Ozvěny stínu

7. kapitola

„Blade! Hej, prober se!" Rychle jsem otevřel oči a posadil se. Vedle mě klečel Black a díval se na mě s obavami „co se ti stalo?!" Rozhlédl jsem se a uvědomil jsem si, že ležím před mým domem. Vlk byl ale pryč. „Kde je?" Black naklonil hlavu na stranu a zeptal se: „Kdo?" Počkat Black o tom vlkovi vlastně ještě neví. „Nikdo, jen se mi něco zdálo" zalhal jsem. „No jo...poslední dobou se ti pořád něco zdá, Blade. Někdy mám pocit, že ti mozek vymyli mimozemšťani" řekl a oba jsem se rozesmáli. Usmál jsem se „asi jo." Má pravdu, poslední dobou se mi pořád zdají sny o tom místu. Neřekl jsem mu že se mi zdáli další sny o tom místu, nechci se o tom bavit. Postavil jsem se a sykl bolestí. Rozbolela mě ruka, do které mě zasáhla kulka. Ten muž mířil přesně. Než si stihl Black něčeho všimnout schoval jsem ruku za záda. Na ostatní zranění jsem si už docela zvykl, takže už ani tolik nebolí ale stejně to není zrovna příjemné. Postavil jsem se a usmál jsem se. „Pojď dovnitř" pokynul jsem mu. Oba jsme šli do mého domu, kde jsme si sedli na pohovku. „Můžu se tě na něco zeptat?" přikývl jsem. Black se mi podíval do očí „co se ti vlastně stalo?" zeptal se a já jsem pokrčil rameny. „Nevím." Black se usmál „aha" řekl tiše. Ví, že mu lžu, ale nemůžu mu prostě říct pravdu. „Měl bys jít do nemocnice, ty zranění jsou celkem vážné" řekl po chvíli Black a já jsem cítil, jak se z mého obličeje ztrácí úsměv. Všiml si toho. Přikývl jsem a řekl: „Zítra tam zajdu." Přikývl a usmál se. „Mám otázku...proč jsi utekl?" Sklopil jsem hlavu „nevím, promiň." Black se mě ptal, co se stalo s těmi muži, co se za mnou rozběhli, když jsem utekl ze třídy. Ve tváři měl vepsaný výraz, který říkal, že nemá cenu mu lhát. Neodpověděl jsem, pouze jsem pokrčil rameny a podíval se k oknu. Black můj pohled následoval. Vlastně, ani já nevím co se s nimi stalo, jediné, co vím je, že jsou oba nejspíš mrtví. Zajímalo by mě, kam zmizel ten vlk, nemohl přece jen tak odejít. Má zraněnou nohu, takže asi nebude moc daleko. Až budu moct tak ho půjdu najít. Nevím proč, asi proto že mi pomohl. Navíc mi ho je líto. Ten vlk se úplně sám vystavil nebezpečí a pomohl mi. Kvůli mně byl zraněn...stejně jako já. Z mých myšlenek mě vytrhla Blackova slova. „Tak já už půjdu, musím ještě si něco zařídit. Uvidíme se později," řekl Black a postavil se. „Dobře" odpověděl jsem mu rychle ještě, než opustil můj dům. Tak jo jdu najít toho vlka. Bude lepší ho najít co nejdřív protože jinak by ho mohli najít nějací lidé a něco mu udělat. Když jsem se postavil na nohy málem jsem spadl na zem. Ucítil jsem tupou bolest hlavy a v místech kde jsem byl zraněn. Budu se asi muset dát trochu do pořádku, než se někam vydám. Šel jsem pomalu do koupelny a našel jsem lékárničku. Téměř automaticky jsem z ní vytáhl obvazy a další věci které jsem potřeboval. Přibližně po půl hodině jsem už konečně mohl jít hledat toho vlka. Ruku jsem měl obvázanou od zápěstí až po loket a další zranění byli buď skryté za obvazy nebo náplastmi. Docela to krvácelo, ale co se dá dělat. Vyšel jsem z domu a vydal jsem se k lesu, jestli se na nějakém místě skrývá zraněný vlk, tak je tím místem zaručeně les. Byl jsem už pár metrů od lesa, když jsem uslyšel zvuk motoru. Mým směrem jelo velké auto bílé auto. Okamžitě jsem si všiml, že v něm sedí úplně stejně oblečení muži jako ti, co zabil ten vlk. Rychle jsem si přehodil kapuci od mikiny přes hlavu a opřel jsem se o nejbližší zeď. Cítil jsem, jak se mnou projela vlna nervozity, když auto projíždělo kolem. Byl jsem rád že nezastavilo a pokračovalo v klidu dál. Přestože bylo auto už daleko, kapuci jsem si nedal dolů pro případ, že bych je potkal později znovu.

