Ozvěny stínu

6. kapitola

Ocitl jsem se ve velké celkem tmavé místnosti. Stěny byli z černého kamene stejně jako podlaha. V místnosti byl jediný velký stůl. A kolem něj sedělo čtrnáct lidí, všichni měli šedou pleť. V čele stolu seděl muž s mnohem tmavší pletí, než měli ostatní lidi u stolu. Vedle muže seděla mladá dívka. Na tváři měla tak strašně smutný pohled. Najednou se dívka podívala mým směrem. Byla tak smutná. Jeden ze dvanácti lidí zničehonic promluvil: „Pane, dneska jsem zjistil že brána byla otevřena." Muž v čele stolu se zamračil „cože? To je nemožné! Zavřel jsi ji doufám." V místnosti nastalo hrobové ticho. „Ne, pane. Je tu takový problém" začal muž, ale zarazil se. Znovu nastalo ticho. „Jaký?" pokynul muž ať pokračuje. Člověk chvíli mlčel a pak řekl: „Brána nelze zavřít, pane." Hned jak to dořekl mu tělem projel černý šíp. Muž se stále mračil. „To je lež!" křikl muž a všichni v místnosti sklopili hlavy. Jediný, kdo nesklopil hlavu byla dívka, která chytla muže za rameno a řekla: „Můj pane, nezlobte se, určitě najdeme způsob, jak bránu zavřít." Muž přikývl „tak dobře. Dneska jsme už skončili, běžte!" Muž se postavil a šel ke mně, instinktivně jsem mu ustoupil z cesty. Dívka šla hned za ním. Cestou se na mě podívala s pohledem, ve kterém bylo plno bolesti a smutku. Z místnosti odešli potom i ostatní a já jsem zůstal v místnosti sám. Vůbec nic jsem nechápal. Co se to právě stalo?

Stojím před školou a čekám na Blacka. V hlavě jsem se pořád vracel k tomu, co jsem viděl ve snu. Měl jsem tolik otázek, ale žádné odpovědi. „Blade!" ozvalo se najednou za mnou a já se otočil za známým hlasem. „Ahoj, Blacku" řekl jsem vesele a usmál jsem se na něj. „Jsem rád že jsi konečně přišel, bez tebe tu byla strašná nuda, Blade." Usmál se na mě a já mu úsměv oplatil. „Tak pojď, za chvíli bude zvonit na hodinu." Jakmile jsme vešli do třídy všichni se na nás podívali. Black si toho nevšímal a šel si sednout, narozdíl ode mě, který jsem tam jen tak stál a nechápal to. Jack se ušklíbl „takže tě už pustili, to je otrava." Zatnul jsem ruku v pěst a snažil jsem se být v klidu. Z jeho pohledu se mi dělalo zle. Black ke mně rychle přišel a chytl mě za zápěstí a odtáhl k naší lavici. „Ignoruj ho" řekl tak abych to slyšel jen já. Přikývl jsem. Má pravdu nemá to cenu.

