Ozvěny stínu

10. kapitola

-VAROVÁNÍ, VYSKYTUJE SE TU BRUTÁLNÍ NÁSILÍ, NELÍBÍ, NEČTI-

Rychle jsem papír pustil a ucouvl. Ne...to nemůže být pravda! Prostě nemůže! Papír dopadl na zem přesně ve chvíli, kdy do místnosti vešlo asi devět mužů s šedou pletí. Díval jsem se na ně a hledal místo kde se mohu skrýt, žádné jsem ale neviděl. Co mám dělat? Všichni kolem mě prošli a ani se na mě nepodívali. Nevšimli si mě? Uff... Chtěl jsem odejít, ale jeden z nich najednou zastavil a zohnul se pro papír na zemi. „Někdo tu byl" řekl a ostatní se zastavili a otočili k němu. Měl jsem pocit jako by se mé srdce zastavilo. „To není možné a i kdyby, tak bychom si toho všiml" muž s papírem v ruce se zamračil, „ten papír nespadl sám a podívej se na stůl. Všechny věci jsou jinak, než jsme je tu nechali. Někdo tu být musel a možná ještě je." Muž se podíval mým směrem. Připadalo mi jako by mi jako by se mi jeho pohled propaloval až do duše, teda to bych musel nejdřív na duši věřit, ale všem je určitě jasné, jak to myslím. „Měli bychom to oznámit, jestli to byl člověk tak jsme ve vážném v průšvihu." Jeden menší muž se ušklíbl, „určitě to není tak hrozné, navíc jak by se sem dostal člověk?" Muž, který držel papír v ruce na něj vrhl velmi naštvaný pohled a křikl: „On to viděl, je možné že je to ten, co otevřel bránu!" Menší muž ztěžka polknul, „co budeme dělat?" Muž chvíli mlčel. „Řekneme to našemu pánovi, ten rozhodne, co uděláme." Všichni přikývli a opustili místnost. Papír odnesli se sebou, jsem za to opravdu rád. To ale teď není důležité, musím teď co nejrychleji odejít z této místnosti. Celá tahle místnost je naplněna nepříjemnou atmosférou. Došel jsem ke dveřím a chtěl jsem je otevřít, byli ale zamčené. To není dobré... Co budu teď dělat? Nejspíš mi nezbyde nic jiného, než čekat až někdo ty dveře odemkne. Nechtělo se mi v téhle místnosti být ani o minutu déle, ale neměl jsem na výběr. Posadil jsem se ke zdi a čekal jsem.

Nevím, jak dlouho jsem čekal, než se ozvalo cvaknutí zámku. Hned na to se otevřeli dveře a do místnosti vešlo spoustu těch podivných lidí. Byla mezi nimi i dívka kterou jsem už jednou viděl. Bylo to ve stejné místnosti, nejspíš i ve stejnou dobu, nevím. Měla pořád smutný pohled. Těsně za dívkou šel muž, který podle všeho byl její otec. Na tváři měl velmi vážný výraz, který ve mně vyvolával nepříjemný pocit. Když všichni zasedli ke stolu, dívčin otec promluvil. „Určitě všichni víte, proč jsme se zde sešli." Všichni souhlasně přikývli a on pokračoval: „Zdá se, že tu byl člověk a přečetl si tenhle papír," muž všem ukázal papír. „Nechápu, jak je možné, že se sem dostal člověk a nikdo si ho nevšiml." Hmm, tak to by mě taky zajímalo. Stál jsem kousek od dveří, takže bych mohl odejít, kdybych chtěl, ale něco mi říkalo, že mám ještě chvíli zůstat. „Musíme toho člověka najít" řekl muž a podíval se přímo na mě. Nezaváhal jsem ani na vteřinu. Rychle jsem otevřel dveře a vyběhl co nejrychleji z místnosti ven. Nic jsem neviděl kvůli strašné tmě okolo. Hledají mě, kvůli tomu že jsem otevřel bránu a přečetl si ten papír. Může to být ještě horší? Proč mám pocit, že tohle není jen tak obyčejný sen, že tohle nikdy nebyl obyčejný sen?? Co se tady sakra děje?? Co je tohle za místo? Jak jsem se sem vůbec dostal? Na tyhle otázky neznám odpověď, ale chci ji znát a rozhodně zjistím.

Po nějaké době, co jsem bloudil tmou, už jsem neutíkal, se přede mnou objevili dvoje schody. Jedny vedli dolů a druhé nahoru. Sice jsem chtěl jít nahoru a konečně vypadnout z téhle tmy, ale zajímá mě, co je dole. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu jsem začal scházet jeden schod za druhým. Čím jsem byl níž tím studenější byl vzduch. Šel jsem i přesto pomalu dál. Vypadalo to, že ty schody nikdy neskončí, vedly, níž a níž a neměli konce. To jsem si aspoň myslel, než jsem nesešel poslední schod. Vzduch tu byl opravdu studený a já jsem se cítil jako v mrazáku. Celé mé tělo prostupoval chlad a já cítil, jak se chvěju. Jestli tady neumrznu budu se vážně divit. Ach jo, proč jsem nešel nahoru? Tam by bylo určitě tepleji než tady. No, když o tom přemýšlím, tak kde to vlastně jsem? Je tady taková tma že nevidím ani na krok. Chtěl jsem se otočit a jít zpátky, ale najednou jsem uslyšel hlas „Běž dál..." Už jsem ten hlas slyšel, dříve. Zastavil jsem. „Běž dál, Blade" řekl hlas znovu a já jsem ho po chvíli váhání poslechl. Šel jsem dál tmou, a začínal jsem mít dojem, že čím dál jdu, tím větší je tu tma. Kdykoliv jsem se chtěl otočit uslyšel jsem ten hlas, který mi říkal ať jdu dál, neochotně jsem ho vždy poslechl a šel dál.

