Ozvěny stínu

14. kapitola

Když jsem šel nahoru po schodech, hlavou se mi vířily různé myšlenky. Vzpomněl jsem si na papír, který jsem našel v jedné místnosti. Ten papír, na kterém bylo napsáno něco, co jsem se neměl dozvědět, ale dozvěděl... Hledají mě teď, protože vím, kdo jsou. Ti lidé s šedou pletí. Na to už nikdy nezapomenu. Co se mi vůbec stane až mě najdou? To nevím a ani vědět nechci. Z mých myšlenek mě vytrhlo prasknutí. Znělo to jako prasknutí dřeva v krbu. Zbývalo už jen pár schodů a budu nahoře. Nevím, co tam najdu, ale doufám, že to nebude nic hrozného. Když jsem vyšel poslední schod, ocitl jsem se v malé místnosti, kterou osvětloval pouze svícen položený na krbu. Narozdíl od ostatních místností nebyla tahle tak tmavá. No, aspoň v rámci možností. Samozřejmě stěny se stropem byly z černého kamene... Ale podlaha tu byla z tmavého dubového dřeva. U krbu byl krásný rudě červený koberec. Na koberci byl jednoduchý vzor, spirála uprostřed. Nebyl tu vlastně skoro žádný nábytek až na dvě křesla poblíž krbu, potom malé knihovničky, ten koberec a kamna se svícnem. V knihovničce byla spousta knih, které jsem nikdy neviděl. Chtěl jsem se na nějakou knihu podívat, ale po tom, co se stalo před několika hodinami jsem se rozhodl, že bude lepší když na ně nebudu sahat. Ovšem nemohu popřít, že jsem vážně chtěl ty knihy prozkoumat. Došel jsem ke krbu a vzal jsem opatrně do ruky svícen. Malý plamínek vyzařoval příjemné slabé teplo. I něco tak malého mi udělalo v tuhle chvíli radost. Zrovna když jsem se chtěl otočit a odejít z místnosti jsem si všiml obrazu vystaveného nad krbem. Zvedl jsem svícen trochu nahoru abych si mohl obraz prohlédnout. Okolo něj byl zlatý zdobený rám s vyrytými růžemi, nejspíš ručně vyroben. Na obrazu byla mladá žena s černými vlasy staženými do drdolu, šedorůžovýma očima a docela bledou pletí. Na sobě měla černou yukatu a ve vlasech dvě malé růžové květiny. Vypadala moc hezky. Jen trochu smutně... Neusmívala se. Žena na obrazu mi někoho připomínala, ale nemůžu si vzpomenout koho. Zajímalo by mě, proč je tady ten obraz. Obraz se mi upřímně moc líbil. Ať už ho nakreslil kdokoli, dal si na něm opravdu hodně záležet. Díval jsem se na obraz a snažil se si zapamatovat každý detail. Je ta žena jedna z nich? Ne, to si nemyslím. Všichni tady mají šedou pleť a ona má stejnou barvu pleti jako já. Kdo je ta žena? Prohlížel jsem si ho ještě několik minut, než jsem se rozhodl odejít. Zase mám spoustu otázek, na které neznám odpověď... Položil jsem svícen zpátky na krb a opustil jsem místnost.

Do školy jsem přišel těsně před začátkem hodiny. Zaspal jsem... Učitel měl naštěstí dobrou náladu, a tak nad tím jen mávl rukou a začal s hodinou. První hodinu jsme měli matiku. Rychle jsem si nachystal věci a pak jsem svoji pozornost věnoval učiteli. Matika mě sice nikdy zrovna moc nebavila, ale vzhledem k tomu, že tu teď není Black tak je to to jediné, co můžu dělat...kromě koukání z okna. Zajímalo by mě, co se stalo, že se ještě nevrátil. Nic mi neřekl, jen to, že se pár dní zdrží ve městě Sort. Že by se mu něco stalo? "Tak jo, teď si samostatně vypočítejte tyhle příklady" řekl pan učitel a ukázal na tabuli. Byli tam tři příklady. První dva jsem vypočítal hned. U toho třetího jsem se musel trochu zamyslet. Když říkám zamyslet, tak tím myslím, že jsem si pomohl kalkulačkou na mobilu. "Mám to, pane učiteli" řekl jsem a šel mu dát sešit s vypočítanými příklady. "Velmi dobře, Blade." Zbytek hodiny jsem se už jenom díval z okna na modré nebe bez mraků. Bylo to docela fajn... Další hodinu jsme měli dějepis. Učili jsme se o Napoleonovi Bonaparte. Byl to docela zajímavý člověk. Aspoň podle mě. Líbí se mi jeho styl boje a pak taky jeho vůdcovské nadání. Po hodině dějepisu následovala čeština. Nuda. Někdy přemýšlím, proč na těch hodinách vůbec jsem. Potom byla angličtina, následovala fyzika a nakonec tělák. Obvykle proti těláku nic nemám, ale dneska na něj vůbec nemám náladu a ani energii. Nejraději bych ho dneska vynechal. Bohužel to nejde, takže jsem to musel nějak přetrpět. Když skončila škola vydal jsem se do městské knihovny.

