Ozvěny stínu

9. kapitola

Sedím na zemi a dívám se na vlka. Je to už dva dny od té doby, co jsem ho sem donesl zraněného. Nikdo neví že tu je, ani Black. Při pomyšlení, že by se Black nebo kdokoliv jiný dozvěděl o tvorovi v mém domě se ve mně všechno sevřelo. Naštěstí ten je teď někde mimo město se svou sestrou. Na jednu stranu je to tak lepší, ale na druhou stranu je mi trochu nepříjemná představa, že mu budu lhát. Pozítří prý má přijet zpátky, musím vymyslet, jak před ním vlka schovám. Nechci vědět co by se stalo, kdyby zjistil, že mám doma vlka, kterého jsem náhodou potkal. Asi by z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený. Bude lepší, když se o něm nikdy nedozví už pro jeho vlastní bezpečí. S tou myšlenkou jsem se postavil a šel jsem si vzít něco k jídlu do kuchyně. Vzal jsem si jogurt z lednice a šel jsem si sednout ke stolu, cestou jsem vzal ještě lžičku z šuplíku pod dřezem. Došel jsem ke stolu a začal jsem jíst, nebylo to nic moc. Vyrušilo mě hlasité zaklepání na dveře. Kdo by to mohl být? Ani jsem nedojedl a šel zjistit kdo to je. U dveří jsem se zastavil. Ať je tam kdokoliv rozhodně to není Black. Nadechl jsem se a otevřel dveře. Stál tam muž v bílé košili, modrým sakem a kravatou. „Ano?" zeptal jsem se ho rychle. Muž se mi podíval do očí a řekl: „Dobrý den chlapče, hledáme velkého černého vlka. Neviděl jsi ho?" Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil o kom mluví, ale když mi to došlo řekl jsem: „Ne, neviděl." Muž se zamračil. „Jsi si tím jistý? Vypadá jako velký pes, opravdu jsi ho neviděl?" Znova jsem zavrtěl hlavou, „opravdu jsem ho neviděl." Vůbec jsem ho neviděl, jenom mi spí na pohovce. Muž po chvíli přikývl. „Dobře, děkuji chlapče. Kdybys ho viděl tak zavolej na tohle číslo" řekl a podal mi nějaký papírek s číslem. Pak se otočil a odešel. Rychle jsem zavřel dveře a zamknul, nechtěl jsem riskovat, že by ho napadlo se podívat do mého domu. Slyšel jsem své srdce, jak divoce tluče do mé hrudi. Hledají toho vlka...tohle není dobré. Musím si teď dávat opravdu velký pozor na to, aby ho někdo náhodou nezahlédl, nikdo se o něm nesmí dozvědět.

Jsou přibližně čtyři hodiny odpoledne a já jsem v jediné knihovně která je v tomto městě. Stojím u police a dívám se na jednotlivé knihy. Můj pohled upoutala kniha v černém obalu, nejspíš z nějaké látky. Vzal jsem ji do ruky a prohlédl si ji. Kniha se jmenovala „Ztracený svět." Začal jsem listovat, když z knihy najednou vypadl poskládaný list papíru. Rychle jsem ho chytil ještě, než stihl dopadnout na zem. Prohlédl jsem si papír v mé ruce. Byl už nažloutlý, takže musel být už v té knize hodně dlouho. Ale jak to že si ho nikdo nevšiml, to tu knihu nikdo přede mnou neotevřel? Zajímalo mě, co je na tom papíru, ale zároveň jsem se trochu obával jeho obsahu. Nakonec mě ale přemohla zvědavost a já papír rozevřel. Byl hustě popsaný cizím písmem, které jsem nikdy neviděl. I tak mi připadalo že to písmo znám, něco na tom písmu mi bylo velmi povědomé. Poskládal jsem papír a vložil jsem ho zpátky do knihy. V knihovně jsem byl ještě asi hodinu, možná déle, než jsem se rozhodl odejít. Půjčil jsem si tu knihu, ve které byl ten velmi starý papír. Z nějakého důvodu mi nechtěli tuhle knihu půjčit, ale nakonec jsem je přemluvil a oni mi ji velice neochotně půjčili. Když jsem vyšel z knihovny byl už skoro večer. Vydal jsem se co nejkratší cestou domů. Cestou se mi nic nestalo a ani jsem nikoho nepotkal, naštěstí. Zrovna jsem odemykal, když jsem uslyšel, jak na druhé straně dveří něco spadlo. Že by se někdo vloupal do mého domu? Pomalu jsem otevřel dveře a vešel dovnitř, dveře jsem následně zase zavřel a zamknul. Rozsvítil jsem a téměř okamžitě si všiml svého mobilu ležícího telefonu na zemi. Chvíli na to z poza rohu vykoukla hlava černého vlka se sklopenými uši. Trochu mě to vyděsilo abych byl upřímný. Úplně jsem na něj zapomněl. Položil jsem knihu, kterou jsem si půjčil v knihovně na malý stolek, ze kterého před chvílí spadl můj mobil a usmál jsem se na vlka. Pak jsem si klekl a zvedl jsem mobil ze země, na displeji byla menší prasklina, ale co je to jen mobil. Vlk ke mně pomalu přišel a otřel se mi hlavou o rameno. Trochu jsem sebou cukl, ale pak jsem ho pohladil po hlavě a postavil jsem se. „Nemáš hlad?" zeptal jsem se vlka a ten se na mě podíval s chápavým pohledem. „Tak pojď." Vešel jsem do kuchyně a otevřel jsem ledničku. Hmm, co asi jí takový vlk? Po chvíli jsem z ledničky vytáhl nějaké maso, které vypadalo, že je pořád jedlé. Potom jsem ledničku zavřel a začal vlkovi chystat jídlo. Vlk si lehl na podlahu a čekal úplně stejně jako nějaký pes. Usmál jsem se nad tím. Když jsem měl jídlo hotové dal jsem ho do misky a položil před vlka. Hned se pustil do jídla. Chvíli jsem ho sledoval a pak si šel udělat něco k jídlu taky sobě. Vzal jsem si sýr a krajíc chleba, všechno jsem dal na talíř a sedl si ke stolu. Při jídle jsem se díval na vlka, který jedl maso z misky. Když o tom tak přemýšlím, není vůbec nebezpečný. Připadá mi naopak jako velmi milý a přítulný tvor, který je velmi nepochopený svým okolím. Vlk zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Rychle jsem uhnul pohledem a dojedl. Došel jsem k vlkovi a vzal jeho prázdnou misku, byla dočista vylízaná. Během toho, co jsem umíval nádobí, vlk šel do obýváku. Když jsem měl umyté nádobí uklidil jsem ho a šel jsem za ním. Ležel na pohovce a spal. Usmál jsem se, vypadá to, že se mu na ní opravdu líbí. Asi jsem právě přišel o pohovku. Vlk zvedl hlavu a podíval se na mě. Došel jsem k němu a sedl si vedle něj na volnou část pohovky. Trochu jsem sebou cukl ve chvíli kdy mi položil hlavu na klín a znovu usnul. Slyšel jsem, jak mé srdce bije jako o závod, mé smysli říkali ať se nehýbu. Ignoroval jsem to a začal jsem ho hladit po hlavě, asi se mu to líbilo, protože nic neudělal. Po nějaké době mě přemohla únava a já usnul.

