Ozvěny stínu

4. kapitola

Stojím na velkém nádvoří. Všechno je tu tak temné a tmavé. Co je to za místo? Byl jsem tu někdy? Ne, tohle je přece sen, jenom obyčejný sen. Na nádvoří bylo spoustu lidí. Něco na nich ale bylo zvláštního. Měli šedou pokožku, kruté a chladné oči, tmavě šedé až černé vlasy. I okolí bylo chladné. Ve vzduchu šla cítit smrt. Děsilo mě to. Zavřel jsem oči a doufal že až je otevřu budu z tohoto místa už pryč. „Není to skutečné, není to skutečné..." opakoval jsem si pořád dokola. Když jsem zase otevřel oči, lidé a všechno ostatní tu stále byli. Najednou jeden z těch podivných lidí šel ke mně. Dostal jsem strach. Nepřibližuj se! Byl už skoro u mě, když se najednou zastavil. Uh, už jsem měl vážně strach, že nezastaví. Moji pozornost upoutali hlasy za mnou. Slovům jsem nerozuměl. Asi to je nějaký cizí jazyk, no, to je mi teď ale jedno. Rychle jsem se otočil, proti mně šla celá skupina těch podivných lidí. Ustoupil jsem jim z cesty a oddychl si. Jsem rád že šli dál. Ale proč jsem vůbec ustoupil, přece ve snu se mi nemůže nic stát, nebo může? Ne, určitě ne. Je to můj sen, já rozhoduji, co se v něm stane. Po chvíli jsem se rozběhl přes nádvoří. Cestou jsem zahlédl nějaké stvoření, vypadalo jako něco mezi psem a vlkem. Měl jsem dojem, že už jsem ho někdy viděl, ale to nemůže být pravda. Doběhl jsem k velké černé bráně. Byla zavřená. Co za ní asi je? Zatlačil jsem do brány, ale ta se ani nepohnula. Asi se budu muset trochu víc snažit. Zapřel jsem se celým svým tělem do brány. Ta se s hlasitým vrzáním pomalu otevřela. Usmál jsem se a vyběhl bránou ven. Ale pak jsem najednou necítil nic pod nohama. Začal jsem padat a já jsem cítil, jak začínám panikařit. Pode mnou byla pouze nekončící temnota. Natáhl jsem se po něčem, ale nic kolem mě nebylo. Jen temnota a chlad. Zavřel jsem oči a doufal jsem, že to už brzy skončí. To tahle díra nebo co to je nemá konec?

S trhnutím jsem se posadil. Byl to jen sen. Připadalo mi chvíli, že je to ale skutečné. Dneska mě mají propustit z nemocnice ale i tak ještě pár dní nebudu moct jít do školy. Blackovi se to asi moc líbit nebude. No ale zase bude rád že jsem v pořádku. Je to skvělý přítel, jsem rád že ho znám. Je to můj nejlepší přítel. Podíval jsem se k oknu, venku bylo zataženo takže nemohu říct kolik je hodin. Hodiny tady nemám a mobil taky ne. Přehodil jsem nohy přes okraj lůžka a postavil se a přešel k oknu. Šedé mraky se líně táhli po obloze. Nejspíš bude dneska pršet. Zrovna jsem chtěl odejít od okna, když mou pozornost upoutalo něco sedícího u jednoho domu. Že by nějaké toulavé zvíře? Zavrtěl jsem hlavou a šel zpátky k lůžku. Vzal jsem si do ruky knihu, co mi donesl Black a otevřel ji. Po chvíli se otevřeli dveře a do pokoje vešel doktor. „Mám pro tebe dobrou zprávu, mladíku, už můžeš odejít." Pomalu jsem přikývl. hodil jsem si na sebe svoje oblečení které jsem měl na párty. Nejspíš ho někdo vypral, protože na něm nebyli vidět žádné stopy po krvi nebo hlíně. Sám pro sebe jsem se pousmál a s knihou v ruce vyšel ven.

Sedím u stolu a povídám si s Blackem. Když jsem vyšel z nemocnice tak stál pod stromem a usmíval se na mě. Řekl, že slyšel, že mě mají dneska pustit, a tak si řekl že na mě počká před nemocnicí. Prý čekal už kolem dvou hodin. Cítil jsem se kvůli tomu trochu blbě, a tak jsem mu nabídnul, že může jít ke mně domů a on s nadšením souhlasil.

„Blade, takže co v tom tvém snu bylo?" zeptal se Black a já si povzdychl. Ach jo už snad po třetí se mě na to ptá. „Já nevím, byl jsem na nějakém nádvoří a byli tam nějací lidé s šedou pletí. Byl to jen sen, že jo?" Když přikývl trochu mě to uklidnilo. „Hej Blade" „Hm?" Black se usmál a vytáhl z kapsy můj mobil. „Tohle je asi tvoje, že?" Přikývl jsem a úsměv mu oplatil. „Jak dlouho ho už máš?" zeptal jsem se a on pokrčil rameny. „Zhruba od párty?" To ho má už takhle dlouho a řekne to jen tak jako by to bylo naprosto normální? Hm, Black je vážně zajímavý člověk. „Zítra si zase popovídáme, jdeš zítra do školy doufám" řekl Black a vydal se ke vstupním dveřím. Rád bych mu řekl že ano ale bohužel musím říct ne. „Promiň Blacku, podle doktora bych se ještě pár dní neměl moc přepínat." Nejspíš byl zklamaný ale i tak se na mě usmál. „Dobře, chápu" řekl ještě, než odešel. Zavřel jsem za ním dveře, které nechal otevřené. Zítra za ním zajdu, určitě ho to potěší. Po dnešním dni jsem byl vyčerpaný, a tak jsem si hodil rychlou sprchu a zamířil do svého pokoje. Když jsem si lehl do postele, myslel jsem, že rychle usnu. Spánek ale nepřicházel. Vzal jsem si do ruky knihu a začal ji číst. No abych byl upřímný tak jsem trochu knihomol. Knihu jsem četl asi hodinu, než jsem ji odložil a zhasnul světlo vedle postele. Zavřel jsem oči a nechal jsem své myšlenky myšlenkami. Doufám, že se mi nebude zdát zase ten sen.