Bojíš se smrti? ✔️

5. kapitola

Sylvain

Zavřel jsem za sebou dveře a na několik sekund se o ně opřel. Zíral jsem na vstupní halu a zatočené schody, od kterých se mi až ke špičkám táhl perský koberec, za který jsem kdysi vyhodil celý majlant. Záměrně říkám vyhodil, protože se mi tenhle styl nikdy nelíbil, ale Ana mě nakonec ukecala. Vždycky si dovedla prosadit svou. Kdybych si ji v našem manželství tak nerozmazlil, možná by se na celou tu záležitost s dítětem dívala jinak.

Rychle jsem zavrtěl hlavou, abych tu myšlenku zahnal.

Ne, tím to není.

Nemohl jsem se obviňovat za to, že jsem ji potenciálně mohl ovlivnit. Vždycky jsem se snažil dělat pro ni první poslední, ale zřejmě jsem se sekl. Jenže u Any člověk nikdy nevěděl, jak se má vlastně chovat, aby z toho nakonec nevyšel jako ten špatný. A když došlo k tomu úrazu, všechno se ještě zhoršilo.

Pořád mám v živé paměti, jak jsem ji před víc jak dvěma měsíci našel se slzami v očích ležet na tom zatraceném perském koberci s děsivě nateklou nohou.

**

,,Ano!" vykřiknu, odhodím tašku i s kabátem na zem a doběhnu ke kraji schodů, kde jsem ji našel. ,,Co se děje?"

,,Nedávala jsem pozor a spadla jsem ze schodů," zakvílí a já vytáhnu z kapsy od kalhot kapesník. ,,Na. Jak se ti to povedlo?"

,,Vždyť jsem to teď řekla, nedávala jsem pozor!" vykřikne a stiskne víčka pevně k sobě. Když ke mně znovu zvedne pohled, má rozmazanou řasenku. ,,Strašně to bolí."

,,Jak dlouho už tu takhle ležíš?"

,,Já nevím... Půl hodiny? Chtěla jsem zavolat, ale mobil mám nahoře a nechci se pohnout, abych to ještě nezhoršila."

Přikývnu a opatrně jí vsunul ruku pod stehna.

,,Bacha! Au!"

,,Musíš to vydržet."

,,Vždyť já vím," povzdechne si a utáhne mi ruce kolem krku.

**

Po čtyřech týdnech a několika rehabilitacích bylo Aně oznámeno, že už se k baletu nebude moc vrátit. Nebo minimálně ne tak intenzivně, jak byla zvyklá. A od té doby se to s ní nedalo vydržet. Všechno bylo špatně. Ať jsem udělal cokoliv, otočilo se to proti mně, a to jsem ještě netušil, že za pár týdnů nebudu vědět, kde je. Že mě opustí.

Skoro jsem cítil, jak mi na čele vyběhla žíla symbolizující zmatek, vztek a bolest.

Aniž bych věděl, co chci udělat, odrazil jsem se od dveří a vyběhl po schodech nahoru. Sáhl jsem po prvním šuplíku, který mi přišel pod ruku a začal vysypávat jeho obsah na zem. A pak další. A další. Nakonec bylo na podlaze tolik věcí, že se v ložnici nedalo hnout. S nesrozumitelným mumláním jsem se svezl na kolena a začal se hrabat ve věcech své ženy. Snažil jsem se najít cokoliv, co by mi dalo nějaké vodítko. Nehodlal jsem se smířit s tím, že mi dá prosté sbohem a tím náš vztah skončí. Jak si to vlastně představovala? I když mě odmítala vidět, byla pořád má žena. Neudělal jsem nic, čím bych si zasloužil, aby se ode mě odstřihla.

Když jsem se probral vším tím bordelem a nenašel vůbec nic, chyběla mi motivace, abych obrátil vzhůru nohama zbytek domu.

Pomalu jsem se nadechl a mrskl podprsenkou o zeď.

,,Proč, Ano, PROČ?!"

Musel jsem odsud vypadnout. Bylo to tu prohnilé nezodpovězenými otázkami, výčitkami a nevydařeným manželstvím. Zatímco jsem sbíhal shody, napadlo mě, že bych nakonec přeci jen zavolal tchánovi, jenže když jsem jen pomyslel na to, že vytáhnu telefon, vyhledám jeho číslo a stisknu volat, zjistil jsem, že na to nemám odvahu. Navzdory tomu, jak moc byla tahle situace vyhrocená, jsem neměl to srdce ho děsit. Ještě ne. Protože kdybych mu to pověděl, bude to hotová věc. A já si nehodlal připustit, že se Ana nevrátí domů.

U dveří jsem se chopil kabátu i se šálou, nepřítomně se do něj navlékl a otevřel dveře. Na poslední chvíli jsem se zarazil, jinak bych býval šlápl do tmavě modré krabice, která byla úhledně postavena uprostřed rohožky.

Trvalo snad minutu, než jsem se přiměl ohnout se a zvednout ji. Opět trochu duchem jinde jsem za sebou zavřel dveře, došel do kuchyně a položil tu malou krabici na stůl. Nejdřív mě napadlo, že v ní najdu klíče a papír od advokáta ohledně rozvodového řízení. Při té myšlence se mi udělalo zle. Ovšem když jsem krabici otevřel, najednou jsem si přál, aby tam přesně tohle bylo, protože její skutečný obsah byl značně znepokojující. S vyschlým hrdlem jsem zíral na známé šperky, odstřižený červený nehet a několik pilulek, které Ana bere už od malička na štítnou žlázu. A také tam byl na počítači napsaný vzkaz.

SLEDUJI KAŽDÝ TVŮJ KROK. POKUD SE TŘEBA JEN POKUSÍŠ ZKONTAKTOVAT POLICII, UŽ ANU NIKDY NEUVIDÍŠ.

Nikdy jsem netrpěl na nízký tlak, ale teď se mi v mžiku zatmělo před očima a musel jsem se rychle posadit, abych neomdlel. Začínal jsem si totiž uvědomovat to, co jsem předtím popřel každičkou buňkou v těle, a sice to, že Ana neodešla dobrovolně. Někdo ji unesl.