Bojíš se smrti? ✔️

11. kapitola

Becca

Před půl rokem

Nebyla jsem si jistá, jak dlouho bude tahle hra ještě pokračovat, nicméně Adam se choval pořád velmi slušně, trpělivě a ohleduplně. Ne že bych věřila, že to tak zůstane navždy, ale bylo to rozhodně lepší než snášet ty jeho náladičky. Měla jsem teorii, že se tak chová jen proto, aby mi dal planou naději na lepší budoucnost a potom, až se začnu cítit ohledně soužití s ním dobře, zase přejde do toho starého režimu a bude na mě zlý. Musela jsem tomu věřit, protože kdybych létala hlavou v oblacích jako dříve, srážka s realitou by mě bolela o to víc. Ať si mě Adam klidně trestá dál, ale sama jsem se dobrovolně trestat nehodlala.

,,Volá ti táta," řekl a podal mi můj mobil, který měl Adam vždycky u sebe společně se svým, aby mohl kontrolovat všechny příchozí hovory a zprávy.

,,Děkuju," řekla jsem a přijala hovor. ,,Ahoj, tati, jak se vede?"

,,Ahoj, zlato, skvěle! Co u vás?"

,,Všechno při starém, takže v pohodě."

,,Tak to jsem rád. Poslyš, hodláme s mamkou přijet do Birminghamu, ale jenom na jeden den, tak nás napadlo, že bychom si mohli společně zajít na večeři."

,,Večeře je skvělý nápad!" řekla jsem a záměrně se nepodívala Adamovým směrem, abych se nevystavila riziku, že na mě bude gestikulovat, ať se rychle na něco vymluvím.

,,Ana o tom už ví?"

,,Ano, s tou jsme domluveni na oběd. Kdybychom vás měli u stolu všechny najednou, nedokázali bychom se vám dostatečně věnovat, takže jsme to vymysleli takhle. Nevadí to, že ne?"

,,Ne, vůbec," usmála jsem se, ale v duchu jsem byla spíš zklamaná. Rodiče jsem už nějakou dobu neviděla a bála jsem se, že mě budou až moc pozorovat. Je nebezpečné, aby nabyli podezření, že je v mém životě něco špatně. Pak by se Adam mohl leknout a rychle se vrátit ke svému starému já. Potřebovala jsem ještě chvíli klidu, bylo to jako psychická dovolená, se kterou jsem nepočítala.

Táta mi ještě sdělil, že přiletí s mamkou zítra a nadiktoval mi adresu restaurace, kde zarezervovali stůl. Pak ukončil hovor a já se váhavě otočila Adamovým směrem. ,,Zítra povečeříme s našima."

,,Dobře, už se na ně těším."

Usmála jsem se, ale asi to nepůsobilo moc přirozeně. A co hůř, Adam mi můj úsměv oplatil ještě křečovitějším. Oba jsme si uvědomovali, že se tu hraje jedna velká komedie. A ke všemu dost špatná.

**

Přejeli jsme téměř celý Manor Farm Park, než jsme se dostali k malebné dřevěné stavbě osvětlené lampiony.

,,Už jsi tu někdy jedl?" zeptala jsem se, když jsme vystoupili z auta.

,,Párkrát, ale už je to nějaký ten pátek," řekl a vzal mě kolem pasu. ,,Budeš hodná holka, že jo?"

,,Jako vždycky," odvětila jsem a snažila se přimět svaly, aby se trochu uvolnily.

,,Zlato, tak tady tě máme!" zapěla mamka, jakmile jsme vešli dovnitř.

,,Ahoj, mami," zasmála jsem se a pevně ji objala, bojujíc se slzami. Pak jsem se se stejným nadšením přivítala s tátou a nechala je, aby mohli pozdravit i Adama.

Vnitřek restaurace byla stejně nádherný jako vnějšek. Když jsem byla malá, vždycky jsem si přála bydlet jednoho dne přímo uprostřed lesa, ideálně v nějakém skromném domečku a jen se základním vybavením, téměř bez technologie, odříznutá od reality. Aspoň to poslední se mi splnilo. Když měl Adam opravdu velmi špatnou náladu, zamkl mě v jedné místnosti třeba i na deset dní v kuse. Občas mi tam přinesl jídlo a pouštěl mě jen na záchod, takže v těch dnech jsem si opravdu připadala jako odstřižená od reality, protože jsem neměla nejmenší tušení, co se za zdmi toho zatraceného pokoje děje.