Ozvěny stínu

11. kapitola

S trhnutím jsem se probudil, uff, byl to jen sen. Vlk na mém klíně tiše zavrčel a já jsem sebou vyděšeně cukl. Už zase jsem na něj zapomněl, budu si už muset zvyknout že tu je. Pohladil jsem vlka po hlavě a mé srdce se trochu zklidnilo. Měl bych mu vymyslet nějaké jméno. „Co říkáš na to, že bychom dneska zašli do lesa?" zeptal jsem se ho a on souhlasně zavrčel. Postavil a šel je dveřím, kde na mě zaštěkal, nebo něco na ten způsob. S úsměvem jsem se postavil a šel jsem si dát boty. Ještě, než jsme vyšli z domu ujistil jsem se, že nás nikdo neuvidí. Nestojím o problémy. Nikde nikdo, vypadá to, že máme štěstí. Společně s vlkem jsem vyšel z domu. Zamkl jsem dveře a rozběhl se s vlkem k lesu. Běželi jsme zrovna kolem jedné slepé uličky, když jsem uslyšel zase ten hlas. „Pozor Blade!" Hned na to jsem uslyšel zvuk motoru, bez rozmyšlení jsem zaběhl do uličky a vlka zavolal k sobě. Oba jsme počkali, dokud auto neprojelo kolem. To bylo těsně, díky neznámý hlase. Když jsem si byl naprosto jistý že je auto pryč znovu jsem se rozběhl k lesu společně s tvorem v patách. U lesa jsem se zastavil a zaváhal. Něco mi říkalo ať do toho lesa nechodím. Vlk tiše zakňučel a otřel se mi hlavou o nohu. „Tak jdeme" řekl jsem po chvíli a společně jsme vešli do lesa. Vlk se najednou rozběhl pryč a já bez toho abych na něj zavolal se rozběhl za ním. Bohužel nejsem tak rychlý jako vlk, a tak jsem ho po chvilce ztratil z dohledu. Zastavil jsem se a rozhlédl se. Vlka jsem nikde neviděl. Kam to utekl? Po chvíli jsem pokračoval pomalu lesem a doufal jsem, že se hned vrátí. Šel jsem asi pět minut, když než jsem došel k menší louce, všude bylo spoustu barevných květin. Došel jsem doprostřed a podíval se na krásnou modrou oblohu. Dneska je opravdu hezky. Nakonec jsem si lehl do trávy a pozoroval jsem mraky na obloze. Nikdy jsem si nemyslel že může být pozorování mraků zábava až do téhle chvíle.

Nevím, jak jsem usnul, ale vím že mě probudilo hlasité prasknutí větvičky, jak na ni někdo šlápnul. Otevřel jsem oči a posadil se. Hned jak jsem se posadil jsem spatřil u jednoho stromu stát mě už známého černého vlka. Podíval se mi do očí a zastavil se. Když jsem se podíval do jeho očí ztuhl jsem na místě. Ty oči...už jsem je viděl. Vlk měl velké žluté oči, svítili v slunci jako světýlka. Hlavou mi najednou prolétla vzpomínka na den, kdy mě Black pozval na párty. Na okamžik, kdy jsem viděl u stromu sedět to neznámé stvoření, vzpomněl jsem si na jeho oči. Na krásné žluté oči. Tohle byla přesně ta chvíle kdy mi to došlo. To stvoření bylo celou dobu tento vlk! Rychle jsem se pokusil postavit, nohy mě ale neposlouchali. Vlk se ke mně pomalu rozešel a já cítil, jak se mé tělo napnulo nejistotou. Zastavil se pár kroků ode mě a sedl si. Neudělal už žádný pohyb, jen seděl a upíral na mě své žluté oči. Nerad to přiznávám, ale teď když jsem to zjistil, co bylo to stvoření tenkrát v noci, mám trochu strach. Vlk se na mě díval a čekal co udělám. Když začnu utíkat zabije mě? Zavrtěl jsem hlavou a nejistě jsem k vlkovi natáhl ruku. Buď mi ji ukousne nebo se na mě vrhne a zabije mě, obě možnosti jsou špatné. Vlk se podíval na mou ruku a postavil se. Pomalu přišel k mé ruce. Vyděšeně jsem zavřel oči a doufal, že mě nechá na pokoji. To, co vlk udělal jsem opravdu nečekal. Olízl mi ruku a pak mi pomalu položil hlavu na rameno. Otevřel jsem oči a podíval se na něj. On mě nezabil? Asi mám štěstí, nejspíš. Vlk se po chvíli odtáhl a znovu se mi podíval do očí, pohled jsem mu opětoval. Pomalu jsem se postavil a usmál jsem se, asi se z nás právě stali kámoši, aspoň doufám. No, pokud to je tak měl bych mu co nejdříve vymyslet nějaké jméno. Bohužel mě teď žádné nenapadá... „Vrátíme se domů?" zeptal jsem se vlka a ten tiše zavrčel. Doufám, že to bylo na souhlas. S vlkem po boku jsem se vydal zpátky domů. Stále jsem měl trochu strach, hlavně když se mi otevřel o nohu s tichým zavrčením.

