Bojíš se smrti? ✔️

24. kapitola

Sylvain

,,Pojďte my pomoct! Musíme se nějak dostat ven!" zavrčel jsem už vážně dopálený a začal lomcovat klikou. ,,Otevřete!"

Becca začala silně bušit do dveří a Wicky se společně se mnou chopila kliky, přitom ještě zvládala křičet Pomozte nám někdo!

,,Bouchejte a křičte dál, zkusím najít nějaké páčidlo," řekl jsem a seběhl schody. Chtěl jsem najít sekeru, ale narazil jsem jen na lopatu, která už zažila lepší časy.

,,Nemáš tu motorovou pilu?" zeptala se Wicky, která najednou stála po mém boku.

,,Jsem podnikatel, tak co asi myslíš," odsekl jsem a netrpělivě a ukázal směrem ke dveřím. ,,Vrať se k Becce a volej dál o pomoc. Zkusím ještě něco najít."

O pět minut později, kdy jsem v ruce pořád držel jenom tu přiblblou lopatu a holky bez ustání křičely a bušily, nám se smrtí v očích přišla na pomoc sousedka.

,,Proboha, co se to stalo, pane Hopkinsi?"

,,Jen nedorozumění," řekl jsem celý udýchaný. ,,Poslyšte, neviděla jste někoho vycházet z domu?"

Udržovaná sedmdesátnice Rita Gibsonová zavrtěla hlavou a přiložila si ruku zkrášlenou červenými nehty na drobný hrudník. ,,Ne, nikoho jsem neviděla. Před pěti minutami mě přivezl taxík z letiště. Byla jsem víc jak tři týdny u sestry."

,,To nevadí. Moc děkuji, že jste nám otevřela."

,,Nemáte vůbec zač," řekla a stiskla mi paži. ,,Přišlo mi zvláštní, že máte dveře otevřené dokořán a pak jsem zaslechla ten křik. To víte, sluch mi už přestává sloužit, takže mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že někdo volá o pomoc. Neměli bychom zavolat policii? To mohl být nějaký zloděj."

,,Nebojte se, Rito, mám to pod kontrolou."

Za mými zády se ozval neveselý smích. ,,Nemáš pod kontrolou nic."

,,Wicky, přestaň!" napomenula ji Becca.

,,Mohla byste s námi jet na policii a dosvědčit, že jste nás tu našla zamknuté?"

,,Wicky!" zavrčel jsem pro změnu já.

,,Snad se chcete dostat ze seznamu podezřelých, nebo ne?" zeptala se se založenýma rukama na prsou.

,,J-jistě, to není problém. Dejte mi čtvrt hodiny a pak vám mileráda pomohu."

**

Z policejní stanice jsme skutečně vyšli jako ti, kteří už nejsou na seznamu podezřelých. Když jsme vysvětlili, co se stalo, vzal si mě detektiv stranou, aby mě konfrontoval s tím, na co přišel patolog. Řekl mi, že našli Aně v jícnu sperma. Z toho vyplývalo jen jedno - měla milence.

,,Našel jsem ve skříni fotky," řekl jsem podivným tónem.

,,Jaké fotky?"

,,Fotky, na kterých je Ana s nějakým chlapem při styku."

Detektiv pomalu přikývl. ,,Předpokládám, že mu není vidět do tváře?"

,,Ne, to není," potvrdil jsem. ,,Ale stejně by mohly být užitečné."

,,Přineste mi je."

,,Dobře."

K večeru, když Becca a Wicky usnuly na gauči, mi zavolal detektiv, abych se opět dostavil. Údajně se mnou chtěl mluvit nějaký Edward Hockley, kterého zadrželi za podezření z vraždy mé ženy.

,,Hned jsme tam," řekl jsem, a než jsem odjel, ujistil jsem se, že jsem zamkl na dva západy. Doufal jsem, že než se holky probudí, budu už zpátky.

Po cestě na stanici jsem si musel neustále připomínat, že se musím soustředit na řízení, abych se ještě nemusel potýkat se srážkou nějakého nebohého chodce nebo řidiče.

Jméno Edward Hockley jsem v životě neslyšel.

Je to snad ten její milenec?

Na stanici mě ostraha převezla do cely, kde jsem se s Edwardem setkal tváří v tvář.

,,Držte se minimálně půl metru od mříží," informoval mě statný muž, načež mě nechal projít dveřmi, které byly zajištěny třemi zámky. Edwardova cela byla úplně na konci, a když jsem k ní pomalu šel, připadala jsem si jako ve scéně z Mlčení jehňátek, což mi na klidu zrovna nepřidávalo.

,,Dobrý večer, Sylvaine. Můžu vám říkat křestním jménem?"

,,Říkejte mi, jak chcete. Jen mi povězte, o co tu, sakra, jde," řekl jsem ledově klidným tónem, ale uvnitř jsem křičel. Stál jsem proti člověku, který možná zabil mou ženu a musel si s ním povídat, abych se konečně dozvěděl, co se stalo.

Edward mluvil jako normální člověk, ale už od pohledu působil vyšinutě. Rozhodně nevypadal jako někdo, s kým by Ana vlezla do postele.

,,Je to prosté, Sylvaine, vaši ženu jsem zabil a následně ji zakopal."

,,Z jakého důvodu?"

Nedbale pokrčil rameny. ,,Chtělo se mi."

,,Chtělo se vám?"

,,Seděl jsem několik let za obchodování s drogami, ale vždycky jsem toužil udělat něco... většího," řekl a chraplavě se zasmál. ,,Chtěl jsem zabít svého otce, ale ten přede mnou zdrhl do Mexika, takže jsem musel improvizovat. Ta kočička byla jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě."

V krku se mi utvořil knedlík, ale já si ho nevšímal. ,,Jak jste ji přiměl nastoupit do auta?"

Na chvíli se odmlčel. ,,Řekl jsem, že jsem se ztratil a potřebuju poradit s cestou. Zavezl jsem ji do parku, zastavil na odlehlém místě a zabil ji. Pak jsem ji zakopal."

Zavrtěl jsem hlavou. ,,A co to zamčení ve sklepě? Jak jste vůbec věděl, kde bydlím?"

,,To není vaše starost."

,,Nevěřím vám ani slovo. Je vidět, že jste si to celé vymyslel. Jaký byste měl motiv?"

,,Úplně jednoduchý," řekl a lehce vycenil nažloutlé zuby. ,,Vězení je můj domov. Nedokážu si představit, že bych byl svobodný. Chtěl jsem se sem vrátit a vražda byla ta nejrychlejší možná cesta."

,,Už budu muset jít."

,,Sylvaine?"

Mlčky jsem se otočil.

,,Byla to fakt kost. Je jí škoda."

,,Ať už jste to udělal nebo ne, řeknu vám jen jedno. Lidé jako vy jsou na světě úplně zbytečně."

Když jsem vyšel na vzduch, připadal jsem si, jako bych ztratil schopnost něco cítit. Už jsem si nepřipadal zoufale, nezlobeně, zlomeně... Nepřipadal jsem si vlastně nijak. Možná to bylo tím, že jsem se nikam neposunul. Došel jsem pouze k jednomu novému poznání - Edward Hockley je dealer, zoufalec, spodina společnosti, ale vrah to není. Dřív či později dojde u soudu k závěru, že jediné, co mají, je jeho přiznání, takže ho nejspíš nakonec pustí, aby si mohl vymýšlet další historky i tom, jak někomu ublížil ve snaze dostat se zpátky za katr. A skutečný vrah bude dál pobíhat venku.