Ozvěny stínu

8. kapitola

*Tahle kapitola je celá z pohledu Blacka *

V mém pokoji bylo ještě šero když jsem se probudil. Podíval jsem se na budík, bylo šest hodin. Nevím proč, ale každý den se probudím úplně ve stejnou chvíli. Upřímně se mi nechtělo vstát z postele a jít mimo svůj pokoj, ale po včerejšku jsem měl v hlavě hodně otázek na Blada. Zajdu za ním ještě teď ráno a promluvím si s ním. Potřebuji vědět, jestli je v pořádku, zranění, která měl vypadala vážně hrozně. Neochotně jsem ze sebe shodil peřinu a vstal z postele. Jako každý jiný den jsem šel rovnou do kuchyně a nachystal si snídani. Do kuchyně chvíli po mě vešla moje matka s otcem a překvapeně se mě zeptali: „Ty už jsi vzhůru?" Na jejich otázku jsem pouze přikývl. „Dneska ale je sobota Blacku" řekla matka a přišla ke mně blíž s ustaraným výrazem. „Já vím. Chci dneska jít za Bladem" odpověděl jsem rychle. Vzal jsem si talíř se snídaní a sedl jsem si ke stolu. Rodiče se na mě podívali s nesouhlasným pohledem, měl jsem z toho špatný pocit. „Děje se něco?" zeptal jsem se jich a téměř okamžitě dostal odpověď. „No víš...nechceme, aby ses s Bladem scházel." Podíval jsem se na matku a pak na otce. Jejich slova mě zasáhla jako nově nabroušený nůž. „Cože? Ale proč?" Otec vzdychl, a i s matkou se posadil ke stolu. „Blacku," začal otec a já cítil, jak se mé tělo napnulo nervozitou. „Myslíme si, že bude lepší, když s ním už nebudeš trávit čas. Poslední dobou si s ním trávíš čím dál tím víc času a začínáš se chovat...divně. Blade na tebe má podle všeho špatný vliv," pokračoval otec vážně. Cítil jsem se najednou strašně špatně. Cože? To přece nemůžou myslet vážně! Blade a špatný vliv na mě? Větší blbost jsem ještě neslyšel! Náš malý rozhovor přerušila má sestra, která zrovna přišla do kuchyně a usmívala se. „Neruším vás? Chci se jen zeptat, jestli bych nemohla jít s kamarádkami do města Sort. Můžu?" Ach jo už zase se ptá na tohle, ptala se už snad tisíckrát a vždycky dostala stejnou odpověď. To si vážně myslí, že když se bude pořád ptát tak jí tam rodiče dovolí jet s úsměvem na tváři? Nechápu proč do toho města tak moc chce jet, není na něm nic zajímavého. „Ne sama nemůžeš, to přece víš" řekla matka a podívala se na mou sestru s vážným pohledem. „Ale matko" začala zklamaně sestra, ale matka ji umlčela. „Odpověď je ne." A takhle je to vždycky, nikdy nemůžeme jít mimo tohle město sami. Nechápu, co matce tak moc vadí na tom abychom vytáhli paty z tohohle města aspoň na chvíli. Vždyť už nejsme malý děti abychom museli být pořád zavření doma. Sestra vypadala dost zklamaně z toho, že ji matka takhle umlčela. Ach jo, tohle dělám jen kvůli ní. Než stihl kdokoliv z těch tří něco říct řekl jsem: „Matko já s ní půjdu." Všichni v místnosti se na mě překvapeně podívali. Upřímně se jim nedivím, nestává se často, že bych chtěl někam jít se svou sestrou. Já a sestra spolu moc dobře nevycházíme, možná kvůli tomu, že ona je holka a já kluk. „Vážně?" zeptala se zaraženě sestra a povytáhla obočí. „Já myslela že tě jiná města nezajímají" řekla sestra a já potlačil vztek který ve mně její slova vyvolala. „No jo, ale napadlo mě, že se zkusím podívat jaké to je v jiném městě. Navíc mi nebude vadit na pár dní vypadnout pryč" řekl jsem s nezaujatě a pokrčil rameny abych tomu dodal reálnost. Matka s otcem si vyměnily pohledy. „Tak dobře děti, můžete jít do města Sort" řekla po chvilce matka. Podle jejího výrazu jsem věděl, že z toho není vůbec nadšená. Usmál jsem se na sestru a ta mi se smíchem skočila kolem krku „děkujii bratře!" Nelíbilo se mi, že je tak blízko, ale nic jsem radši neřekl. „Ještě mi neděkuj, stále nejsme ve městě Sort" řekl jsem, když jsem měl pocit, že mě bude objímat už navždy. Abych byl upřímný tak se mi do Sortu vůbec nechce. To město není vůbec ničím zajímavé. Navíc...jsem chtěl jít dneska za Bladem, ale asi za ním budu muset zajít někdy jindy, protože jsem souhlasil s tím, že odjedu pryč s ďáblem. No nic, musím se připravit na můj určitě "skvělý" výlet se sestrou do města Sort.

