Vers l'avant [Harry Potter]

Kapitola 2.

Po hodině začal Harry pociťovat závrať – začal se víc potit a hlava mu téměř pukala bolestí. Ještě štěstí, že muž zrovna dokončoval lektvar na otřes mozku, který byl účinější než jakékoliv kouzlo.

Jakmile Harry lektvar vypil, ihned se cítil líp. Konečně se místnost přestala pohybovat a už neměl pocit, že sedí na zakletém koštěti.

Zaznamenal, že už je za okny tma, ačkoli vánice stále nepolevovala. Pokud se Harryho pronásledovatelé doposud neobjevili, znamenalo to, že byl pro zatím v bezpečí.

Muž na něj seslal diagnostické kouzlo, aby se ujistil, že se Harry otřesu mozku zcela zbavil. Zůstala už jen zlomená žebra. Nic co by nemohla vyřešit trocha hojivé masti a Kostirost. Jenže i ten bylo potřeba připravit. Muž tedy dal mladíkovi mast a ukázal na nejbližší dveře. „Tam je koupelna. Namažte si poraněné místo."

Harry přikývl, poděkoval a odebral se do malé místnůstky s vanou, umyvadlem, malým zrcadlem a záchodem. Sundal si opatrně svetr, pak triko s dlouhým rukávem a nakonec nátělník. Na pravé straně měl hrůzně vypadající modřinu. Byl ovšem zvyklý na zranění podobného typu. Jediné, na co zrovna zvyklý nebyl, tak byla nepřítomnost správných lektvarů, konkrétně zmíněného Kostirostu a lektvaru proti bolesti. Věděl, že hojivá mast ho zbaví modřiny a zranění trošku zklidní, ale nezaručovala mu poklidnou noc. Harry ale nad tím jen zavrtěl hlavou a řekl si, že při nejhorším noc probdí, i když by spíš uvítal možnost se prospat. Po událostech toho dne byl totálně vyšťavený.

Když opustil koupelnu zase plně oblečen, všiml si, že muž kouzlem zvětšil prostor srubu a dočaroval další postel, která se nacházela kousek od té jeho. I u ní stál menší noční stolek.

Harry byl překvapen, protože nepočítal s tím, že se pro něj bude muž takto namáhat. Z nějakého důvodu ho napadlo, že mu vyčaruje maximálně tak matraci a nechá ho spát na zemi. Něco takového by určitě udělal Severus Snape. Jenže všichni lektvaristi nebyli jako ten nevrlý profesor lektvarů.

„Běžte si lehnout," kývl muž směrem k posteli, aniž by se na Harryho podíval.

„Nechcete pomoct?" navrhl mladík, protože se mu nelíbila myšlenka, že zatímco by podřimoval, majitel srubu by pro něj dál vařil lektvary.

„Pomůžete mi tím, že si půjdete lehnout a nebudete mluvit," zavrčel muž a dál něco drtil v hmoždíři.

Harry se tedy podvolil a došel k posteli. Opatrně si sundal svetr a kalhoty, které položil na okraj postele a zalezl pod deku. Na noční stolek odložil brýle a hůlku. Než si stihl uvědomit, že se muže ještě ani nezeptal na jméno, přemohl ho spánek. Noc byla ovšem neklidná. Částečně to bylo kvůli nočním můrám a částečně kvůli bolesti žeber.

Několikrát se probudil. V jednu chvíli otevřel oči a rozmazaným pohledem zaznamenal černou postavu v tlumeném světle u stolu. Únava ho ovšem donutila oči znovu zavřít.

Měl pocit, že spal jen deset minut, když znovu otevřel oči do temnoty srubu. Slyšel tiché oddechování po své levici a sněhovou bouři za okny. Soustředil se proto raději na dech vedle sebe a znovu usnul.

Na potřetí se probudil až ráno. Postel vedle něj byla prázdná, ustlaná. U masivního stolu nikdo nebyl, ani u kuchyňské linky. Harry hádal, že by muž mohl být v koupelně, ale neslyšel téct vodu. Ostatně, když už na to došlo, neslyšel ani vánici.

Pomalu se posadil, maje na paměti bolest zlomených žeber, a natáhl se po brýlích. Na nočním stolku hned na to zaznamenal dvě lahvičky. Na jedné stálo velkými tlustými písmeny Kostirost a na druhé Proti bolesti. Harry rychle hmátl po druhém lektvaru, odzátkoval ho a vypil. Na jazyku mu zůstala kovová pachuť, ale účinek se dostavil ihned – už se mohl nadechnout, aniž by mu to způsobovalo bolest. Nikdy si nemyslel, že bude tak vděčný za něco, co měl běžně k dostání.