Ozvěny stínu

5. kapitola

Je osm hodin ráno a já sedím u stolu a jím snídani. Obvykle bych touhle dobou už byl ve škole, ale nejsem. Black se nejspíš hodně nudí. No nemohu říct, že bych se teď taky nenudil. Celé dlouhé hodiny jsem zavřený doma. Musím odtud aspoň na chvíli vypadnout nebo se tady unudím k smrti. Dojedl jsem zbytek snídaně a šel jsem umýt nádobí. Potom jsem šel do pokoje a oblékl se do prvního oblečení které jsem vytáhl ze skříně. Cestou ke dveřím jsem si na sebe ještě hodil rychle mikinu. Došel jsem ke vstupním dveřím a otevřel je. Když jsem vyšel ven do obličeje mě uhodil studený vítr. Přehodil jsem si kapuci od mikiny přes hlavu, vyšel z domu a zavřel za sebou dveře. Bez přemýšlení jsem vyrazil ulicí vedoucí na náměstí. Byl jsem několik metrů od domu, když jsem za sebou uslyšel tiché kroky. Otočil jsem se právě včas abych viděl tři muže, jak na mě jdou s noži v ruce. Zastavil jsem a podíval se na ně. První byl trochu širší než ostatní dva, měl černé vlasy a zelené oči. Další dva vypadali úplně stejně, asi bratři. Jeden byl menšího vzrůstu a měl krátké vlasy hnědé barvy. Druhý byl vysoký a měl dlouhé tmavě hnědé vlasy. Oba měli hnědé oči. Podle toho, jak drželi své nože typuji, že jsou to velmi zkušení ve svém „oboru," pokud se tomu dá vůbec říkat obor. Byli ode mě dva metry, když v tom na mě všichni tři zaútočili současně. Nestihl jsem uhnout jednomu noži, a tak mi ostří rozřízlo zápěstí skoro až po loket. Sykl jsem bolestí a pokusil se dostat z jejich dosahu. Znovu zaútočili. Tentokrát jsem nestihl zareagovat dost rychle. Ucítil jsem, jak mi do těla zajeli tři ostří. Podlomili se mi nohy a začal jsem kašlat krev. Sakra, proč jsem prostě nezůstal doma... Nemusel jsem ani zvedat hlavu abych věděl že se přibližují s krutými úsměvy a nožem v ruce. Chtěl jsem zavolat o pomoc, ale hlas se mi zadrhl v hrdle. Heh, takže tohle je můj konec? Teď to všechno skončí, zabijí mě? Nikdy jsem si nemyslel, že mě zabijí nějací týpci jako jsou tihle. Prosím, nechci tady zemřít! Prosím, jestli mě někdo slyší pomozte mi. Samozřejmě že mě nikdo neslyší a nepřijde mi pomoct. Jsem tady sám. Skulil jsem se do klubíčka a čekal na to až přijde smrtící rána. Nemám už sílu bojovat, nedokážu nad nimi vyhrát. Zavřel jsem oči a smířil se s osudem. Čekal jsem až dopadne rána, ale ta nedopadla. Místo toho jsem uslyšel uši rvoucí křik můžu, co se mě ještě před chvílí snažili zabít. Otevřel jsem oči a zvedl hlavu. Z toho, co jsem viděl se mi zvedal žaludek. Černý pes se skláněl nad muži, kteří byli mrtví. Jejich těla byla potrhána a znetvořena. Uhnul jsem pohledem zpátky na psa. Musím říct že na je to docela velký pes. Pohlédl jsem mu do očí. Byli prázdné, nebyl v nich žádný cit. Na ruku mi najednou spadla kapka deště a hned na to se spustil prudký déšť. Pes stál na místě a nic nedělal. Opatrně jsem se přesunul ke zdi nějakého domu a opřel se o ni. Cítil jsem, jak krev z ran pomalu stéká dolů a vsakuje se do mého oblečení. Velký pes mě chvíli pozoroval a pak se rozběhl pryč. Nechápal jsem proč mi nic neudělal a jen tak prostě utekl. Chvíli jsem tam ještě jen tak seděl, než jsem se vydal zpátky domů. Byl jsem celý zakrvácený a bolelo mě celé tělo.

