Bojíš se smrti? ✔️

16. kapitola

Sylvain

Becca se vrátila do auta duchem nepřítomná a značně pobledlá, a jelikož nic neříkala, usoudil jsem, že bude lepší, když na ni nebudu tlačit. Bylo pochopitelné, že se v tom domě necítí dobře, a tak nebylo zas tak velké překvapení, že s ní i krátká návštěva zamávala.

Když jsme se vrátili domů, přešel jsem k oknu, abych ho otevřel. Nedalo se tu dýchat.

,,Sylvaine, nebylo by přece jen lepší, kdybychom zavolali policii? I kdyby nás někdo nepřetržitě sledoval, jak pozná, s kým mluvíme?" zeptala se tiše a pohlédla směrem k oknu, které jsem raději zase rychle zavřel. ,,Já nevím... Nemůžeme přece s jistotou říct, že nás nikdo neposlouchá. Třeba měla Ana poměr a její milenec jí sem nainstaloval nějaká odposlouchávací zařízení."

,,Skutečně věříš, že by bylo něco takového možné?"

,,Věřím, že by se to mohlo stát," řekl jsem a pohlédl na mobil, který zrovna oznámil příchozí smsku.

Potřebuji, abys za mnou hned teď přijel. Je to DŮLEŽITÉ!

,,To je Wicky. Musím na chvíli odejít. Chceš jet se mnou?"

,,Ne, to je v pohodě. Slibuju, že se odsud nehnu."

Becca

Jakmile Sylvain odešel, okamžitě jsem se natáhla pro tašku, abych v ní našla ten deník psaný neznámou Amy. Podívala jsem se zhruba do poloviny popsaných stránek, kde jsem se dočetla, že Amy udělala chybu, když se schovala před Adamem ve skříni. Zamrazilo mě z pomyšlení, že tu byl někdo přede mnou.

Byla to jeho žena? A pokud ano, jak se z toho dokázala vyvázat?

Existuje možnost, že by ji snad pustil?

Schovávání se ve skříni si říkalo o velký trest, Adam takové věci netoleroval.

Zvedl se mi žaludek, když jsem si uvědomila, že možná neutekla. Možná jí ublížil.

Co když jsou na zahradě ukryté její ostatky?

Rychle jsem schovala deník zpátky do tašky a chtělo se mi křičet. Bylo tu tolik neobjasněných věcí. Vůbec jsem nevěděla, čeho se chytit, abych to rozklíčovala. Napadlo mě, že bych se podívala do šatníku své sestry.

Třeba tam něco skrývá.

Vzala jsem schody po dvou a vešla do ložnice, kde po mé levici stála velká skříň. Pošla jsem všechno, ale nikde nic nebylo. Pak mě ale ještě napadlo kleknout si a natáhnout ruce za dlouhé šaty v rohu. Vytáhla jsem příliš velkou krabici na to, abych očekávala, že z ní vytáhnu jen nějaké boty. Se svraštěným obočím jsem sundala víko a zatajil se mi dech. Krabice byla naplněna různými erotickými pomůckami. Spoustu z nich jsem ani neznala. Byla tam i videokamera. Ne že bych tím došla k nějakému velkému objevu, ale stejně mě to překvapilo. Z nějakého důvodu mi tyhle věci na Sylvaina moc neseděly, ale nepřicházelo v úvahu, že by je Ana používala s někým jiným a věřila, že Sylvain na to nepřijde.

Nebo jí to bylo úplně ukradené, to je taky možnost.

Možná měla vážně milence.

Nedokázala jsem říct, jestli by všechny ty pomůcky mohly mít sebemenší spojitost s jejím zmizením.

Mohla se vídat s někým zvráceným, kdo ji chtěl vlastnit nezdravým způsobem, a když mu dala najevo, že už patří někomu jinému, rozčílilo ho to k nepříčetnosti?

Vyčerpaně jsem vydechla a schovala krabici tam, kde jsem ji našla. Pak se ozval v přízemí zvonek a já sebou trhla. Rychle jsem zavřela skříň a seběhla dolů s přesvědčením, že si Sylvain zapomněl klíče. Když jsem se ale podívala přes kukátko, nikoho jsem neviděla. Váhavě jsem otevřela dveře a s pohledem upřeným na malou krabici s nápisem BECCA položenou na prahu jsem na několik vteřin zkoprněla. Začala se mi točit hlava, ale věděla jsem, že se musím vzchopit. Byla jsem s těmi dveřmi dokořán hotový terč. Sehnula jsem se, chopila se krabice a nohou za sebou zabouchla. Pak jsem položila krabici na podlahu a vzala do ruky náhradní klíč, který visel na malém háčku hned u dveří, abych za sebou v rychlosti zamkla.

Se srdcem bušícím jako o závod jsem přešla s krabicí do kuchyně a položila ji na stůl. Nechtělo se mi nahlížet dovnitř, ale věděla jsem, že bych přišla o rozum, kdybych předstírala, že se mě to netýká.

,,Tak jo," zašeptala jsem, a když jsem krabici otevírala, instinktivně jsem se odtáhla. Sebrala jsem vzkaz a roztřesenýma rukama si ho přiblížila ke tváři.

MYSLÍŠ, ŽE JSI TEĎ V BEZPEČÍ? TO JE OŠIDNÉ PŘESVĚDČENÍ, BECCO. CO BY ASI SYLVAIN ŘEKL, KDYBY VĚDĚL, CO JSI UDĚLALA?

Do očí se mi nahrnulo tolik slz naráz, že jsem přes ně sotva viděla na zbylý obsah krabice. Téměř poslepu jsem se chopila obyčejné bílé obálky a hřbetem ruky se otřela oči. Když jsem vytáhla fotky místa, kde jsme se s Adamem vybourali, chtělo se mi zvracet.

No tak! Tohle přece nic nedokazuje! ozvalo se mé racionálnější já. Akorát ze sebe právě někdo udělal idiota, který byl svědkem autonehody, a rozhodl se, že nepomůže! To bylo jediné, co si Sylvain z té fotky mohl vzít.

Zamračila jsem se, když jsem zjistila, že je v obálce přiložený další vzkaz.

NEJSPÍŠ SI TEĎ ŘÍKÁŠ, ŽE TĚ TO NEMŮŽE NIJAK OHROZIT. JE TOHO ALE MNOHEM VÍC, BECCO. NAPADLO TĚ NĚKDY, ŽE BY SE V ADAMOVĚ AUTĚ MOHLO OBJEVIT NĚCO, O ČEM JSI NEVĚDĚLA? TŘEBA ŠTĚNICE?

,,Prokrista," zašeptala jsem a rychle se posadila na podlahu, protože jsem měla strach, že omdlím. Netušila jsem, jak dlouho ještě vydržím takový nátlak. Čím usilovněji jsem se snažila pochopit, co se to, sakra, děje, tím méně jsem tomu rozuměla. Začínala jsem se opravdu bát.

Nejsem včerejší a vím, že nemá cenu předstírat, že je svět spravedlivý, ale stejně jsem se nemohla přestat sama sebe ptát, čím jsem si zasloužila, abych i po Adamově smrti neměla klid a svobodu.