Ozvěny stínu

3. kapitola

Jsem mrtvý? „Necítím puls, ztrácíme ho!" Co se to děje? Kde to jsem? „Rychle! Pospěšte si! Musíme udělat transplantaci!" Co? „Nestihneme to! Jestli něco neuděláme tak zemře!" Proč tu jsem? Co po mě chcete? Nechte mě! Prosím... Ať to už skončí. Blacku kde jsi a kde jsem vůbec já? Všechno je tak temné a vzdálené, je to tu tak chladné...

Otevřel jsem oči. Kde to jsem? Ležel jsem na bílém lůžku. Počkat? Co?! Rychle jsem se posadil a hned jsem toho litoval. Do hlavy mi vystřelila ostrá bolest. S povzdechem jsem si znovu lehl a zavřel oči. Najednou jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Vedle mě na židli seděl Black a díval se na mě s ustaraným pohledem. Znovu jsem se posadil, tentokrát mnohem pomaleji, a usmál se na něj. „Konečně ses probral. Měl jsem o tebe strach" řekl a usmál se. Měl o mě strach? „Blacku, co se stalo?" Z Blackovi tváře po mé otázce zmizel úsměv. „Pravda je že nevím, všiml jsem si, že jsi pryč, a tak jsem tě šel hledat. No a když jsem tě našel" Black se zarazil a uhnul pohledem. Kývnutím hlavy jsem ho pobídl ať pokračuje. „Když jsem tě našel...byl jsi celý od krve, zraněný. Myslel jsem si, že jsi mrtvý" měl ve tváři tolik smutku, bolesti a strachu. „A kde to vlastně jsme?" Black chvíli mlčel, než mi odpověděl. „V nemocnici" právě když to dořekl se otevřeli dveře a do pokoje vešla zdravotní sestra. „Vidím, že jsi v pořádku, ale i tak se musím zeptat. Jak se cítíš?" Podíval jsem se na Blacka a pak na sestru. „Cítím se dobře, jenom mě trochu bolí hlava." Sestra se na mě usmála „to je dobře. Můžeš mi říct co se stalo?" Chvíli jsem mlčel a jen na ni koukal. Přemýšlel jsem, co bych jí měl říct a pak jsem řekl: „Vlastně ani nevím. Šel jsem se projít do zahrady a pak" a pak co? Nemohu jí říct, že jsem sledoval něco, co asi ani neexistuje, myslela by si, že jsem blázen. „A pak?" zeptala se sestra a vytrhla mě tím ze zamyšlení. „No...nejsem si jistý" řekl jsem rychle a upřel pohled na svoje ruce. Sestra pouze přikývla a odešla. Black do mě strčil prstem "ty vážně nevíš co se stalo?" na jeho otázku jsem neodpověděl a dál se díval na své ruce. „No tak, Blade... Musíš to vědět." Lehl jsem si a zavřel oči. Doufal jsem, že mě nechá na pokoji, ale mýlil jsem se. Když do mě znovu strčil prstem řekl jsem: „Já to nevím Blacku! Jediné, co si pamatuji je, že jsem běžel zahradou tvé sestry. A pak jsem ztratil vědomí." Do hlavy mi znovu vystřelila ostrá bolest a já sebou cuknul. „Jsi v pohodě, Blade?" zeptal se Black starostlivě. Podíval jsem se na něj a odpověděl mu: „Jo jsem...jenom mi zase třeští hlava." Black přikývl a pousmál se „to jsem rád." Najednou se otevřeli dveře a do pokoje přišla stejná zdravotní sestra jako předtím. „Bohužel návštěvní hodiny už budou končit, takže vás musím požádat abyste odešel." Když Black přikývl a postavil se cítil jsem se trochu zklamaně. „Chápu, tak já už teda půjdu. Zatím se měj" řekl a opustil pokoj. Sestra se usmála a řekla: „Máš skvělého kamaráda." „Jo, toho nejlepšího" řekl jsem si spíš sám pro sebe a trochu se pousmál. „Kdybys cokoli potřeboval tak zazvoň na tohle" ukázala na malý zvonek vedle mého lůžka. „A já hned přijdu. Dobře?" Přikývl jsem a sestra odešla. Podíval jsem se z jediného okna v místnosti. Myšlenkami jsem se vrátil na párty. Co se vlastně stalo? Proč si nemohu na nic vzpomenout? Byl jsem na párty a pak jsem běžel zahradou za tím podivným stvořením nebo co to bylo. Potom to zmizelo a mě se podlomily nohy, nic víc si nepamatuji? Ne, ještě si pamatuji ty oči, krásné žluté velké oči. Asi to byla kočka nebo liška a jenom jsem se nechal unést. Tak proč mám pocit, že je v tom něco víc?

Ležel jsem na lůžku a koukal do stropu. Už uběhly dva dny od doby, co jsem se probral v nemocnici na lůžku, a nevěděl co se mi stalo ani kde jsem. Asi před hodinou mi doktor řekl že jsem podstoupil operaci. Během operace byli podle doktora menší problémy. Některé mé orgány byli prý vážně poškozené, a tak je museli transplantovat. Tomuhle on říká menší problémy?! To jako vážně?! Poté co mi to řekl mi dal nějaký lék na bolest hlavy, protože si nejspíš všiml, že trochu trpím. Na operaci jsem si tak matně vzpomínal, ale nejsem si jistý. Možná si to jenom nalhávám. Konec konců si přece nikdo nemůže pamatovat něco takového. Nebo snad jo? Doktor mi taky řekl že mě už brzy pustí, pokud budu v pořádku. No, v pořádku jsem i teď. Bolest hlavy je přece běžná, ne? Nevidím důvod, proč nemohu odejít už dneska. Škubl jsem sebou, když se ozvalo klapnutí zámku a někdo vešel do pokoje. „To jsem já, Blade" ozval se pobavený hlas Blacka který se usmíval od ucha k uchu. „Myslel jsem si, že je to někdo jiný" řekl jsem a úsměv mu oplatil. Black přišel blíž a řekl: „Vypadáš lépe, než když jsem tě viděl naposledy." „Naposledy jsi mě viděl před dvěma dny, Blacku. Říkáš to jako kdybys mě neviděl celé roky." Oba jsem se rozesmáli. „Pravda. Oh, než na to zapomenu něco jsem ti přinesl." Usmál jsem se, když z batohu, co měl na zádech vyndal knihu a podal mi ji. „Myslel jsem si, že by se ti hodila, aby ses tu nenudil." „Tak to ses trefil, celé dny tu umírám nudou." Opatrně jsem si od něj knihu vzal a otevřel ji. „Díky. Blacku? Brzy mě odtud konečně pustí. Není to super?" Přikývl a vesele vykřikl: „To je úžasné! Co kdybychom to oslavili skvělou párty?" Měl ze zprávy, že mě pustí takovou radost, až mě to trochu děsilo. Na jeho otázku jsem zavrtěl hlavou. „Žádné párty, další už ne." Další bych už nezvládl. Co kdyby se stalo něco horšího? Rychle jsem tu myšlenku zahnal do koutu své mysli. Neměl bych o tom ani uvažovat. Podíval jsem se na Blacka přesně ve chvíli, kdy odcházel. „Už jdeš?" zeptal jsem se a Black mi věnoval úsměv. „Bohužel už musím. Máma nás dneska někam chce vzít. No tak se uvidíme později" řekl, než otevřel dveře a odešel. Otevřel jsem knihu, co mi donesl a začal číst. Po pár hodinách mě to unavilo, a tak jsem usnul s knihou v ruce.