Ozvěny stínu

13. kapitola

*Black*

Když jsem sestře řekl o tom, že zůstaneme ve městě Sort ještě o pár dní déle, byla nadšená. Neřekl jsem jí o mé dohodě s Dreyem a tím mužem co se prý jmenuje Luis. Uznal jsem, že bude lepší, když o tom budou vědět jen oni dva. Nechci, aby se do toho pletla. Původně jsem si myslel, že starání o toho půlence bude těžké, ale kupodivu je to lehčí, než jsem čekal. Všichni o něm říkají že je nebezpečný a jediné co chce je zabíjet. Mě osobně nepřijde nebezpečný, aspoň ne moc. Zjistil jsem, že se docela dost podobá člověku až na pár drobností. Zatím nevím, jestli umí mluvit, jediné, co jsem od něj slyšel bylo vrčení a pak nějaké další zvuky. Neznám ani jeho jméno, ale to nikdo tady, všichni mu říkají zrůda, monstrum nebo půlenec. Snažím se s ním spřátelit i když se mi to zatím moc nedaří. Je velmi nedůvěřivý a podle všeho s lidmi nechce mít nic společného. Už několikrát jsem si myslel že na mě zaútočí, ale nikdy to ještě neudělal. Doufám že to ani nikdy neudělá, rozhodně by ho pak už odkud nepustili. Trávím u něj skoro většinu času každého dne. Dneska to bude už druhý den, který jsem strávil staráním o něj. Rodiče volali sestře kvůli tomu, že jsme se v neděli nevrátili. Mám štěstí, že nevolali mě, opravdu nevím, co bych jim řekl. Rozhodně bych jim nemohl říct pravdu, nepochopili by to. „Blacku?" zeptal se mě najednou Drey a tím mě vytrhl ze zamyšlení. „Co?" zeptal jsem se zaraženě. Drey si povzdechl a řekl: „Dneska jsi nějak mimo. Praštil ses někde do hlavy nebo co?" Asi se mi to jenom zdá, ale Drey je na mě nějak milej. „Jsem v pohodě. Co potřebuješ?" Chvíli mlčel, nejspíš přemýšlel, co řekne. „Myslíš, že mě má tvá sestra ráda?" Jeho otázka mě zarazila. „Nevím, neříká mi něco takového" odpověděl jsem mu rychle. Proč se mě ptá na tohle? Jak to mám sakra vědět? Se svou sestrou skoro nikdy nemluvím a rozhodně ne o tomhle. „Dreyi? Ty máš mou sestru rád, že?" Když jsem se ho zeptal, celý zrudl. Pousmál jsem se a dál jsem se věnoval své práci. „Ano, mám ji rád. Je krásná, skvělá a dokonalá" řekl po chvíli Drey. Neviděl jsem mu do obličeje, ale hádám že je pořád rudý jak rajče. Jeho slova jsem se ani nepokoušel popřít, protože jsou pravdivá, aspoň trochu. „Jak ti to jde s ním?" zeptal se a já se na něj pousmál. „Jde to. Zatím nikoho nezabil. No...moc spolu zatím nevycházíme, ale to se časem změní." Drey pouze přikývl a už se na nic neptal. Byl jsem za to rád. Zase jsem se vrátil ke své práci. S Dreyem si moc často nepovídám. Je docela fajn, ale někdy se chová jako pitomec...hlavně když jde o mou sestru. Naše první setkání neproběhlo moc dobře, ale ani jeden z nás na to moc nevzpomíná. „Dreyi, můžeš na chvilku? I ty Blacku?" zavolal na nás Luis od vchodu do stanu. Drey se ušklíbl a šel za ním. Já jsem Luisovi hlavou naznačil že mám ještě nějakou práci. Nejspíš pochopil že si s ním promluvím později, protože se s Dreyem vydal pryč ze stanu a mě nechal ať dělám svou práci. Zajímalo by mě, o čem chce mluvit, no, dozvím se to až to tu dodělám.

Slunce se už pomalu sklánělo za obzor a já jsem konečně dokončil svou práci. Hledal jsem Luise a Dreye, ale nikde jsem je nenašel, proto jsem se rozhodl že půjdu za ním. Když jsem se přiblížil ke kleci vydal hlasitý hrdelní zvuk, který mohl být vrčení. Kdykoliv tento zvuk vydal snažil se tím naznačit, že je tohle jeho území a on je tu pánem, respektoval jsem to. „Ahoj kamaráde" řekl jsem tiše a sedl si naproti kleci. Půlenec v kleci se na mě chvíli ještě vrčel a pak když mu nejspíš došlo kdo jsem ztichl. „Rozumíš mi?" zeptal jsem se, ale odpověď jsem nedostal. Pouze odvrátil pohled a ovinul kolem svého těla čtyři ocasy, ano čtyři. Přisunul jsem se blíž ke kleci a půlenec se na mě podíval. Nechápu to, vypadá jako člověk, ale taky vypadá jako zvíře. Když jsem natáhl ruku ke kleci zavrčel a ucouvl dozadu. „Neboj se, nechci ti ublížit" řekl jsem s klidem v hlase. Půlenec zabručel a otočil se ke mně zády. Cítil jsem se trochu zklamaně. „Dobrá, když chceš, tak tě nechám samotného." Nechal jsem ruku sklouznout k mému boku a postavil jsem se. Zdá se, že nemá cenu se snažit s ním mluvit, stejně mi neodpoví. Otočil jsem se a šel jsem najít Dreye s Luisem. Než jsem opustil místnost ještě jsem se ohlédl směrem k půlenci.

Kluky jsem našel, jak si povídají. Vypadali docela šťastně. „Ehm, Luisi, o čem si to chtěl předtím mluvit?" zeptal jsem se a tím si získal jejich pozornost. Luis se podíval na něco na zemi a pak se podíval na mě. „Jde o něj" řekl tiše. V jeho hlase jsem slyšel něco jako lítost, ale nevěděl jsem proč. „O toho půlence?" Nastalo krátké ticho. Když po chvíli nejistě přikývl zamračil jsem se. „Co je s ním?" Drey, který celou dobu pouze mlčel a poslouchal se podíval na Luise s povzbudivým pohledem. „Jde o to, že," na chvíli se odmlčel. „Náš šéf ho chce prodat." Jeho slova mi vyrazila dech, měl jsem pocit jako by mi do hrudi narazil vlak. „Cože?! Jak to myslíš?!" Drey vedle mě vypadal stejně překvapený jako já. „No...někdo ho chce prý koupit. Sám sice nechápu proč, ale je to tak. Slyšel jsem, že za dva dny si pro něj přijedou jeho noví majite-" Luisova slova přerušil hlas. „Dali mi nabídku, která prostě nešla odmítnout."