Bojíš se smrti? ✔️

6. kapitola

Becca

Před rokem a dvěma měsíci

Člověk si zvykne na všechno. Úplně na všechno. Dokonce i na život s psychopatem. Ale pořád cítí zastaralou, přesto vábivou vůni svobody, která ho vytrhává z reality a láká do spárů božského utrpení, když si člověk po procitnutí uvědomí, že jediná skutečnost, která pro něj existuje, je tady, v Adamově pasti, ze které je v podstatě nemožné dostat se ven.

S Adamem jsem se seznámila krátce poté, co jsem skončila školu. Onehdy jsem dělala v místním bistru a Adam si pochvaloval mé sendviče. Tedy, ne že by byly opravdu moje, já je jen vždycky splácala dohromady a servírovala. Jenže on byl takový lichotník, že jsem to přešla a tvářila se, že vím, co v té špinavé kuchyni dělám. Že vím, co dělám se svým životem. Onehdy jsem nenáviděla způsob, jakým jsem žila, protože jsem viděla svou mladší sestru, jak je ve dvaadvaceti čerstvě vdaná, bohatá a šťastná. Navíc byla od dětství velmi uznávanou baletkou, zatímco já jsem jednou uklouzla na náledí a udělala bezděky poloviční provaz, ze kterého jsem vyšla s nataženým svalem.

Páni, jak vděčná bych teď za takový život byla!

Adam mě vzal jednoho pracovního dne na večeři a já se mu tam zhroutila. Celá napuchlá a rudá jsem si stěžovala, jak jsem nespokojená a bez motivace cokoliv dělat a jak je trapné, že jsem na večeři s někým tak milým a brečím mu u stolu. Adam se onehdy nenechal ani v nejmenším vyvést z míry, pouze mě chytil za ruce a slíbil mi, že se postará o to, aby se můj život změnil. Vlastně mi onehdy ani nelhal, můj život se vážně dost změnil.

Od toho večera jsme se s Adamem začali vídat pravidelně, takže o několik schůzek a sendvičů později jsem ho pozvala do svého jednopokojového bytu a dala mu své panenství, což mě k němu bohužel připoutalo ještě víc. Byla jsem z něj úplně hotová a vůbec si neuvědomovala svou naivitu, takže když mě necelé tři měsíce po našem seznámení poprosil, abych se k němu nastěhovala do jeho okázalého domu, ani chvíli jsem neváhala. Vážně jsem věřila, že tohle pro mě bude ta správná cesta. Nejen že budu žít ve stejném přepychu jako Ana, ale možná se nakonec i vdám a budu mít kupu dětí, které budu společně s naším psem prohánět na zahradě. Navíc mě uklidňovalo, že je Adam psycholog, protože věděl, jak se mnou jednat, aby ve mně probudil to nejlepší a potlačil to nejhorší. Jak se posléze ukázalo, opačný postup zvládal ještě lépe a ze mě se lusknutím prstu stala loutka v jeho zvrácené hře. Došlo k tomu krátce po naší svatbě, která na sebe samozřejmě nenechala dlouho čekat. Adam měl trpělivost ze železa, když se snažil k něčemu dostat, ovšem když už to měl, jeho maska se svatozáří praskla, rozsypala se na milion malých kousků, které oslepily mé naivní já, a najednou jsme před sebou stáli jako dva noví lidé - manžel psychopat a manželka, která si až příliš pozdě uvědomila, že se nechala nahnat do zákoutí a teď je v nebezpečí.

Místo líbánek mě stihl zasvětit do veškerých svých pravidel, které jsem ze začátku odmítala respektovat, takže jsem velmi brzy okusila hned několik trestů a s každým dalším dnem si čím dál víc uvědomovala vážnost situace. Měla jsem chuť se naklonovat a tu naivní holku z bistra ubít k smrti, protože kdyby nebylo jí, nebyla bych teď na tom takhle. Na druhou stranu jsem ale nemohla vyloučit, že bych Adamovi mohla podlehnout i jako starší. Dokázal být tak charismatický, až to bralo dech. Navíc mě vždycky zajímala psychologie, i když jsem se nikdy nedostala na školu, kde bych ji mohla vystudovat. Když jsem se dozvěděla, čím se Adam živí, bylo to jasné. Navíc se mi začaly otevírat dveře k tomu snu, že bych nakonec přece jen mohla psychologii vystudovat, protože být s Adamem znamenalo mimo jiné to, že budou peníze na zaplacení školného.

Teď jsem psychologii tvrdohlavě proklínala, protože díky ní se můj muž naučil manipulovat s lidmi a vytvořil si záštitu. Nikoho by přece nenapadlo, že člověk, který léčí lidi s psychickými problémy, bude hluboce narušenou bytostí. Nebo možná ano, možná mě to mělo napadnout.

Měla jsem v sobě nepřeberné množství výčitek, ale věděla jsem, že tudy cesta ven nevede. Věděla jsem, že se musím zapřít a přehodnotit způsob myšlení. Možná, že klíčem k úspěchu nebylo přemýšlet jako Becca, ale místo toho uvažovat, co by v takové a takové situaci udělal Adam. Pokud jsem chtěla obalamutit monstrum, musela jsem se přestat topit a dostat se na tu vlnu, díky které měl nade mnou nadvládu.