V knihovně dneska bylo víc lidí než obvykle. Což mě docela překvapilo. Většinou tu není skoro nikdo. No co, nejspíš se lidé prostě rozhodli navštívit knihovnu. Došel jsem k náhodné polici a prohlédl si knihy. Jsou jiné než ty, co jsem viděl ve snu, tam vypadaly důležitě. Vzal jsem do ruky jednu knihu a otevřel ji. Nevím, jaký měla název, nepřečetl jsem si ho, ale zaujala mě. Měla nažloutlé stránky a byla cítil kouřem. Pár stránek bylo trochu opálených. Někdo ji měl u ohně? Nebo ji někdo chtěl spálit? Na jedné z opálených stránek bylo něco napsáno zase tím neznámým písmem. Stejně jako předtím jsem nic z toho nedokázal přečíst. A i teď mi připadalo, že to písmo znám. Ale odkud? Poprvé jsem to písmo viděl na tom papíru, který byl vložený do té knihy. Mám ji momentálně doma, zatím mi nikdo neřekl abych ji vrátil. Myslím, že se jmenovala "Ztracený svět" nebo tak nějak. Možná bych měl jít domů a podívat se do ní znovu. Je možné, že tam najdu něco, co by mi mohlo pomoct pochopit to, co se mi poslední dobou děje. Ještě jednou jsem se podíval do knihy, kterou jsem držel v ruce. Půjčím si ji, mohlo by v ní něco být. Ještě, než jsem opustil knihovnu jsem se podíval po dalších knihách s neznámým písmem. Našel jsem k mému zklamání pouze jednu. Byla bez názvu a měla hodně poničený obal. Ani stránky nebyli zrovna v dobrém stavu. Hodně jich bylo roztržených a na některých se rozpila písmena. Zajímalo by mě, proč mají v knihovně knihu v takovém stavu. No to se asi nedozvím. Cestou domů mi připadalo, že mě někdo z dálky sleduje, ale když jsem se rozhlédl nikoho jsem neviděl. Bylo to vážně nepříjemné. Je možné, že se mi jenom něco zdá...anebo začínám šílet. Vzhledem k tomu, co jsem zažil za posledních několik dní by to bylo možné. Doma na mě už netrpělivě čekal můj vlčí kamarád. Hned jak jsem zavřel dveře na mě skočil a jeho váha mě srazila k zemi. Nejdřív mě to vyděsilo a překvapilo, ale pak jsem mu položil ruku na hlavu a pohladil ho. Zdá se, že jsem mu chyběl. "Taky tě zase rád vidím, hochu" řekl jsem pobaveně a posadil se. V jeho přítomnosti se cítím lépe a hádám, že on to má stejně. Vlk se na mě podíval a tiše zakňučel. "Já vím, já vím. Jdu pozdě. Omlouvám se jen jsem si skočil do knihovny." Ukázal jsem hlavou na knihy, které ležely vedle mě. Pustil jsem je, když na mě skočil...no, co se dá dělat. Vlk se podíval na knihy a zavrčel. Při tom zvuku jsem sebou cuknul. Nemám rád, když je při vrčení tak blízko mého obličeje. Co se děje? Nelíbí se mu knihy? "Klid, hochu, jsou to jen knihy. Neublíží ti" řekl jsem a opatrně ho podrbal. Nevím sice, co se děje, ale mám z toho divný pocit. Posbíral jsem knihy ze země a postavil se. Vlk se na mě díval s ostražitým pohledem. Vydal jsem se do svého pokoje a nechal ho za sebou. Myslím, že bych se měl, co nejdříve podívat do těchto knih a taky na ten papír z knihy "Ztracený svět". Právě teď si jsem naprosto jistý, že bych tam mohl najít něco důležitého. Něco, co by mi konečně vysvětlilo nebo aspoň pomohlo pochopit to, co se mi pořád poslední dobou děje. Musím to vědět.