Ještě, než nás otec odvezl na vlakové nádraží, ze kterého nám měl odjet přímý vlak do Sortu mi napsal Blade, jestli s ním nechci jít do knihovny. Rád bych tam s ním šel, ale bohužel jsem nemohl, a tak jsem mu napsal, že tam s ním půjdu jindy. A taky jsem mu napsal o tom, že odjíždím na pár dní z města, tam ať mě nehledá u mě doma. Nic mi už nenapsal. Cesta na vlakové nádraží trvala čtvrt hodiny i když mi to připadalo spíš jako deset let. Sestra byla celá natěšená a já jsem radši jenom tiše trpěl. Nerad chodím někam se svojí sestrou, už jenom kvůli tomu, jaká je. Otec nám zařídil jízdenky a rozloučil se s námi. Když jsme nastoupili do vlaku, našli jsme si okamžitě volná místa. Sedl jsem si k oknu a vytáhl jsem ze svého batohu, který jsem měl u sebe sluchátka. Zapojil jsem je do mobilu, nasadil si je a pustil si své oblíbené písničky. Většinou poslouchám písničky od nightcore, wavyho nebo taky dayne god, stejně jako Blade, jak jsem zjistil. Hmm...máme toho docela dost společného, když o tom tak přemýšlím. Zabloudil jsem pohledem k oknu, možná jsem ho mohl vzít s sebou. Určitě by ho to potěšilo a mohli bychom spolu strávit docela dost času. Sestra se dívala s širokým úsměvem z okna a užívala si výhled. Hm, aspoň někdo se baví...

Jeli asi tak hodinu a půl, než jsme dojeli do města Sort. Vystoupili jsme z vlaku a vydali se pryč z vlakového nádraží. Šel jsem asi docela rychle, protože na mě volala sestra ať trochu zpomalím. Měl jsem na uších sluchátka, takže jsem ji moc dobře neslyšel. Zastavil jsem a neochotně počkal až mě dožene. „Musíš tak pospíchat Blacku?" zeptala se udýchaně. Pokrčil jsem rameny a šel jsem dál a nevěnoval jí nadále pozornost. Trochu jsem zpomalil, aby mě sestra stíhala a nemusela za mnou popobíhat. Oba jsme zastavili až před velkou budovou. „Tohle bude asi ten hotel, o kterém mluvili rodiče" řekl jsem si spíš pro sebe, ale i tak na to musela zareagovat. „Asi jo, vypadá úžasně! Tak pojďme!" Sestra se rozběhla do budovy a mě nezbylo nic jiného než jít za ní. Najednou mě nežádá abych zpomalil. U recepce jsem nám na nějaký čas pronajal pokoj za peníze od rodičů. Tohle by správně měla dělat ona, ale nejspíš by bylo zbytečné to od ní očekávat. Vzal jsem si od recepční klíče od pokoje a se sestrou v patách jsem šel najít náš pokoj. Číslo pokoje bylo 124. Chvíli trvalo, než jsme ho našli, no spíš, než jsem ho našel já, protože sestra někam zmizela, ale co já s tím, je mi to jedno. Vešel jsem do pokoje a rozhlédl se. V pokoji byli dvě postele, skříň, koupelna, malá kuchyňka, jídelní stůl a velké okno. Všechno bylo sladěné do hnědé a černé barvy. Není to sice zrovna můj styl, ale nemá cenu si stěžovat. Došel jsem k posteli, která byla u okna a sedl jsem si na ni, byla docela měkká. Batoh jsem položil na zem, sundal jsem si sluchátka z uší a šel se pořádně podívat po pokoji. Byl jsem zrovna v kuchyňce, když do pokoje vešla sestra „je to tu pěkné!" Když to řekla donutil jsem se k malému úsměvu. „Jasně...a jak" řekl jsem tiše a ignoroval její nechápavý pohled. Opravdu nechápu, co se jí na tomto pokoji tak líbí. Šel jsem k oknu a podíval jsem se z něho. Jediné, co sem viděl byli budovy nacpané na další budovy, docela hnus. Jak jsem se díval z okna hlavou mi proletěla otázka. Hmm, zajímalo by mě, co teď asi dělá Blade?