Ozvěny stínu

2. kapitola

Bylo pět minut před půlnocí a já jsem ležel na posteli a koukal do stropu. V ruce jsem držel rozečtenou knížku, kterou chtěl číst, ale nemohl jsem se soustředit. Pořád jsem myslel na to, co se stalo ve škole. Opravdu jsem se popral s Jackem? Doufám, že z toho nebudu mít problémy. Ze zamyšlení mě vytrhl zvuk mobilu, který oznamoval novou zprávu. Natáhl jsem ruku na noční stolek vedle mě a vzal ho do ruky. Zapnul jsem ho a vyskočila na mě zpráva od Blacka. „Blade, jestli jsi si to rozmyslel tak je to škoda. Jestli přijdeš, zavolej mi." Nechtělo se mi mu volat. Ani nevím proč možná proto že už jsem několik let s nikým netelefonoval ani se nějak moc nebavil. Možná to už ani neumím. No nic...měl bych asi jít, když jsem mu řekl, že přijdu. Zvedl jsem se z postele a šel ke skříni. Vzal jsem si černé sako a bílé tričko s modrou kravatou. K tomu jsem si vzal černé rifle a boty. Do kapsy jsem si dal mobil a klíče. Připadal jsem si divně. Tak jo, čas vyrazit. Vyšel jsem z domu a zamkl. Vlastně ani nevím proč vůbec zamykám. Pochybuji o tom, že by vůbec někdo chodil k tomuto domu nebo o něj měl zájem. Ale co už. Člověk nikdy neví. Vytáhl jsem z kapsy mobil a podíval jsem se na zprávu na kterou mi poslal Black adresu kde se bude párty konat. Podle mobilu bylo už čtvrt hodiny po půlnoci. Asi bych sebou měl hodit jinak si bude myslet, že nepřijdu.

Bylo půl hodiny po půlnoci, když jsem dorazil na místo, kde se konala párty. Konala se na zahradě u Blacka doma, no, pokud se to dá nazvat vůbec domem. Byla to spíš taková menší vila asi se dvěma patry a určitě hodně místnosti a velkými okny. Stěny byli bílé jako sníh a u domu byla ještě opravdu velká zahrada. Oproti domu, ve kterém žiji je tohle nějaké velké monstrum. Ani radši nechci vědět, jak je tahle budova vlastně velká. Jakmile jsem viděl kolik lidí tam bylo znervózněl jsem. Nikdo mi neřekl že jich tu bude tolik. Ano chápu že na párty vždycky jsou nějací lidé ale tolik? Opravdu tady ještě chci? Zrovna jsem se chtěl otočit a odejít, když na mě zavolal známý hlas „Blade! Tak jsi přišel!" Otočil jsem se za hlasem a setkal jsem se s Blackovým šťastným obličejem. „Už jsem si myslel že ses ztratil nebo že nepřijdeš. Ale jsem rád že tu jsi" řekl Black a usmíval se od ucha k uchu. „Je pravda že jsem přemýšlel, jestli sem vůbec mám přijít" přiznal jsem a úsměv mu oplatil. „Pojď za mnou" řekl a šel za ke skupince holek které se smáli a povídali si. Tiše jsem ho následoval. Ani jeden z nás nic neříkal, a tak jsem se ho zeptal: „Blacku, kdo vlastně pořádá tuhle párty?" Ani jsem moc nechtěl znát odpověď ale i tak jsem se zeptal. „Moje sestra. Nelíbí se ti to tu?" Zavrtěl jsem hlavou „ne, je to tu fajn. Jen mě to zajímalo." Byla to lež ale podle všeho moje odpověď Blacka potěšila. „To mě těší. Věděl jsem, že se ti tu bude líbit! Hmm...budeš tady až do konce?" Na jeho otázku jsem pouze pokrčil rameny. Vypadá to, že tohle bude ještě hodně dlouhá noc. Když jsme došli ke skupince holek poctili nás milými úsměvy. Black si sedl za holkami a pobídl mě abych si taky sedl. Zavrtěl jsem hlavou a Black na chvíli vypadal zklamaně ale pak jen pokrčil rameny a začal si s nimi povídat. Já jsem se mezitím vzdálil k jedné zdi. Chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem se rozhlédl po ostatních lidech co byli na párty. Byli tu nějací lidé z naší školy a pak ještě někteří které jsem vůbec neznal. Rychle jsem se rozhlédl, jestli někde neuvidím Jacka, ale nikde jsem ho neviděl. To jsem rád. Nevím, co bych udělal, kdyby tu byl. Asi bych utekl nebo ho odsud nějakým způsobem zkusil vyhodit. No i když silně pochybuji o tom, že by se mi to povedlo. Všiml jsem si, že se na mě dívá několik skupinek kluků a holek a cítil jsem se blbě. Opravdu tu nechci být, ale nemohu tu Blacka nechat samotného. No...on vlastně ani tak sám není. Podíval jsem se směrem k Blackovi, který byl obklopen holkami a vypadal velmi šťastně. Holky kolem něj se smáli tomu, co jim říkal a sem tam taky něco řekly. Neslyšel jsem o čem mluví, a ani mě to nějak nezajímalo. Chci odtud vypadnout a vrátit se do toho prázdného tichého domu. Jestli tu zůstanu ještě o něco déle tak z toho asi brzo zešílím. Nemám párty rád, vlastně je skoro až nenávidím. Pokud vím tak jsem nikdy neměl rád párty ani žádné jiné večírky. A asi nikdy mít nebudu. Nechápu, co na nich všechny baví. Je to nuda a nic z toho nemáš. No nic ještě tady chvíli budu a pak co nejrychleji zmizím.

