Vers l'avant [Harry Potter]

Kapitola 14.

Nastal Štědrý den, ale ne že by to bylo ve srubu nějak poznat. Harrymu sice vánoční výzdoba chyběla, ovšem nehodlal přemlouvat Snapea, aby něco měnil. Měl pocit, že by si už dovolil moc. Spokojil se tedy aspoň s tím, že pro něj vyřezal dárek. Poslední týden ve volné chvíli se této aktivitě věnoval poměrně dlouho. Byl to jeho způsob, jak se přinutit lektvaristu nepozorovat a fungovalo to dokonale. Zároveň mu práce přispívala k únavě, zvláště když začal pracovat s tvrdším dřevem.

Od toho dne, kdy Snape Harrymu zahojil ruku, spolu zase moc nemluvili. Harry si uvědomil, že má sice v hlavě stále tak trošku bordel a že analyzovat staršího muže by mohlo všechno jen zhoršit, ale že by získal nějaké další odpovědi na své otázky – to ne. Zeptal se sice Snapea tehdy na to, proč ho tak fascinují jeho ruce, ale stále nevěděl, jak se k tomu vlastně staví samotný lektvarista nebo jestli se Harry nesnaží za svým okouzlením skrýt třeba nějaký cit. V tomto ohledu se snažil už se sebou být aspoň trošku upřímný. Měl pocit, že „nejtěžší" pravdu – že je gay – si už přiznal, ale ani tento fakt nemohl být odpovědí na všechno.

Harry dumal nad možností přátelství se Snapem. Koneckonců se lektvarista už nezdál tak nesnesitelný jako dřív. Samota mu zřejmě prospěla a začal být díky ní klidnější a také se naučil šetřit slovy, ačkoli trpělivost postrádal. Jen co se týkalo lektvarů, tak byl ochotný čekat tak dlouho, kolik bylo potřeba. Z druhé strany Harry nevěděl, jestli by Snape jeho nabídku přátelského příměří uvítal. Ten muž zřejmě netrpěl potřebou se socializovat nebo na někoho spoléhat. Plus tu ještě zůstával fakt, že jakmile by se Harry vyléčil, tak se vrátí zpátky do kouzelnického světa. A Snape ho prostě pustí.

Něco v Harryho nitru se při té myšlence podivně sevřelo. Bylo to nepříjemné. Představa, že se mu vrátí magie a odejde, aniž by mu černé oči věnovaly kratičký pohled, natož kapku nějaké emoce, která by jasně žádala, aby neodcházel... Ne, vážně to bylo nepříjemné. Jenže Harry věděl, že taková chvíle nastane a Snape by se do společnosti nevrátil.

Lehce zavrtěl hlavou, odložil na chvíli nožík, kterým vyřezával hipogryfa, a promnul si kořen nosu. Nabídka přátelství definitivně odpadala, ale co jiného by pak zbývalo. Harry neměl pocit, že by k tomu muži cítil něco hlubšího. To, že byl fascinován jeho rukama, ještě nic neznamenalo.

Znovu zavrtěl hlavou. Vrátil se na začátek. Jeho myšlenky se pohybovaly v kruhu. Potřeboval se věnovat něčemu jinému a tak zamířil do kuchyně, aby mohl připravit večeři.

„Chcete dneska něco speciálního?" zeptal se Snapea, ačkoli neměl ve zvyku pokládat takovou otázku. Ptal se ho jen první dny, když se chtěl lektvaristovi nějak odvděčit. Starší muž ovšem pokaždé zabrblal pouze je mi to jedno a Harrymu nezbývalo nic jiného než připravit jídlo podle vlastního uvážení.

Když Snape zaslechl tu otázku, nepatrně se pootočil, snad aby se ujistil, že ji Harry opravdu vyřkl. Poznal, že mladík čeká na jeho odpověď a tak pronesl směrem ke kotlíku před sebou: „Je mi to jedno."

Klasika.

„Dneska jsou Vánoce," vysvětlil Harry.

„A?"

„Vím, že je zřejmě neslavíte, ale..." Povzdechl. „Nevím, chtěl jsem trošku navodit sváteční atmosféru," pokrčil rameny, ačkoli to Snape nemohl vidět.

„Dělejte, co chcete," řekl starší muž nezaujatě.

„Nechcete si později aspoň dát skleničku ohnivé whisky? Viděl jsem, že tu máte flašku," navrhl Harry jako poslední pokus.