakmile jsi mě držel ruku, cítil jsem jistotu, že vím, kde je realita a kde sen," vysvětlil Harry. „A zopakuji ti, stejně jako včera, že s tebou zůstanu. Kouzelnický svět už zachraňovat nepotřebuje, ale ty ano."

Severus se zamračil. „Nebuď idiot," zavrčel.

„Myslím to vážně."

Starší muž se na něj nespokojeně podíval.

„Vím, že jsme oba naprosto různí a nebudu tady vyjmenovávat, čím konkrétně se lišíme. Sice už mám dost toho zamlčování, ale rozdíly si uvědomujeme oba. Napadlo tě ale, že toho máme také dost společného?"

Severusova tvář se vyhladila, ačkoli očima vybízel Harryho, aby pokračoval. Zřejmě ho to ani nenapadlo.

„Ať už si o mně myslíš cokoli, mám rád samotu a ticho. Nepotřebuju každý den vidět své fotky v Denním věštci, stejně jako dávat autogramy na každém rohu," protočil panenkami. „Oba jsme museli rychle dospět – ty proto, že ses připojil k Voldemortovi a já proto, že proti němu musel bojovat. A v neposlední řadě – já miluji svoji matku, ačkoli jsem ji nikdy nepoznal. Ty ji miluješ, protože si ji znal."

„Myslel jsem si, že jsem ji miloval," opravil ho Severus. „Později jsem jen pochopil, že jsem ji miloval jako sestru."

„A ty víš, že to samé jsem měl s Ginny, což je další věc, která nás pojí," využil toho Harry a nechal Severuse, aby nad tím chvíli popřemýšlel. „Není potřeba vidět jen to, čím se odlišujeme, Severusi. Dokážeme se v některých ohledech pochopit. Můžeme toho jeden druhého mnohému naučit," pokračoval. „Ano, budeme se hádat. Ano, budeme mít na něco rozdílné názory, ale to neznamená, že to nepřekonáme. Vztah je přeci o kompromisech, ne?"

Ticho. Harry doufal, že se Severus ujme slova, ale lektvarista nadále mlčel. Vypadal hluboce zamyšleně a Harry byl z toho ticha napjatější.

„Když jsi dneska odešel, měl jsem v hlavě připravený plán; promyšlený každý krok svého zmizení." Odmlčel se. Vypadalo to, že mu činí potíže mluvit o svých myšlenkách, odhalovat své nitro, jenže to byla jen jedna z dalších krás, které Harry měl tu čest spatřit.

V mysli mu ihned vyvstala vzpomínka na francouzský termín a na to, jak neustále poukazoval na to, že se Severus změnil.

„Jenže pak jsem si uvědomil, že... jsem si na tvou přítomnost zvykl."