Už zase stojím na velkém nádvoří a zas tu nikdo není. Pomalu jsem se vydal k bráně, chci vědět, jestli je pořád otevřená nebo už ji někdo zavřel. Bohužel byla odemčená a otevřená dokořán. Prošel jsem bránou a tentokrát zastavil před temnou dírou. Chtěl jsem do ní zase skočit, ale najednou jsem uslyšel nějaké přibližující se hlasy. Otočil jsem se a uviděl jsem, jak ke mně jsou lidé s šedou pletí, můj mozek začal okamžitě bít na poplach. Bylo jich pět a nevypadalo to, že by si mě všimli. Musím pryč, než za mnou půjdou a něco udělají. Jediná možnost, která mě v tu chvíli napadla byla skočit díry. Skočil jsem a po nějaké době jsem dopadl na tvrdou zem. Nechápu jak, ale nějakým způsobem se mi podařilo dopadnout na nohy a nezlomit si je. Sice je to jenom sen, ale minule mi tenhle pád vyrazil dech, takže by bylo normální, kdybych si zlomil aspoň jednu nohu. Nejspíš jsem měl štěstí. Vydal jsem se směrem, kterým by měli být dveře. Mé oči si od minule trochu zvykli na tmu, takže jsem viděl aspoň trochu kam šlapu, ale i tak jsem málem narazil do dveří. Pomalu nahmatal kliku a otevřel dveře. V místnosti nikdo nebyl, a tak jsem si šel prohlédnout celou místnost. Byla celkem hezká i když hodně tmavá, přestože ji osvětlovali velké svícny. Všiml jsem si, že na stole byli položené nějaké papíry a knihy. Došel jsem ke stolu a začal jsem si to všechno prohlížet. Všechny knihy byli v černém obalu z kůže, obaly byl podobný knize z knihovny. Podle všeho všechny knihy byli už hodně staré, protože jejich vazba se už na pohled rozpadala. Vzal jsem si jednu knihu opatrně do ruky a začal listovat. Nic zajímavého v knize nebylo, a tak jsem ji zavřel a položil zpátky na stůl. Pomalu jsem začal prohlížet i ostatní knihy a doufal jsem, že tam najdu něco zajímavého. Bohužel ostatní knihy nebyli zajímavé stejně jako ta první. Ach jo čekal jsem, že najdu něco zajímavého, asi jsem očekával až moc. Ani nevím proč jsem očekával, že v nich něco najdu, ale nevadí. Očima jsem si rychle prohlédl papíry. U jednoho papíru jsem se zastavil. Vzal jsem ho do ruky a zůstal jsem překvapeně stát. Měl jsem pocit jako by se v místnosti na několik úderů srdce zastavil čas. To není možné, to nemůže být pravda!