Měl jsem asi docela štěstí, protože jsem je už nepotkal. Když jsem stál u lesa přemýšlel jsem, jestli se nemám otočit a jít zpátky domů. Ne! Nemůžu to teď vzdát, musím ho najít! Kdybych teď šel domů tak bych celou cestu šel naprosto zbytečně. Někde v tomto lese je nejspíš zraněný vlk, který potřebuje pomoc. Zhluboka jsem se nadechl a vešel jsem do lesa. Šel jsem pomalu a hledal jsem jakýkoli pohyb. Nikde nic, nikde ani stopa po vlkovi. Chtěl jsem to už vzdát, když jsem uviděl na zemi přede mnou krev. Podíval jsem se pod sebe a cítil, jak se mi převrací žaludek. Stál jsem v louži krve, lepila se mi na boty stejně jako bahno. Zahnal jsem nevolnost a rozhlédl se, brzy jsem si všiml dalších. Ve vzduchu se vznášel docela silný pach krve, dělalo se mi z toho špatně, ale i tak jsem šel dál. Zastavil jsem se až ve chvíli, kdy jsem si všiml černého tvora ležícího u stromu. Přes všechnu bolest jsem se k němu rychle rozběhl. Z rány, co mu udělal jeden z těch mužů mu tekla krev, bylo to opravdu hodně krve. Vypadal strašně. Klekl jsem si vedle něj a prohlédl jsem si ho. Měl hodně slabé dýchání, oči byli zavřené. Ležel nehybně na boku a najednou vypadal tak strašně zranitelně. Nejspíš mu už moc času nezbývá...jestli něco brzy neudělám, zemře. Co mám ale dělat? V hlavě jsem měl najednou příliš mnoho myšlenek, a tak jsem udělal to první, co mě napadlo. Vzal jsem ho do náruče co nejjemněji jsem s mými zraněními dokázal. Jeho krev se mi okamžitě začala vsakovat do oblečení. I s vlkem jsem se postavil a šel jsem co nejrychleji domů. Překvapilo mě, že na dospělého vlka byl opravdu lehký. Nevím, jestli je to možné, ale připadá mi lehčí než jiná zvířata, možná dokonce i lehčí než člověk. Ale jak je to možné? Možná se mi to jenom zdá, nakonec není možné, aby byl tak lehký. Nejspíš mi to tak připadá jen kvůli adrenalinu. Když jsem došel ke kraji lesa trochu jsem znejistěl. Jak ho vůbec dostanu až ke mně domů? Přece nemůžu jen tak přes ulici nést vlka v náruči, to by bylo šílenství. Ale mám snad jinou možnost? Ne, musím se rychle rozhodnout. Právě teď jdu jde o čas a taky o život tohoto tvora. Nemám na výběr, musím mu pomoct. Nakonec jsem se rozhodl to risknout a vydal jsem se k mému domu. Šel jsem mnohem rychleji, než když jsem byl v lese. Všechny mé smysli pracovali na sto procent. Kdyby mě tu teď někdo viděl, byl by to opravdu velký problém. Došel jsem ke dveřím od domu a nějakým způsobem je otevřel. Rychle jsem vešel a zabouchl za sebou nohou dveře. Došel jsem do obýváku a položil jemně vlka na pohovku. Rychle jsem došel do koupelny a vzal jsem do ruky lékárničku. S lékárničkou v ruce jsem se vrátil zpátky k vlkovi. Vytáhl jsem z ní všechny obvazy a k tomu ještě malé kleště abych mohl vytáhnout kulku z jeho těla. Rychle jsem se stavil do kuchyně a vzal jsem si nějaký náhodný talíř. Když jsem došel zpátky k vlkovi, sevřelo se mi srdce. Jeho stav se za tu dobu, co jsem ho nesl sem zhoršil. Klekl jsem si vedle něj a pohladil ho bez přemýšlení po hlavě. Je mi ho vážně líto, zranili ho kvůli mně. Pomohl mi a já teď pomůžu jemu. Vzal jsem do ruky kleště. Cítil jsem, jak mě na ruce chladí kov. Je tu takový menší problém...ještě nikdy jsem nevytahoval kulku z těla zvířete, ne že bych někdy vůbec z někoho vytahoval kulku. Tohle je poprvé co dělám něco takového a upřímně si nejsem vůbec jistý, jak se to má správně dělat. No budu to prostě udělat a doufat že to dopadne dobře. Zhluboka jsem se nadechl, tak jo...jdu na to.

Sedím u zdi naproti pohovky a dívám se na tvora který na ní leží. Mé oblečení je celé nasáklé jeho krví, stejně jako koberec u pohovky. Kulka se mi podařila vytáhnout asi po dvou minutách. Hned jak byla kulka venku jsem mu ránu po kulce obvázal co nejlépe to šlo. Celou dobu mi tepalo ve zraněné ruce. Bolelo to tak moc že jsem si myslel, že mi upadne. Z pachu, který se vznášel po domě mi bylo blbě. S námahou jsem se postavil a šel ze sebe umýt krev. Došel jsem do koupelny, vysvlékl se a pustil na sebe teplou vodu a umyl jsem se. Nechápu, jak jsem to mohl zvládnout se svými zraněními a bolestí která je doprovázela, ale zvládl jsem to. Když jsem se umyl šel jsem z koupelny do svého pokoje a vytáhl si ze skříně jiné oblečení. Měl jsem na sobě teď černé rifle, černé tričko a samozřejmě černou mikinu s kapucí. Šel jsem zpátky do obýváku a cestou si vzal z kuchyně něco k jídlu. Po dnešním dlouhém dni jsem měl docela hlad. Když jsem došel k vlkovi byl jsem smutný, ale šťastný zároveň. Když jsem ho našel vypadal jako by každou chvílí měl vydechnout naposledy a teď vypadá jako by se měl každou chvílí probudit. I tak se ale trochu bojím, jestli je v pořádku. Co když jsem udělal něco špatně? Očima jsem si prohlédl jeho zranění zakrytá za obvazy. O čem to přemýšlím? Určitě jsem všechno udělal dobře...teda doufám. Sedl jsem si naproti vlkovi a rukou si podepřel hlavu. Cítil jsem, jak pomalu ale jistě můj mozek vypíná. Po pár dlouhých minutách jsem ve své poloze usnul.