Bojíš se smrti? ✔️

1. kapitola

Sylvain

Zaklapl jsem diář popsaný hromadou věcí, které jsem měl ještě před sebou a s výdechem si protáhl krk. Vlastně jsem ani nevěděl, co tady dělám. Pořád jsem byl myšlenkami u nás doma, konkrétně v kuchyni, ve které jsme se včera večer dostali s Anou do sporu. Věděl jsem, že je to pro ni těžké období. Bylo to už téměř osm týdnů, co přešlápla schod, spadla a zlomila si nohu tak špatně, že musela ukončit svou dosavadní kariéru, protože měla od lékaře zakázáno pokračovat v baletu.

Ana se v následujících dnech snažila najít nějaký impulz, aby nespadla do úzkostí, které se dostavovaly v podstatě pokaždé, když neměla delší dobu co na práci. Nakonec se chytila něčeho, co nám situaci zrovna moc nezlehčovalo - touhy otěhotnět. A právě tahle touha zapříčinila včerejší hádku.

**

,,Já nevím, na co vlastně čekáme, Sylvaine! Když sis mě bral, věděl jsi, že budu chtít mít jednoho dne rodinu."

,,To ano," řeknu a podrbu se na špičce nosu. ,,ale taky ses chtěla ještě nějakou dobu soustředit na práci."

Ana se ke mně nakloní přes stůl. ,,Moje kariéra skočila, copak tobě to nedochází?"

,,Jsi nejlepší ve sboru, Ano, ten úraz nemusí znamenat žádný konec. Můžeš třeba učit méně zkušené baletky, jak-"

,,Nic o tom nevíš!" zakřičí a vstane.

,,Lásko, já ti vždycky rád vyjdu vstříc, ale-"

,,Tak mi udělej dítě."

,,Na dítě není ten správný čas. Mám toho teď v práci strašně moc."

,,Za devět měsíců to může být jinak," namítne.

,,Ale taky nemusí."

Ana hlasitě vydechne. ,,Tímhle tempem zůstaneme bezdětní."

Chytím ji za neklidné ruce a podívám se jí zblízka do očí. ,,Můžeš se prosím zhluboka nadechnout a na chvíli se zamyslet nad tím, co říkáš? Je ti dvacet pět, Ano, nic ti nikam neuteče."

,,Jenže tobě už je přes třicet a ustavičně si dáváš notebook do klína! Víš vůbec, jak těm chudinkám spermiím můžeš uškodit? Co když to nebude fungovat?!" vykřikne a s roztřesenou bradou pokyne směrem k mému klínu. 

Už se nadechuji, abych se jí pokusil znovu uklidnit, ale ona jen praští dlaní do stolu a zakvílí: ,,Zapomeň na to!"

**

Když jsem si to takhle zpětně přehrál v hlavě, začalo mi docházet, že se u Any už pomalu ale jistě určité psychické problémy začínaly dostavovat, ale pořád jsem se uklidňoval tím, že se jí, alespoň podle kalendáře na lince, blíží měsíčky. 

Jakmile jsem dodělal velkou část toho, co jsem potřeboval, popadl jsem kabát a pracovní tašku a namířil si to výtahem do podzemních garáží. 

Po cestě domů jsem se ještě stavil pro tucet rudých růží a v malé samoobsluze koupil pár ingrediencí na večeři. Byl pátek a já věřil ve své romantické schopnosti. Oba jsme zkrátka potřebovali na chvíli zpomalit a uvědomit si, že se nic neděje. Že se potýkáme s normálními problémy a že jsou na světě daleko horší věci. V duchu jsem doufal, že se ta noha nakonec umoudří a Ana bude moct opět tančit. Respektoval jsem stanovisko doktora, ale taky jsem měl na paměti, že každý z nás je individuální, takže Ana ještě může mít štěstí.

Zaparkoval jsem před domem a vystoupil vstříc večernímu mrazu. V Birminghanu bylo pět stupňů pod nulou a vydatně sněžilo. Zamkl jsem auto a rychle přeběhl ke dveřím. Růže jsem si schoval za záda a s úsměvem vešel dovnitř. 

,,Jsem doma, lásko!"

Odpovědí mi bylo ticho. Svraštil jsem obočí a zavřel za sebou dveře, aby dovnitř nešel chlad. V domě panovala naprostá tma. Poslepu jsem nahmatal vypínač a rozsvítil světlo na chodbě. Zdálo se, že jsem tu sám. 

Došel jsem do kuchyně a odložil nákup i s pracovní taškou na jídelní stůl, hned podél klíče a papíru se vzkazem. Srdce mi poskočilo, když jsem poznal její písmo. Nikdy mi nenechala vzkaz na papíře, vždycky jsme si všechno sdělovali prostřednictvím mobilů.

,,Proboha," vydechl jsem, zatímco jsem četl.

Sylvaine, odcházím od tebe. Už k tobě necítím nic z toho, co mě vedlo k tomu, abych se stala tvou ženou. Nesnaž se mě kontaktovat.

Sbohem, Ana.

První kapitola je konečně na světě a já doufám, že vás navnadila, abyste četli dál!😊