Když jsem došel domů byl jsem skrz na skrz mokrý, zakrvácený a rozbolavělý. Vyzul jsem si boty a zamířil do koupelny, kde jsem rychle našel lékárničku. Sundal jsem si ze sebe tričko s mikinou a snažil jsem se nevrhnout při pohledu na rány. Vážně se mi nelíbí. Hodil jsem oblečení na zem a otevřel lékárničku. Vytáhl jsem z ní několik obvazů a dezinfekci. Když jsem si dezinfikoval rány vážně jsem měl co dělat abych to zvládl. Dávání obvazů nebylo taky zrovna nejlehčí, ale nakonec se mi to nějak podařilo. Uklidil jsem lékárničku zpátky na své místo a vyčistil jsem koupelnu od krve. Z koupelny jsem rovnou šel do svého pokoje, kde jsem na sebe hodil nové oblečení. Ze zranění mi vystřelovala ostrá bolest. Můžu si za to sám. Neměl jsem vycházet z domu. Jsem vážně hlupák. Praštil jsem pěstí do zdi přede mnou a snažil se ignorovat bolest která mi projela tělem. Ve stěně, do které jsem praštil se objevila malá úzká prasklina. Došel jsem k posteli a lehl si. Vzdychl jsem a zavřel oči. Tohle nemá cenu. Najednou mi pípnul mobil. Otevřel jsem oči a vzal ho do ruky a zapnul ho. Byla tam zpráva od Blacka. „Ahoj Blade. Vím, že nejspíš řekneš ne, ale i tak se zeptám. Nechceš se mnou dneska jít na večírek? Slibuji, že to bude větší zábava než minule. Ozvy se." Takže mě tentokrát pozve na večírek, jenom kvůli tomu že párty dopadla špatně? Byl bych radši kdyby se neptal. „Blacku, omlouvám se, ale nepřijdu. Necítím se dobře. Možná příště." Black dlouho neodpovídal a já jsem si chvíli myslel, že se zlobí. „To je v pořádku, hlavně ať je ti brzy lépe" usmál jsem se a položil mobil na noční stolek u mé postele. Znovu jsem zavřel oči. V mysli jsem se vrátil k tomu co se dneska stalo. Znovu jsem vyděl ten okamžik. Velký pes, jak stojí nad třemi muži a všude je krev. Tělem mi projela vlna strachu a znechucení. Proč mám dojem, že už jsem toho psa někde viděl? Nemůžu si ale vzpomenout kde. Ne, nejspíš jsem se jenom praštil do hlavy a teď blázním. Otočil jsem se na bok a tělem mi projela bolest. Proč o tom vůbec přemýšlím? Black by mi řekl že se mi to jenom zdálo a že to není skutečné. Ale je něco, co nemůžu dostat z hlavy. Ten pes mi zachránil život. S touto myšlenkou jsem usnul.

Stojím na nádvoří. Už jsem tu byl, ale něco je jinak. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli neuvidím ty podivné lidi. Nikde jsem neviděl žádnou známku po tom, že by tu vůbec byli. Nádvoří bylo naprosto prázdné. Jediné, co zůstalo byl pach smrti ve vzduchu. Otočil jsem se a strnul na místě. Přede mnou ležela znetvořená těla tří lidí s šedou pletí. Z velkých ran na těle jim tekla krev a mísila se s prachem a špínou. Něco se tady muselo stát. Ale co? Z nějakého důvodu jsem se rozběhl k bráně. Když jsem k ní doběhl málem jsem spadl do té bezedné temné díry, která byla za ní. Brána byla totiž otevřená. Myslel jsem, že bude zavřená jako předtím. Najednou mi něco došlo. To já jsem tu bránu otevřel. Znamená to, že jsem tím něco způsobil? Ne, je to jen sen! To, co udělám ve snu přece nic neovlivní! Zavrtěl jsem hlavou a podíval se do propasti za bránou. Co je asi dole? Tsk, jasně že nic, jenom smrt. Ale počkat! Je to přece sen, nemohu tady zemřít. Sebral jsem odvahu a skočil do propasti. Znovu jsem padal a padal, přesně jako minule. Padal jsem snad věčnost, když jsem najednou dopadl na tvrdou zem. Prudký naráz mi vyrazil dech z plic. Zalapal jsem po dechu a rychle se dvakrát opatrně nadechl. Srdce mi bilo jako splašené. Postavil jsem se na nohy. Všude byla temnota a chlad. Rozhodl jsem se, že se vydám nějakým směrem a uvidím tam dojdu. Byla tu taková tma že jsem sotva viděl na svoje ruce, které jsem držel před sebou, abych do něčeho nenarazil. Ušel jsem asi třicet metrů, když jsem rukou na něco narazil, vypadalo to jako dveře. Prohlédl jsem si je a nahmatal kliku která byla ledová jak led. Zkusil jsem je otevřít a k mému překvapení jsem uslyšel cvaknutí. Zhluboka jsem se nadechl. Zatlačil jsem rukou do dveří, které se s vrzáním otevřeli. Oslnilo mě jasné bílé světlo a já jsem si dal rychle ruku před obličej. Na nic jsem nečekal a vešel jsem do dveří.