Ozvěny stínu

12. kapitola

*Blackův pohled *

Dneska je poslední den, který strávím se sestrou ve městě Sort. Nedokážu ani říct, jak jsem šťastný že konečně vypadneme z tohoto pro mě nudného města. Všechno na tomhle městě mě tu unavuje. Ale jak znám svou sestru, tak bude chtít jít do centra města, a bohužel tam budu muset jít s ní. Nikam se mi nechce, ale nemám na výběr. „Blacku!" zakřičela na mě sestra a já si teprve všiml že stojí ve dveřích. „Hm, co?" zeptal jsem se znuděně a zavřel oči. Byl jsem unavený a chtěl spát. „To jsi mě neposlouchal nebo co?! Ptala jsem se, jestli se mnou půjdeš do centra města. Tak půjdeš se mnou nebo ne?" Místo odpovědi jsem něco jenom zabručel. „Hej vylez už konečně z té postele a normálně mi odpověz!" Nechápu, proč je tak naštvaná, nic jsem jí neudělal. Pomalu jsem otevřel oči a vstal. „No jo, půjdu s tebou." Rychle jsem se nasnídal a vyrazili jsme. Sestra byla nadšená jako štěně, co dostalo novou hračku a já se sluchátky na uších šel pomalu vedle ní, své okolí jsem moc nevnímal, vlastně skoro vůbec. „Podívej, není to úžasné?" zeptala se sestra a někam ukázala. Podíval jsem se co ji tak moc zaujalo a musím říct, že mě to vážně zkazilo už tak pokaženou náladu. Asi dvacet metrů od nás byl cirkusový stan, vypadal stejně jako každý jiný, strašně. „Asi jo" řekl jsem a dělal, že mě to zajímá. Upřímně řečeno mě něco na tom stánku zaujalo, ale nevím co. Vždyť je to jenom obyčejný cirkusový stan jako každý jiný, nebo ne? Jestli je něco, co nemám rád tak je to cirkus a všechno co je s ním spojené. Už od malička jsem k cirkusu cítil nenávist. Mám rád zábavu, ale na cirkusu je něco divného. „Půjdeme tam?" zeptala se sestra a nejspíš doufala že řeknu ano. „Ne, nepůjdeme" má odpověď ji nejspíš dost zklamala, protože se přestala usmívat a sklopila hlavu. Nechci, aby měla tento pohled, jenom se chci od toho stanu držet co nejdál to jde. „Proč ne?" Vážně se zeptala na tohle, není jí to jasné?! Moc dobře ví, že nenávidím cirkus a stejně se zeptá. „Prostě ne. Jestli tam tak moc chceš, jdi sama. Já do toho stanu ale rozhodně nejdu!" Sestra už nic neřekla a vydala se ke stanu. Měl jsem trochu vztek na to, že prostě jen tak odešla a nic neřekla. To ji vážně tak moc zajímá nějaký cirkus? Stál jsem uprostřed chodníku a díval jsem se za ní. Ano, řekl jsem matce, že půjdu se sestrou do tohohle města. Nikdy jsem ale neřekl že na ni budu dávat pozor, navíc je stejně starší než já. Nevidím důvod, proč bych s ní měl všude chodit, nejsem její chůva. Když došla ke stanu uvítal ji nějaký mladý blonďák v černém obleku. Nejspíš jí řekl něco vtipného, protože se začala smát. Blonďák odněkud najednou vytáhl červenou růži, kterou dal mé sestře. Potom jí nabídl rámě a společně se vydali do stanu. Než vešli podíval se blonďák na mě s širokým úsměv na tváři. Teď už jsem byl vážně naštvaný. O co tomu blonďákovi jde a proč sakra flirtuje s mojí sestrou?

Čekal jsem až se má sestra vrátí asi dvě hodiny, ale ona se nevracela. Vlastně když o tom tak přemýšlím, nikdo, kdo vešel ještě nevyšel ven. Měl jsem z toho vážně hodně divný pocit. Ach jo, vypadá to, že nakonec budu muset jít do toho stanu taky. Pomalu jsem se vydal ke stanu, měl jsem co dělat abych se neotočil a neodešel pryč, no spíš neutekl. Čím blíž jsem byl, tím víc jsem chtěl zmizet. Tohle dělám jenom kvůli mé sestře. U vchodu do stanu jsem se zastavil. Všechno se uvnitř mě svíralo a já měl pocit jako bych byl pod obřím kamenem. Tak jo, jdu na to. Dvakrát jsem se nadechl a vešel do stanu a strnul na místě. Bylo tu víc lidí, než jsem čekal, mnohem víc lidí. Rozhlédl jsem se, jestli někde neuvidím moji sestru nebo toho blonďáka. Ani jednoho z nich jsem nikde neviděl. Všichni lidi se dívali na pódium, kde se dělo něco strašně moc "zajímavého. " Nevšímal jsem si jich a hledal dál. Sakra, neměl jsem ji sem pouštět! Jsem takový blbec! Dneska večer máme jet domů, ale jestli nenajdu sestru tak se rozhodně nevrátíme. Nechci, aby mi pak rodiče dávali přednášku o tom, jak jsem nezodpovědný a jak jsem je zklamal. Musím ji najít co nejdřív.