Už jsem si myslel že budu navždy jenom chodit tmou, když jsem před sebou zahlédl velké kovové dveře. U dveří svítila malá lucerna. Překvapuje mě, že v téhle tmě tady něco dokáže hořet. Rychle jsem přiběhl ke dveřím a prohlédl jsem si je. Nikde jsem neviděl kliku. Jak mám pak ale ty dveře otevřít? Napadl mě jen jeden způsob. Vší silou jsem se zapřel do dveří a doufal jsem, že se aspoň kousek otevřou. Chvíli to vypadalo že se vůbec neotevřou, ale pak jsem uslyšel skřípání kovu o zem. Ten zvuk mi trhal uši, ale i tak jsem pokračoval v otvírání. Když jsem dveře otevřel aspoň na tolik abych mohl projít usmál jsem se. S úsměvem na tváři jsem prošel dveřmi, úsměv mi ale spadl hned jak jsem jimi prošel. Ocitl jsem se v opravdu hodně temné místnosti. Na stěnách a na podlaze byla zaschlá krev. Uprostřed místnosti byl stůl s různými nástroji, podle všeho byli nástroje k zabíjení nebo mučení. Kousek od stolu byla židle. Na židli byla taky zaschlá krev. Z toho všeho se mi zvedal žaludek. V místnosti vládla zlověstná a temná atmosféra po které mi ztuhla krev v žilách. Už jsem se nechvěl zimou, ale strachem. Kam jsem se to dostal? Z mého zamyšlení mě vyrušil klapot bot za mnou. Rychle jsem se otočil a vyděšeně jsem se podíval na příchozího. Byla to mladá žena s krátkými černými vlasy do zadek a rudě červenými oči. Šel zní docela strach, a hlavně zlověstná aura. Přes rameno měla přehozené tělo chlapce, byl nejspíš v bezvědomí. Ustoupil jsem stranou a díval jsem se na chlapce. Žena došla k židli a chlapce k ní přivázala. Všechno se ve mně sevřelo. Přešla ke stolu a něco tam začala dělat. Moc jsem nechtěl vědět co dělá, ale tak nějak jsem to tušil. Brzy se tu stane něco strašného a já toho budu svědkem.

Chlapec se probral asi za půl hodiny a když si uvědomil že je přivázaný k židli snažil se osvobodit. Žena se k němu otočila a vražedně se usmála. „Konečně ses nám probral" řekla a vzala ze stolu nůž. Při pohledu na nůž se mi stáhl žaludek. Chlapec se na ženu vyděšeně podíval. „K-kdo j-jste? C-co po mě ch-chcete?" Žena se začala smát. „Chci si s tebou hrát" řekla, když došla až k němu, dělila je vzdálenost jednoho palce. Chlapec se začal třást a snažil se zoufale osvobodit. I na tu vzdálenost jsem cítil jeho strach a soucítil jsem s ním. Žena se usmála a pomalu začala nožem chlapci přejíždět po rameni. Chlapec zavřel oči a začal prosit ženu o slitování. „P-přestaňte, p-prosím! J-já...udělám c-cokoliv j-jen přestaňte!" Žena ho ale ignorovala a dál přejížděla chlapci nožem po rameni. Nůž mu dělal do ramene ranky, ze kterých tekli malé potůčky krve. Chlapec zakňučel bolestí a já si najednou připadal strašně špatně. Žena se ušklíbla a ustoupila od chlapce a šla znovu ke stolu. Vzala si místo nože něco jiného a přešla zpátky k chlapci. Tohle nebyla žádná hra, tohle je mučení! Co je ta žena zač a proč to dělá?? Chlapec začal křičet, když mu žena začala drtit žebra. Bolest v jeho očích byla tak velká. Chtěl jsem mu pomoct, ale měl jsem strach, opravdu velký strach. Nemohl jsem dělat nic jiného než se jen dívat a ani to jsem nedokázal, a tak jsem zavřel oči a zacpal si uši. Místnost naplnil uši rvoucí křik plný bolesti. Chlapcův křik byl tak hlasitý že jsem ho slyšel bohužel i přes zacpané uši. Je mi ho tak moc líto, musí opravdu trpět... Když křik ustal, žena se začala hlasitě smát. Moc dobře jsem věděl co to znamená a opravdu jsem to nechtěl vědět. Otevřel jsem oči a rozběhl se co nejrychleji pryč z téhle místnosti. Poslední, co jsem viděl, než jsem vyběhl z místnosti do tmy bylo bezvládné tělo na židli. Než jsem si to stihl uvědomit měl jsem okolo samou temnotu a padal neznámo kam.