Zrovna jsem se chystal odejít, když jsem si všiml, jak se něco mihlo mezi stromy v zahradě, kterou si Blackova sestra velmi vychvaluje. Teda aspoň podle toho, co mi řekl Black. Zdá se, že je pro ni tato zahrada opravdu hodně důležitá. Ohlédl jsem se ještě jednou po Blackovi a pak se nenápadně vydal do zahrady. Musím říct, že byla docela hezká i přesto že už byla noc. V měsíčním světle všechno vypadalo úplně jinak než ve dne. Ale tohle není důvod, proč jsem sem vůbec šel. Pohledem jsem hledal cokoliv divného. Nic. Vůbec nic jsem nenašel. Ať už to bylo cokoliv je to pryč. Ach jo, a to jsem si myslel že to tu teď bude zajímavý. Pokrčil jsem rameny a vydal se hlouběji do zahrady. Rámus, který způsobovala párty už ani nešel slyšet. Za což jsem byl opravdu vděčný. Šel jsem pomalu dál a s každým dalším krokem jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Když jsem se rozhlédl tak jsem, ale nikoho neviděl. Možná se mi jenom něco zdálo. To bude určitě tím že je tady taková tma a já skoro nic nevidím. Už jsem to chtěl vzdát, když v tom jsem uviděl něco nebo někoho sedět u stromu. Na chvíli jsem váhal. Co tady dělá? Po chvíli váhání jsem se tam pomalu vydal. Cítil jsem, jak se celé mé tělo třese. To, co sedělo u stromu se najednou podívalo na mě. Vyděsilo mě to, a tak jsem udělal několik kroků dozadu. Jediné, co jsem viděl bylo, jak se na mě dívají velké žluté oči. Chvíli jsem váhal a pak jsem se tiše zeptal: „Co jsi zač?" Žádnou odpověď jsem ale nedostal. Hm, takže to neumí mluvit. Nebo to tak aspoň vypadá. Upřímně řečeno doufám, že to nemluví. Zničeno nic se to rozběhlo pryč a já jsem se bezmyšlenkovitě rozběhnul taky. Co je to? Z nějakého důvodu jsem chtěl zjistit co je to zač. Za každou cenu.

Běžel jsem co nejrychleji jsem mohl. Nechtěl jsem to ztratit z dohledu. I přes to že jsem cítil, jak mě bolí nohy jsem ani na chvíli nezpomalil. To, co jsem sledoval mi najednou ale zmizelo z dohledu. Zastavil jsem a rozhlédl se. Nikde nic. Kam to zmizelo?! Určitě to tu někde je. Ale kde? Vůbec nic nevidím. Jenom samé stromy, keře a tmu. To je fakt na nic. Za mnou se ozvalo tiché prasknutí větvičky, které hned upoutalo mou pozornost. Rychle jsem se otočil, když v tom mě najednou oslnilo bílé světlo a já spadl na zem. Kvůli prudkému světlu, které mi zasvítilo do očí jsem teď neviděl už opravdu vůbec nic. Jenom jsem slyšel, jak se ke mně někdo přibližuje. To že jsem neviděl, kdo se přibližuje mě vážně děsilo. Kdo je to? Co ode mě chce? Brzy na to mě obklopila tma.