Vers l'avant [Harry Potter]

Kapitola 16.

Rok se pomalu blížil ke konci a ačkoli měl Harry pocit, že vánice za okny ani jednou neztichla, jeho duše se posouvala kupředu k dalším vnitřním objevům. V této souvislosti našel ve staré francouzské knize termín vers l'avant. V doslovném překladu to slovo znamenalo „vpřed", ale v knize se o něm mluvilo jako o „duševním, emocionálním a psychickém rozvoji nitra, které stále touží najít odpovědi na otázky své existence". Harry o takovém termínu neslyšel, ale když si udělal menší průzkum, zjistil, že publikaci napsal čaroděj, který studoval v Krásnohůlkách. Pokusil se některé termíny a filozofické myšlenky prosadit i v anglické kouzelnické společnosti, ale to se mu nepodařilo. Harryho napadlo, že by se taková kniha moha líbit Hermioně. Když si na kamarádku vzpomněl, zastesklo se mu. Chtěl si s ní promluvit o tolika věcech, ale při tom věděl, že by si o nich mohl promluvit i se Snapem.

Harry se ve svém křesle narovnal a podíval se ven. Takhle odolal potřebě se podívat na lektvaristu. Zase většinu dne mlčeli a nyní se i vyhýbali jeden na druhého pohlédnout.

Harry už neměl potřebu se dívat na Snapeovy ruce. Po tom, co poznal, jaké to je, když se na něj dívají oči přeplněné city, to zkrátka nebylo ono.

Sklonil pohled ke knize a pokračoval ve čtení. Nemohl se ale soustředit – znamení, že musel změnit činnost. Vložil do knihy záložku z kousku pergamenu, odložil ji na stolek, který Snape od Štědrého dne nedal pryč, a zamířil ke dveřím. Když se oblékl, vyšel ven.

Vločky se na něj nahrnuly způsobem, jako kdyby ho už dlouhou dobu neviděly a toužily po jeho objetí.

Sklonil hlavu a zatímco mu vítr a mráz kousaly tváře, vydal se do lesa pochytat pár magických tvorů a taky popřemýšlet, ačkoli... nebylo o čem. Ne, že by vyřešil všechny otázky, které mu sem tam kolovaly v hlavě, ale většinu z nich určitě.

Stavěl na základu – přitahovali ho muži. Hned na to postavil další fakt – přitahuje ho Snape. Prvně si myslel, že je to jen jeho rukama, ale na Štědrý den pochopil, že to není zcela tak. Ruce byly jen takovou svéráznou výmluvou – byl přitahován Snapem celkově. Hned na to zjistil další věc, kterou si ovšem uvědomil až o několik dní později – zamiloval se, ovšem tuto myšlenku stále nepřijal zcela. Kroužil kolem ní jako kolem draka – neměl tušení, co má přesně dělat, jak k ní přistoupit a už vůbec nevěděl, co si s ní počít. Zároveň ale věděl, proč ji nepřijal – byli se Snapem moc různí. To, že se Harrymu zdály sny o tom, jak se dívá do těch černých očí a pak je políben tenkými rty, ještě neznamenalo, že by se měl začít chovat nezodpovědně. Pravidla byla pravidla, jejich porušování mu problém nedělalo, ale jakmile se něco týkalo citů, pohyboval se na tenkém ledě. Musel brát v úvahu velké množství faktorů, třeba charaktery. Vždyť by se se Snapem pozabíjeli. Teď to ještě neudělali, protože většinu času mlčeli.

Dalším faktorem bylo, že byl Harry společensky známou osobností. Nemohl jen tak zmizet ze společnosti. Snape pro změnu nechtěl zpátky. Harry ovšem brzy došel k názoru, že zrovna tento bod je irelevantní. Pokud se mezi kouzelníky a čarodějkami nezmění vztah k homosexuální lásce, hrozilo, že i on dřív nebo později bude muset odejít.

Posledním bodem byly děti. Nad tím Harry vždycky jen bezděčně povzdechl a myšlenku dál nerozvíjel. Všechno přeci bylo jasné i tak.

Ty tři faktory, bránící mu přijmout zamilovanost, byly samozřejmě jen jeho. Nevěděl, jaké překážky viděl Snape. Harrymu sice nebylo zcela jasné, zdali je do něj lektvarista vyloženě zamilovaný, ale náklonnost tu byla. Jenže ta přeci neudrží silný vztah. Mohl si být jist jen v jednom – jakmile přijde správný čas, Snape ho nechá jít a znovu se uzavře před světem. Harryho to iritovalo.