Ozvěny stínu

16. kapitola

Dívali jsme se jeden druhému do očí. Člověk vlku, vlk člověku. Atmosféra, která se vytvořila v pokoji by se dala krájet. Vážně právě promluvil? Vlk promluvil? Ne, to není možné, je to vlk. Vlci přece nemluví! Nejsem v pohádce. Tak koho jsem to teď slyšel promluvit? Všechny mé smysli byli na poplach, mozek nebyl schopen normálního fungování, natož myšlení. Řekl jsem jedno slovo předtím, než jsem slyšel hlas. Ten hlas... Shadow, to bylo slovo, jméno, které jsem řekl. Vlk nahnul hlavu na stranu a chvíli na to jsem znovu uslyšel ten hlas. „Blade...v pořádku?" Nejspíš jsem už vážně zešílel! Nejdříve mé sny, pak slyším nějaké hlasy a teď na mě mluví vlk! Je ze mě už šílenec. Nezmohl jsem se na nic jiného než pomalé přikývnutí. Na tohle mě nikdy nikdo nepřipravil. „Nechtěl jsem tě vyděsit" promluvil znovu hlas, který patřil vlkovi přede mnou. Jeho hlas mi zněl v hlavě jako nějaká myšlenka, která je příliš hlasitá na to, aby šla ignorovat. Vyděsit? Haha vůbec nejsem vyděšen, už jsem umřel vyděšením. „T-ty jsi Shadow?" zeptal jsem se a snažil jsem se netřást. Vlk tiše zavrčel což mělo podle všeho znamenat ano. Neměl jsem tušení, co bych měl udělat. Mám utéct nebo zůstat na místě? Obě možnosti mi právě připadaly nebezpečné. „U-ublížíš mi?" Vlk nesouhlasně zavrčel a já cítil jak se mé srdce, doteď prudce bijící, trochu zklidnilo. Konečně jsem byl schopen se pohnout. Pomalu jsem se přesunul ke své posteli a sedl si na ni, oči jsem nespouštěl z tvora přede mnou. Vlk se posadil. Byl klidný jako by to pro něj byla obvyklá situace. „Máš otázky, ano." Ano, mám otázky. Mám hromadu otázek. Kdo by v takovéto situaci taky neměl, že? „Odkud jsi?" zeptal jsem se a téměř okamžitě dostal odpověď. „Byl jsi tam ve snech," to bylo vše, co mi řekl. Úžasná odpověď. Měl jsem spoustu otázek, ale usoudil jsem, že bude nejlepší se zeptat jenom na ty, které považuji opravdu za důležité. „Tenkrát v té zahradě...co jsi tam dělal? A pak tenkrát ve škole, když přišli ti lidé, byl jsi to ty, co mluvil v mé hlavě?" Nastalo ticho. Cítil jsem, jak se mi jeho pohled propaluje snad až do duše. Ticho trvalo ještě takových pět minut, než ho prolomil Shadowův hlas. „Ano, mluvil. Já hledal jsem tě" řekl to tak klidně, že to ve mě vyvolalo zvláštní pocit. Hledal mě tam? Pak mě asi našel. „Proč jsi mě hledal?" Vlk konečně uhnul pohledem pryč a já měl konečně pocit, že mohu zase volně dýchat. „Zjistíš později" odpověděl a postavil se. Ve chvíli, kdy se vydal mým směrem jsem z neznámého důvodu neměl strach, připadalo mi to přirozené. Za tu dobu, co jsem s ním už strávil jsem ho už nepovažoval za nebezpečí. Zastavil se u mých nohou a hlavou se o ně otřel. Přestože mi hlava říkala, že tvor přede mnou není bezpečný, měl jsem pocit jako by byl Shadow můj starý dobrý přítel. Upřímně po té době, co s ním žiji pod jednou střechou jsem ho začal brát jako mého přítele, jako člena rodiny. Už pro mě nebyl nadále tím neznámým tvorem, kterého jsem potkal a donesl zraněného sem. Je to můj vlk, jehož jméno je Shadow. Pousmál jsem se a natáhl ruku k jeho hlavě. Olízl mi špičky prstů a já ho následně podrbal za uchem. Je mi jedno odkud je nebo kdo to je, získal místo v mém srdci, mém životě a už ho navždy mít bude.

Nepamatuji si, kdy jsem usnul, ale když jsem se vzbudil, ležel Shadow hned vedle mě. Kniha, kterou předtím shodil ze stolu pořád ležela na zemi, nečekaně. V hlavě jsem si pomalu začal urovnávat myšlenky. Všechno se stalo příliš rychle a já jsem potřeboval čas, abych mohl vše vstřebat. „Dobré ráno, Blade." Při Shadowových slovech jsem sebou cukl a on se na mě nechápavě podíval. Nejspíš mi bude nějakou dobu trvat něž si zvyknu na to, že Shadow umí určitým způsobem komunikovat. „Dobré ráno..." odpověděl jsem a pohladil vlka po hlavě. Oba jsme vstali z postele ve stejnou chvíli, bylo to docela hezké. Než mi vešel do života byli dny nudné a nic pro mě nemělo cenu a ani smysl. Po smrti mých rodičů jsem ztratil jakoukoli vůli k životu, život pro mě už nic neznamenal. Setkání s Blackem mi pomohlo, abych znovu probudil pocity, které ve mě tak dlouho čekali za závěsem smutku a prázdnoty. Možná bych mu měl někdy poděkovat. Při vzpomínce na den, kdy mi bylo řečeno, že jsou rodiče mrtví se mi sevřelo srdce. Jsou pryč, zemřeli při nehodě... Z mých myšlenek mě vytrhl Shadow, který mi narazil hlavou do nohy a tiše zavrčel. „Promiň, na chvíli jsem se zamyslel. Jsem v pohodě" řekl jsem a donutil se k malému úsměvu. Nejsem v pohodě, ale i tak budu radši lhát, protože nechci nikomu vysvětlovat kde je problém. Se Shadowem po mém boku jsem došel do kuchyně a nachystal si snídani a jemu jsem dal nějaké maso, které jsem našel v ledničce. Zajímalo by mě, jestli je Black už zpátky... Snad si užil svůj pobyt v jiném městě...i s jeho starší sestrou. „Půjdeš dnes zas do knihovny?" zeptal se mě zničehonic Shadow a já se na něj překvapeně podíval. Chvíli jsem přemýšlel o odpovědi a pak jsem zavrtěl hlavou. „Ne, nechce se mi." Teď když jsem zjistil, co je tenhle vlk jsem nějak neměl chuť na to zjišťovat něco dalšího. Sice mě pořád zajímalo, co je místo, o kterém se mi zdá ve snech, ale bude asi lepší to řešit až později. Podle všeho je tu určitý důvod, proč jsme se já a Shadow potkali. Ať je ten důvod jakýkoli, chci ho vědět. „Promluvíme si, Blade."