Celou cestu domů jsem byl ponořený ve svých myšlenkách a okolí jsem moc nevnímal. Naštěstí nás nikdo neviděl, myslím si, že bych poznal, kdyby jo. Hned jak jsme vešli do domu si vlk lehl na pohovku a pozoroval mě svými žlutými oči. Když o tom tak přemýšlím tak mi nepřijde zrovna nebezpečný, přestože jsem se ho ještě před chvílí bál. Možná je to proto že mi už párkrát pomohl a už několik dní je v tomto domě se mnou. Nikdy jsem si nemyslel že budu mít doma zvíře, a to zrovna vlka, ale musím říct, že mi to vůbec nevadí. Není to tak špatné, jenom musím vymyslet, jak ho budu před ostatními lidmi skrývat. A hlavně musím vymyslet, jak to udělám, když budu ve škole. Nemůžu ho vzít s sebou, ale nechat ho doma tak dlouho nechci. Co mám dělat? Mohl bych ho nechat v lese, i když to není dobrý nápad, nechci, aby ho někdo zastřelil. Opravdu nevím, co mám dělat... Sedl jsem si na zem a dál jsem si ruce do dlaní. Vlk nejspíš vycítil moje obavy, protože ke mně přišel a sedl si vedle mě. Byl jsem mu za to vážně vděčný. Opatrně jsem ho obejmul usmál jsem se. „Děkuji kamaráde." Jsem rád že tu je, s ním se necítím tak osamělý. Konečně po několika dlouhých letech nejsem sám a nejsem smutný. Možná byla jenom náhoda že jsem ho potkal zrovna já, ale to se nejspíš nikdy nedozvím.

Když jsem vlka pustil cítil jsem se mnohem lépe. Nesmím se tím teď tolik zabývat, na to bude čas jindy. Postavil jsem se na nohy a šel do kuchyně udělat si něco k jídlu. Podíval jsem se na hodiny, bylo už odpoledne. Jak dlouho jsme v tom lese byli? Podvědomě jsem nachystal jídlo i mému vlčímu kamarádovi. Oba jsme jídlo snědli během chvilky. Umyl jsem nádobí a šel jsem si sednout na pohovku. Cestou jsem si vzal knihu, kterou jsem měl rozečtenou. Sedl jsem si na pohovku a začal jsem si číst. Vlk vyskočil vedle mě a lehl si, hlavu mi položil na nohy. Jeho přítomnost byla příjemná a cítil jsem se bezpečně. Jenom jsem se usmál a dál si četl. Po nějaké době mě čtení unavilo a já jsem i s knihou v ruce usnul.

Tentokrát jsem se neocitl na velkém nádvoří, ale ocitl jsem se v nějaké hodně tmavé místnosti. Bylo tu vlhko, zima a taky tma. Kde to jsem? Proč nejsem na nádvoří jako vždycky? Mé oči si pomalu zvykli na tmu, takže jsem konečně viděl aspoň trochu. Místnost měla stejně jako každá místnost, ve které jsem byl černé stěny a podlahu. Z místa, kde jsem stál jsem viděl pouze nějaký velký stůl, pochodeň, která nejspíš už hodně dlouho nehořela, dveře, tři větší okna a pak točité schodiště vedoucí nahoru. Můžu hádat, že okna jsou zavřená a jen tak je neotevřu, a pokoušet se o to nebudu. Nemám tu nic, čím bych mohl pochodeň zapálit, a i kdyby jo není jisté, že bude hořet. Zbývají jen dvě možnosti, zkusím otevřít dveře a zjistit co je za nimi nebo půjdu do točitém schodišti nahoru? Ani jedna možnost se mi zrovna nelíbí, ale nechci jenom stát na místě a mrznout. Po chvíli jsem se vydal k točitému schodišti. Už mám dost toho, jak otevřu dveře a za nimi objevím něco co opravdu nechci. Navíc vždycky jsem šel dolů a ani jednou jsem se nerozhodl jít nahoru, je načase to změnit. U schodiště jsem se zastavil a zaváhal jsem. Po tom, co jsem viděl naposledy si nejsem jistý, jestli je mé rozhodnutí správné. Ne, už jsem se rozhodl, musím zjistit co je nahoře. Sice se bojím, že vyjdu nahoru a uvidím zase jak je někdo mučen, ale asi to budu muset prostě risknout. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu jsem se vydal po schodech nahoru.