Když začala hodina vešla do třídy učitelka a za ní nějací dva muži v bílé košili. „Hm....vypadají docela nevinně" řekl jeden a druhý mu odpověděl: „Jen se nenech zmást jejich vzhledem." Učitelka na ně kývla hlavou a usmála se. Oba muži měli kamenné pohledy. „Nemějte strach, nechceme vám ublížit. Pouze hledáme jednoho člověka a doufáme že s námi budete spolupracovat." Co? Koho hledají a proč? Black do mě strčil loktem „Nevíš, kdo jsou ti lidé?" Podíval jsem se mu do očí. „To nevím ale nelíbí se mi" řekl jsem tiše a Black přikývl a zamračil se. „Taky se mi nelíbí, ale nemáme na vybranou, Blade." Už zase má pravdu. Jeden z mužů se postavil k tabuli a něco na ni rychle napsal. „Tohle jsou informace, které o hledané osobě víme." Podle toho, co bylo napsáno na tabuli, věděli o té osobě opravdu hodně. Muž, který za celou dobu ani skoro nepromluvil se na mě podíval. „Uteč! Musíš utéct Blade!" Co je to za hlas? Už jsem ho někdy slyšel. Ne, to je nesmysl. Zavrtěl jsem hlavou a podíval se na muže. Ušklíbl se na mě a uhnul pohledem pryč. Oba na sebe najednou kývli a začali chodit k jednotlivým lavicím. U každé lavice se zastavili a něco řekli. Když procházeli kolem Jacka vypadali naštvaně. Co jsi jim sakra řekl, Jacku? Muži se zastavili u Blackovi a mé lavice. „Nevíte o někom, kdo by souhlasil s popisem?" Black se usmál a řekl: „Omlouvám se, ale nevím." Muži přikývli a otočili se na mě. „A ty?" Um...nevím, co mám říct. "Uteč! Hned!" Bez rozmyšlení jsem se rychle postavil a křikl: „NE!" hned na to jsem se rozběhl pryč ze třídy. Slyšel jsem, jak na mě ti muži něco křičí. Nemusel jsem se ani ohlížet abych věděl že za mnou běží. "Uteč! Rychleji, Blade!" Co je to za hlas? Sice mě ten hlas trochu děsil ale i tak jsem ho poslechl a zrychlil jsem. Z nějakého důvodu jsem tomu hlasu důvěřoval. „Hned zastav!" zakřičel na mě muž co byl ke mně blíž. "Uteč! Rychleji Blade! Rychleji!" Poslechl jsem hlas, a ještě jsem zrychlil. Rychle jsem seběhl schody a rozběhl se pryč ze školního pozemku. Slyšel jsem dupot jejich těžkých bot, pořád mi byli v patách. Běžel jsem kolem uličky kde mě včera málem zabili a při té vzpomínce mnou projela vlna znechucení. Najednou jsem koutkem oka něco zahlédl. Chvíli na to jsem uslyšel výstřel za mnou. Rychle jsem se otočil. Jeden muž ležel na zemi a z rány na rameni mu tekla krev. Druhý měl v ruce pistoli a mířil s ní na velkého psa kterého jsem už jednou viděl. Muž znovu vystřelil a pes se nestihl včas vyhnout, a tak ho kulka zasáhla do nohy. „Dost! Nechte ho, nic neudělal!" zakřičel jsem na muže, ale bylo to k ničemu. Znovu vystřelil. Rozběhl jsem se co nejrychleji ke psovi a doufal jsem, že ho zachráním. Ucítil jsem ostrou bolest, když mi kulka přejela po ruce. „Ty idiote!" křikl na mě muž a namířil pistoli na psa za mnou. „Ne!" Postavil jsem se před psa a podíval se do mužových očí ve kterých byl vztek a nechápavost. „Co to děláš? Uhni ať ho můžu zastřelit!" Zavrtěl jsem hlavou „ne." Neuhnu, nedovolím mu ho zastřelit! Muž se zamračil „cože? Jsi blázen. Vždyť je to vlk! Musím ho zastřelit, jinak nás všechny zabije!" Muž se mi podíval do očí, byl v nich vidět strach. Cože? Je to vlk? Ale co...i kdyby to byl vlk tak se nezmění fakt, že mi zachránil život. Teď je zase řada na mě abych já zachránil ten jeho. Nadechl jsem se a odhodlaně řekl: „Postarám se o něho. Nikomu neublíží, slibuji! Jenom ho prosím nezabíjejte!" Muž sklopil pistoli „chlapče" řekl tiše muž a pomalu šel ke mně. Zastavil se pár kroků ode mě. Vlk za mnou začal vrčet. „Většího blbce, než jsi ty jsem ještě nikdy nepotkal!" praštil mě takovou silou, že jsem odletěl dozadu. Hlavou jsem narazil do zdi a dopadl pak na tvrdou zem a setmělo se mi před očima. Cítil jsem, jak z ran ze včerejška začíná zase téct krev a mé tělo opouští síla. Ne! Teď nemohu ztratit vědomí, musím zachránit toho vlka! Zavrtěl jsem hlavou a pokusil jsem se postavit. Do hlavy mi vystřelila ostrá bolest a svět se se mnou zatočil. Slyšel jsem vrčení, jak se vlk snažil muže odehnat. Tak rád bych mu pomohl, ale nemůžu se postavit. Podíval jsem se na muže a pak na vlka. Vlk zavrčel a vrhl se na muže který mě odhodil. Byl tak rychlý že jsem viděl pouze černou šmouhu. Muž se skácel k zemi a rukou se držel za krk. Vlk stál kousek od něj a vrčel. Během pár minut byl muž mrtvý, ale ještě tu byl jeden. V jeho očích byl vidět strach, ale i vztek. Vlk zavrčel, ale nezaútočil, pouze tam stál a díval se na něj. Muž se posadil a začal couvat, ale to neměl dělat. Vlk se na něj vrhl a muž se skácel k zemi stejně jako první muž. Vlk se na mě najednou podíval a šel ke mně. Dostal jsem strach. Chtěl jsem utéct, ale mé tělo mě neposlouchalo. Zavřel jsem oči a čekal jsem, že mě tentokrát zabije. Vlk ale nezaútočil a místo toho jsem ucítil, jak si lehl a položil si hlavu na mé nohy. Otevřel jsem pomalu oči a natáhl jsem k vlkovi ruku. Pouze tiše zavrčel, ale nic neudělal ani když jsem ho začal hladit po srsti. Asi jsem se zbláznil, právě tu hladím vlka jako by to byl pes! No...ještě před několika hodinami jsem ho za psa měl, takže je to normální, nebo ne? „Děkuji Ti" řekl jsem tiše a opřel jsem si hlavu o zeď za mnou. Bolelo mě celé tělo, ale hlavní je že jsem ochránil tohoto vlka. Vlastně ten, kdo tu někomu zachránil život byl on, zase. Nevidím už skoro nic, asi brzy ztratím vědomí. Nedokážu se postavit, nemám na to sílu. Zatmělo se mi znova před očima. Ale najednou jsem si vzpomněl že je vlk zraněný, zavrtěl jsem hlavou. Musím ho vyléčit, nemůžu ho nechat přece zemřít! Navíc pokud tady zůstanu tak bych mohl taky zemřít. Zatnul jsem zuby a pokusil jsem se postavit. Po pár pokusech se mi to povedlo. Vzal jsem vlka opatrně do náruče a vydal jsem se domů. Když jsem ho zvedl zavrčel a já chvíli přemýšlel, jestli bych ho neměl položit na zem. Nakonec jsem se rozhodl že ne. Každý krok pro mě byl utrpení, ale i tak jsem šel dál. Byl jsem už jenom pár metrů od svého domu, když se mi setmělo před očima. Podlomili se mi nohy a hned na to jsem ztratil vědomí.